ECLI:CZ:US:2005:3.US.249.05
sp. zn. III. ÚS 249/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDEN HOTELS, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Na vyhlídce 50, č. p. 93, zastoupené Mgr. Ondřejem Šolcem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 5. 2003, čj. 10 C 121/2002-92, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 18 Co 343/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti posledně označeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 18 Co 343/2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 5. 2003, čj. 10 C 121/2002-92, s tím, že postupem uvedených soudů a jejich rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu v Karlových Varech (10 C 121/2002), který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci - České televizi částku 414 650,- Kč a náklady řízení ve výši 15 848,- Kč; co do částky 80 600,- Kč a co do příslušenství pak soud žalobu České televize zamítl. Soud vycházel z toho, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení televizního poplatku za nepřihlášení televizních přijímačů v hotelech Ester, Eboli a Eliška a dále přirážky za nepřihlášené přijímače, přičemž z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka byla ke dni 15. 5. 2000 držitelem 62 ks televizních přijímačů, které jsou zařízením podléhajícím televiznímu poplatku (§1 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Tento poplatek měla stěžovatelka hradit měsíčně ve výši 75,- Kč/ks, tedy celkem 4 650,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 3, §4 a §5 odst. 1 a 5 cit. zákona). Kromě toho stěžovatelka porušila oznamovací povinnost ve smyslu §6 odst. 2 cit. zákona, protože neoznámila místně příslušné provozovně pošty do 15. 5. 2000, že je držitelem předmětných televizních přijímačů a k jakému datu se jejich držitelem stala, a tak je povinna v souladu s §8 odst. 1 písm. a) cit. zákona zaplatit přirážku za každý televizní přijímač ve výši 10 000,- Kč, tj. celkem 620 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zaplatila televizní poplatky ve výši 4 650,- Kč a na přirážkách pouze částku 210 000,- Kč, žaloba byla podána v částce 414 650,- Kč důvodně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, odvolací soud je však ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, když se plně se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 3. 2005, čj. 33 Odo 877/2004-143, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, přičemž mj. konstatoval, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obtíže spojené s prokázáním tvrzení žalobce, jde-li o počet televizních přijímačů, které držela k 15. 5. 2000, nemohou být kompenzovány "usnadněním" důkazní povinnosti, příp. jejím přesunem na žalovanou, resp. založením "negativního" důkazního břemena, jak učinily obecné soudy, když měly požadovat, aby stěžovatelka předložila důkazy, že k uvedenému datu neměla 62 kusů televizorů. Z tohoto důvodu byla porušena procesní zásada týkající se důkazního břemene. Jde-li o důkazní řízení, stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že jejich skutkový závěr nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť vychází z několika nepřímých důkazů, které soudy upřednostnily (smlouvy uzavřené mezi OSA a stěžovatelkou, jakož i další listiny předložené stěžovatelkou), a naopak nepřihlížely k důkazům svědčícím v její prospěch (smlouvy a zprávy společnosti Integram), jež bezdůvodně označily za nevěrohodné a vůbec se s nimi nevypořádaly. V důsledku toho byla porušena zásada volného hodnocení důkazů. V návaznosti na to stěžovatelka poukazuje na jednotlivé důkazy, z nichž obecné soudy vycházely, a upozorňuje, že je v soudním řízení "rozporovala", přičemž znovu opakuje svou argumentaci uplatněnou před obecnými soudy. V důsledku toho bylo prý porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, příp. rovnosti zbraní, když soudy nutily stěžovatelku ke splnění povinnosti, kterou jí zákon neukládá, tedy prokázat tvrzení žalobce, příp. předložit jím navržené důkazy. Vzhledem k této skutečnosti má stěžovatelka za to, že vznikají důvodné pochybnosti o nezávislosti soudů v daném řízení. Konečně stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně z procesního hlediska pochybil, když stěžovatelku usnesením vyzval, aby sdělila adresy hotelových hostů, avšak nevyčkal rozhodnutí odvolacího soudu o jejím odvolání, podaném proti zmíněnému usnesení, a rovnou rozhodl ve věci samé. O tomto odvolání rozhodl odvolací soud současně s rozhodnutím o odvolání proti meritornímu rozhodnutí, přičemž konstatoval, že v dané věci není odvolání přípustné, neboť se jedná o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Dle stěžovatelky však postupoval nesprávně, neboť toto procesní pochybení mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi týkajícími se důkazního řízení, takže bylo jeho povinností důkladněji se zabývat podstatou věci. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil; současně Ústavní soud požádala, aby podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 18 Co 343/2003.
Ústavní soud si dále k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech. Prvně uvedený soud vyslovil nesouhlas s tím, že by nerozhodovaly nezávislé soudy, a odmítl, že byla porušena zásada rovnosti účastníků nebo že by řízení trpělo vadami, které by mohly mít vliv na věcné rozhodnutí; v podstatě se jedná o polemiku s hodnocením důkazů. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Okresní soud uvedl, že v daném případě byly důkazy hodnoceny pečlivě a logicky, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, odůvodnění rozsudku odpovídá požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. Jestliže stěžovatelka namítala, že tak učinil způsobem pro žalobce nejvýhodnějším, soud upozornil, že je zarážející, že provozovatel hotelů ve světoznámých lázních může ke svému propagačnímu materiálu uvést, že má pouze reklamní charakter. Dále uvádí, že princip rovnosti zbraní se netýká otázky důkazního břemene či volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka i žalobce měli stejnou (dostatečnou) možnost se k věci vyjádřit a prokázat svá tvrzení, resp. učinit důkazní návrhy, a tak tato zásada byla dodržena. Konečně uvedený soud k námitkám, týkajícím se nezávislosti soudů a procesních vad, sdělil, že stěžovatelka mohla vznést námitku podjatosti, což neučinila, a že žádné procesní pochybení ve vztahu ke stěžovatelce nenastalo, neboť to byl žalobce, kdo navrhoval předložení knih hotelových hostů; protože nebylo rozhodné předložení těchto knih, ale zjištění hostů jako možných svědků, byla stěžovatelka vyzvána k příslušnému sdělení, což ovšem neučinila, a tak soud návrhu žalobce na výslech takto zjištěných svědků nevyhověl. S ohledem na tyto důvody okresní soud navrhl, aby byla dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá vady v důkazním řízení, jež ve své podstatě mají spočívat v přenesení důkazního břemene na ni jako na stranu žalovanou, a dále ve vadném hodnocení provedených důkazů, příp. jejich opomenutí, resp. "přehlížení". Jde-li o prvně uvedenou otázku, ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka byla nalézacím soudem vyzvána (a to usnesením ze dne 12. 12. 2002), aby uvedla, kolik televizorů se nachází v jednotlivých hotelech a kdy byly zakoupeny, a označila příslušné důkazy. Stěžovatelka v přípise ze dne 6. 1. 2003 sdělila jejich počet a jako důkaz označila konkrétní přihlášky televizních přijímačů. Následně soud vyzval stěžovatelku, aby uvedla, kdy televizory nakoupila, načež stěžovatelka v dopise ze dne 22. 1. 2003 tyto údaje sdělila a přiložila dodací listy. I když vznikají pochybnosti o potřebnosti takového postupu soudu, nelze dospět k závěru, že by tím byla procesní práva stěžovatelky nějakým způsobem dotčena. Stěžovatelka od počátku tvrdila, že v rozhodné době držela 21 ks televizních přijímačů (viz odpor proti platebnímu rozkazu ze 3. 6. 2002) a toto tvrzení mezi účastníky sporné nebylo, takže v tomto ohledu žádného dokazování třeba nebylo. Další tvrzení stěžovatelky, že nějaké další televizory zakoupila později, resp. prokázání této skutečnosti nevede k zodpovězení otázky, jaký celkový počet televizorů držela stěžovatelka v rozhodné době, a příslušné důkazy v daném ohledu by eventuálně mohly sloužit jako jeden z článků řetězce nepřímých důkazů svědčících ve prospěch stěžovatelky, jak tomu v této věci také bylo. Nicméně stěžovatelka nebyla nucena prokazovat "negativní" skutečnost, a to že nebyla držitelem takového počtu televizorů, jak uváděla, pouze byla vyzvána k doložení toho, co sama tvrdila. V odůvodnění napadených rozsudků pak nelze najít ani žádnou oporu pro to, že by stěžovatelce byla uložena povinnost plnit na základě toho, že by své tvrzení neprokázala, tedy že by neunesla důkazní břemeno. Konstatování soudu, že možnost prokazování ze strany žalobce je ztížena (nehledě na to, že odráží skutečnost), by mělo relevanci za předpokladu, že by mělo za následek vadné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, což bylo další námitkou stěžovatelky uplatněnou v ústavní stížnosti, jíž se zabývá následující část odůvodnění.
K tomuto bodu nutno ale zopakovat, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Ústavnímu soudu proto náleží "pouze" zkoumat, zda obecné soudy dbaly "stanoveného postupu" (čl. 36 Listiny), v daném případě v tom ohledu, zda dostály svým povinnostem vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., a případně, zda v příslušných soudních závěrech není obsažen prvek libovůle. V posuzované věci však pochybení tohoto druhu zjištěno nebylo. Obecné soudy se vypořádaly se všemi důkazy, které v řízení provedly, a v odůvodnění svých rozhodnutí své závěry řádně, tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky, zdůvodnily. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy hodnotily ten který důkaz (např. dodací listy) či jak řešily rozpory mezi jednotlivými důkazy (zejména jde na straně jedné o svědeckou výpověď M. Kadlece, propagační materiály jednotlivých hotelů, zprávy a smlouvy s OSA, na straně druhé o sdělení společnosti Integram, příp. již zmíněné dodací listy) věc do ústavněprávní roviny nijak neposouvá. Nelze tedy mít za to, že by soudy "bezdůvodně" nepřihlédly k důkazům svědčícím ve prospěch stěžovatelky, jak tato uvádí, ale pouze je hodnotily jinak, než stěžovatelka považuje za správné; jde-li o její tvrzení, že tento postup ani neodůvodnily, z ústavní stížnosti není patrné, ve vztahu k jakému (relevantnímu) důkazu tak neučinily.
Namítá-li stěžovatelka, že byla porušena zásada "rovnosti zbraní", nutno podotknout, že dle této zásady je povinností soudu v soudním řízení zajistit jeho účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Z argumentace stěžovatelky však nelze vyvodit, že by se tato dané otázky nějak dotýkala, v podstatě se jedná o pokračování shora zmíněné polemiky. To stejné lze konstatovat ve vztahu k další námitce, týkající se nezávislosti soudů; kromě toho bylo povinností stěžovatelky, měla-li za to, že zde existují pochybnosti o nepodjatosti soudu, vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procení prostředky k ochraně svých práv, což neučinila, takže v této části lze ústavní stížnost označit rovněž za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti taktéž namítala podstatnou procesní vadu, spočívající v tom, že nalézací soud nevyčkal rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání stěžovatelky proti svému usnesení - výzvě ke sdělení údajů o hostech v hotelích stěžovatelky, a rovnou rozhodl ve věci samé. Ústavnímu soudu však není zřejmé, jak tato eventuální vada mohla mít dopad na práva stěžovatelky z hlediska principů spravedlivého procesu. Důkaz výslechem svědků tímto způsobem zjištěných navrhl žalobce, přičemž stěžovatelka potřebné údaje nesdělila (a dle všeho ani sama na provedení takového důkazu zájem neměla), takže pokud nakonec daný důkaz nebyl proveden, stalo se tak k žalobcově újmě (míněno z procesního hlediska). Usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2004, jímž bylo odvolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítnuto, ostatně ukazuje, že i kdyby nalézací soud vyčkával se svým rozhodnutím ve věci samé, nic by se tím na věci samé nezměnilo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 18 Co 343/2003, podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu