ECLI:CZ:US:2005:3.US.250.04
sp. zn. III. ÚS 250/04
Usnesení
III.ÚS 250/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 250/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. T. K., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 4 T 96/2002, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 9 To 472/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 9 To 472/2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 4 T 96/2002, s tím, že jimi měl být porušen čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, obžalobou ze dne 31. 10. 2001 byl stěžovatel obžalován ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona a společně s D. H. ze spáchání trestného činu dle §125 odst. 1 trestního zákona (D. H. pak byl ještě sám obžalován ze spáchání posledně uvedeného trestného činu). Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 8. 2002 byla trestní věc stěžovatele pro trestný čin podvodu vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 2004, čj. 4 T 47/2004-949, byli stěžovatel a D. H. ve věci trestného činu podle §125 odst. 1 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, zproštěni obžaloby. Stalo se tak v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 33/2004, jímž byl zrušen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a navazující usnesení odvolacího soudu. Předtím ve vyloučené trestní věci (podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona) Okresní soud v Příbrami uznal stěžovatele rozsudkem, jenž je napaden touto ústavní stížností, vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej podle §248 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl dle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let; dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 18 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně byl podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 4 T 137/2001, (pozn.: toto rozhodnutí bylo později zrušeno výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR) a všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující a podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným I. H. a K. H. škodu ve výši 394 898 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 17. 6. 1998 u IPB, a. s., po předchozí domluvě s poškozenými založil spořící vkladový účet, jehož byl majitelem a na který nechal poškozené ukládat finanční částky v různé výši za účelem jejich užití k dodatečnému splacení vkladu D. H. ve prospěch základního jmění společnosti ASIA - MRR, s. r. o, k čemuž však nedošlo a dne 29. října 1999 z účtu vybral výše uvedenou částku, kterou použil pro vlastní potřebu. Následně krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel jednak tvrdí, že vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí bylo účelové, protože bylo zřejmé, že by vedle sebe nemohly dva odsuzující výroky obstát, v důsledku čehož řízení nemohlo probíhat spravedlivě. Stěžovatel přitom argumentuje tak, že v původní věci dospěly soudy k závěru, že nedošlo vůbec k žádnému splacení vkladů společníků, oproti tomu ve věci nyní posuzované soudy tvrdily, že si přivlastnil část základního kapitálu uvedené společnosti. Dále stěžovatel namítá, že finanční prostředky ukládané poškozenými na jeho spořící účet jim nepatřily, tyto náležely výlučně společnosti, vůči které měl stěžovatel nepopiratelné pohledávky. Spořící účet měl totiž fakticky sloužit společnosti, neboť z něho byl zakoupen pozemek pod hotelem ASIA, a toto mají rovněž dokládat jednak bankovní stvrzenky ze dne 17. 6. a 19. 6. 1998 o vkladech v hotovosti na spořící účet, protože v rubrice "Přijato od:" je I. H. uvedeno ASIA-MRR, s. r. o., jakož i pozvánky na valnou hromadu této společnosti, kde je jako jeden z bodů programu uvedeno "zdůvodnění použití finančních prostředků společnosti ASIA-MRR, s. r. o. ve výši 394 898 Kč jednatelem ing. J. K.". Na straně druhé vyslovil stěžovatel názor, že pokud by poškození chtěli skutečně splácet vklad D. H. do uvedené společnosti, mohli jej ukládat na její běžný účet. Jde-li o tvrzení, že stěžovatel měl vůči společnosti "nepopiratelné pohledávky", mělo se jednat o jeho investice do společnosti, jakož i nároky vzešlé z jím provedených služeb ve prospěch dané společnosti, příp. o zálohu na jeho vypořádací podíl. Dle přesvědčení stěžovatele se soudy s těmito důkazy, jež mají podporovat jeho obhajobu, nevypořádaly, krajský soud dokonce v rozporu s obsahem spisu tvrdil, že společnost ASIA- MRR, s. r. o., měla svůj podnikatelský účet v jiné bance. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, když soud bez jakéhokoliv upozornění jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry. V souvislosti s tím poukazuje na zjevně nesprávnou kvalifikaci jednání v obžalobě dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona [protože skutek byl popisován jako jednání dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona]. Stěžovatel má za to, že mu soud prvního stupně neposkytl možnost obhajoby, neboť dokazování bylo vedeno v jiném směru a on nemohl uplatnit své argumenty, přičemž odvolací soud mu toto právo poskytnout odmítl. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Příbrami odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Praze sdělil, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou. V postupu soudu prvního stupně, spočívajícím ve vyloučení předmětné trestní věci k samostatnému projednání, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť tento postup je v souladu s trestním řádem a nebrání tomu, aby každý ze samostatně vedených procesů probíhal spravedlivě. Jde-li o námitku týkající se překvalifikace skutku, krajský soud uvedl, že k tomu zaujal stanovisko v napadeném rozhodnutí, a dodal, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že byl jeho postup neodpovědný, když nereagoval na kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, neboť on pouze neupozornil na zjevnou písařskou chybu v právní kvalifikaci, jež byla použita v obžalobě, tedy nikoliv v jím přezkoumávaném rozhodnutí, přičemž mu není zřejmé, proč v tomto stěžovatel spatřuje porušení práva na obhajobu. Tvrdí-li stěžovatel, že mu toto právo soud poskytnout nechtěl s tím, že "může být vlastně rád, že přestal být členem neexistující organizované skupiny", soud uvedl, že nic takového nelze z jeho rozhodnutí dovodit ani volným výkladem jeho obsahu. Proto má za to, že postupem krajského soudu žádná ústavní práva stěžovatele porušena nebyla. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnost v prvé řadě napadl postup soudu prvního stupně spočívající ve vyloučení posuzované trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ústavní soud tuto námitku za důvodnou nepokládá, neboť vychází z názoru stěžovatele, že soudy tvrdily, že si přivlastnil část základního kapitálu společnosti ASIA - MRR, s. r. o., avšak o takové zjištění, jak lze dovodit ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy své rozhodnutí neopřely. Pouze odvolací soud v rámci své argumentace poznamenal (či to uvedl jako určitou eventualitu), že způsob vypořádání jmění mezi společníky, jaký zvolil stěžovatel, není ze zákona přípustný (str. 5 usnesení).
Stěžovatel má dále za to, že skutkové závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedenými, eventuálně jím navrženými důkazy, přičemž v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením konkrétních důkazů a předkládá svou vlastní verzi zkoumaných událostí. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), však stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se pak Ústavní soud zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ve vztahu k nyní posuzovaným námitkám stěžovatele by porušení jeho ústavně zaručených práv přicházelo do úvahy, pokud by obecné soudy nedbaly "stanoveného postupu", a to v tom ohledu, že by nedostály svým povinnostem vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 trestního řádu. Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly ve skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ochrana ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Takovéto pochybení však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry obecných soudů jsou v daném ohledu řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny a Ústavní soud se s nimi, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, ztotožňuje i po věcné stránce. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že společnost ASIA-MRR, s. r. o., byla založena mimo jiné za účelem odkupu pohledávky od České spořitelny, a. s., za otcem D. H. Tento záměr začal být naplňován uzavřením komisionářské smlouvy, v návaznosti na niž začali poškození vkládat finanční prostředky na spořící účet. Přitom není sporu o tom, že spořící účet nebyl účet společnosti ASIA-MRR, s. r. o., ale soukromý účet stěžovatele, takže z hlediska účetního se nejednalo o peníze náležející této společnosti. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že tomu bylo tak z hlediska faktického, avšak s tímto závěrem se nelze ztotožnit. Tato možnost připadá v úvahu v zásadě jen, pokud by de facto došlo ke splacení vkladů základního jmění společnosti, jak se i stalo v souvislosti s koupí pozemku pod hotelem ASIA, kdy předmětné finanční prostředky byly použity jménem společnosti ASIA - MRR, s. r. o., takže nastal soulad mezi účetním stavem a skutečností, a to alespoň zčásti (tj. ve výši zaplacené kupní ceny). I kdyby takto věc posuzována nebyla, dané prostředky nebyly společnosti volně k dispozici, neboť měly své konkrétní určení, jímž byla koupě pohledávky (posléze, když tato možnost vyvstala, i koupě pozemku), kterážto transakce měla svůj význam pro poškozené, kteří by v konečném důsledku nemuseli svůj dluh vůči České spořitelně, a. s., zaplatit v plné výši, přičemž samotné splacení vkladu D. H. nebylo ani tak účelem, ale spíše prostředkem k provedení zmíněné finanční operace. Závěrům soudů o tom, že měl být vklad jmenovaného splacen až dodatečně, tedy nelze nic vytknout. Stěžovatel přitom k danému účelu, jenž mu musel být znám, svěřené peníze nepoužil a naopak s nimi naložil jako s vlastními. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí konkrétní důkazy, jež mají svědčit jeho verzi, že předmětné finanční prostředky patřily pouze společnosti (pozvánky na valné hromady, stvrzenky o vkladech hotovosti na spořící účet). S těmito argumenty se již vypořádal odvolací soud, takže nezbývá než odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Konečně stěžovatel namítal porušení svého práva na obhajobu. Poukazoval-li na nesprávnou kvalifikaci trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, jednalo se, jak vyplývá z vymezení zákonných znaků daného trestného činu uplatněného v obžalobě, evidentně o písařskou chybu, tato vada byla napravena státním zástupcem u hlavního líčení dne 28. 8. 2003 a dle názoru Ústavního soudu za dané situace nemohla mít žádný dopad na výsledek řízení (viz také níže). Stěžovatel porušení uvedeného práva spatřoval především v tom, že soud kvalifikoval daný skutek jinak, než jak učinila obžaloba, přičemž mu nebyla poskytnuta možnost navrhnout důkazy a uplatnit své argumenty. K tomu lze uvést, že postup soudu prvního stupně má oporu v ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu. Lze sice připustit, že in abstracto takový postup soudů může vést ke krácení práv stíhané osoby, nicméně v souvislosti s posuzovaným případem nelze o této možnosti uvažovat, neboť stěžovatel mohl svá procesní práva, jde-li o důkazní návrhy či právní argumentaci, realizovat v odvolacím řízení, což ostatně také učinil. Jen na doplnění je třeba uvést, že i sama ústavní stížnost není - co do vymezení pro stěžovatele negativních dopadů plynoucích z tohoto postupu soudu prvního stupně - nijak konkrétní.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005