ECLI:CZ:US:2005:3.US.25.05
sp. zn. III. ÚS 25/05
Usnesení
III. ÚS 25/05
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížností T. A., zastoupeného JUDr. Štěpánem Bednářem, advokátem se sídlem 301 00 Plzeň, Plynární 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 To 349/2004 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 1 T 12/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení práva zaručovaného článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z obsahu obou napadených rozhodnutí, byl stěžovatel rozsudkem soudu I. stupně shora označeným uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. za to, že dne 28. 6. 2003 okolo 02.00 hodin v Rakovníku v Palackého ulici na diskotéce, pořádané v barovém zařízení Garage, fyzicky napadl v přítomnosti nejméně dalších 30 osob T. P., kterého udeřil nejméně pětkrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil tržnou ránu a otok horního víčka levého oka, krevní výron ve spojivce levého oka, otok pravého ušního boltce a poranění korunek předních zubů s pracovní neschopností spojenou s omezením v obvyklém způsobu života do 8. 7. 2003. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců a zároveň mu byla stanovena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1.800,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, v němž v podstatě namítal nesprávné a nikoli nestranné hodnocení důkazů a navrhoval doplnění dokazování, odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, když jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, obsahujícího podrobné rozvedení úvah, vztahujících se k provedenému dokazování a jeho zhodnocení a reagujícího tak na výhrady stěžovatele, učinil závěr, že skutková zjištění prvého soudu jsou správná a úplná a i právní posouzení skutku je bez vady, stejně tak jako výroky o uloženém trestu a náhradě škody.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v důvodech ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že vycházely především z výpovědi poškozeného, potvrzované podle nich výpovědí svědků F. a Č., jím předložené důkazy hodnotily jako neprůkazné a vyvrácené právě svědeckými výpověďmi poškozeného a jmenovanými svědky a jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy svědků, kteří nemají žádný vztah ani ke stěžovateli ani k poškozenému, odmítly jako nadbytečné. Porušení základního práva zaručovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, které má svůj odraz i v ust. §2 odst. 5 tr. řádu, spatřuje v tom, že rovnost stran byla porušena zejména tím, že již v přípravném řízení byly odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem nestranných osob, které byly konfliktu přítomny a naopak byly vyslýchány osoby mající osobní či přátelský vztah k poškozenému. K částečné nápravě došlo až v řízení před soudem I. stupně, který vyhověl opakovanému návrhu stěžovatele na výslech dalších svědků, přičemž přesto, že došlo ke zjištění nových skutečností, které skutkový děj uvedený v obžalobě zpochybnily, soud učinil závěr, že je nutno vycházet z výpovědi poškozeného a svědci zpochybňující obžalobou tvrzené skutečnosti nejsou věrohodní nebo neprokazují důležité skutečnosti. Odvolacímu soudu vytýká, že pokud tento připustil, že výpověď svědka Č. je nutno hodnotit obezřetně, mělo jej toto zjištění vést k tomu, aby dokazování doplnil. Stěžovatel je proto z uvedených důvodů přesvědčen o tom, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a rovnost stran a navrhl proto, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jímž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně provedených důkazů a odsoudily ho na základě výpovědi poškozeného a zpochybněných výpovědí svědků, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, také plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a tento svůj postup logicky také zdůvodnil. Odvolací soud se rovněž ve svém rozhodnutí s výhradami stěžovatele řádně vypořádal. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat. Ze zásad spravedlivého procesu také nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (sp. zn. III. ÚS 369/04 a další). I této povinnosti obecné soudy, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, dostály. V posuzovaném případě tak nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť obecné soudy vyložily, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly, když dovodily jejich nadbytečnost a tento svůj postoj zejména také odkazem na v řízení podaný znalecký posudek dostatečně vysvětlily. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 9. února 2005