ECLI:CZ:US:2005:3.US.257.05
sp. zn. III. ÚS 257/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. U., zastoupené JUDr. Janou Kümmelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánkova 65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, sp. zn. 12 Co 9/2005, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 (12 Co 9/2005-145), kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. září 2004 (P 186/2004), ve výrocích o výživném pro nezl. syna Petra (jedná se o pseudonym) částkou 4.200,- Kč a pro nezl. dceru Janu (jedná se pseudonym) částkou 3.400,- Kč měsíčně, v ostatních částech byl rozsudek potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným rozhodnutím jmenovaného obecného soudu bylo porušeno její i jejich dětí ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to zejména garantované čl. 36 odst. 1, jenž zaručuje každému domáhat se svého práva u soudu, a to stanoveným postupem. Rozhodnutí odvolacího soudu nevzalo v úvahu ani zájem dítěte zaručený čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož zájem by měl mít přednost před zájmem na rychlosti řízení. Dále stěžovatelka uvedla, že je přesvědčena o tom, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadami občanského soudního řízení ryze formalisticky, nepočínal si jako soud nestranný a nezávislý, odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by rozhodnutí mělo oporu v provedeném dokazování.
Stěžovatelka po argumentaci o porušení jejích základních práv a práv jejích děti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecnému soudu k novému projednání se závazným právním názorem.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 186/2004, který obsahuje i spisový materiál obecného odvolacího soudu, sp. zn. 12 Co 9/2005. Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyžádal od účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedlejších účastníků řízení Obvodního soudu pro Prahu 8 a Ing. J. U. k předmětné ústavní stížnosti vyjádření.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Dana Ledvinová, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu nalézacího ve výrocích o určení výživného pro nezl. děti. Jednak vyšel ze skutkových zjištění soudu nalézacího o výdělkových možnostech a schopnostech obou rodičů, jednak dokazování doplnil v rozsahu, jež je zřejmý z obsahu odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že zjištěným poměrům odpovídá výživné v nižší částce, než je určil soud nalézací, dále v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastník řízení nesdílí názor stěžovatelky co do porušení jejich práv a práv jejich dětí, a proto navrhl, aby stížnosti nebylo vyhověno.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 (P 186/2004) JUDr. Blanka Petrásková, jako vedlejší účastník řízení. Uvedla, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo vydáno po obsáhlém dokazování, kdy důkazy byly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a na jejich základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav v době rozhodování. S námitkami stěžovatelky vůči rozhodnutí odvolacího soudu se neztotožňuje. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti vedlejší účastník řízení nevznesl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník řízení Ing. J. U. se k projednávané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ze spisu obecného soudu (P 186/2004), který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. září 2004 (P 186/2004), byly nezletilé děti Petr a Jana po dobu trvání manželství i po rozvodu manželství rodičů svěřeny do výchovy matky. Otci bylo stanoveno výživné pro nezl. syna Petra částkou 6.000,- Kč a pro nezl. dceru Janu částkou 5.500,- Kč měsíčně, žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů řízení Proti tomuto rozsudku podal otec včasné a řádné odvolání do výroku o výživném. Namítal, že soud prvního stupně se nezabýval jeho skutečnými životními náklady a čistým příjmem matky. Soud prvního stupně učinil nesprávné závěry o možnostech jeho značného příjmu ze skladových prostor a nevzal v úvahu jejich špatný technický stav a skutečnost, že se mu nepodařilo tyto prostory pronajmout.
Odvolací soud rozhodnutí soudu nalézacího změnil tak, že stanovil výživné pro nezl. syna Petra částkou 4.200,- Kč a pro nezl. dceru Janu částkou 3.400,- Kč měsíčně, v ostatních částech byl rozsudek potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po provedeném řízení a doplnění dokazování dospěl k závěru, že výživné v této nově určené výši odpovídá potřebám nezletilých dětí, možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům rodičů.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
V dané věci bylo předmětem posuzování odvolacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§85 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, dále jen "zákon o rodině"). Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle §85 odst. 3 věta prvá se při rozsahu vyživovací povinnosti přihlédne k tomu, který rodič a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Dle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Soud zkoumá, zda povinný se nevzdal
bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, případně nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Rozhodovací důvody odvolacího soudu vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) nesvědčí o tom, že by obecný soud věci stěžovatelky nevěnoval přiměřenou pozornost, případně, že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatelka v řízení před ním uplatnila, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým je vyložil.Vyživovací povinnost obecný soud stanovil dle zásad ustanovení §85 a §96 zákona o rodině. Právní posouzení věci obecným soudem tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistil zejména v dostatečné míře potřeby nezletilých dětí i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelčina tvrzení projevem jejího nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatelka polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Dle ustanovení §99 zákona
o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd.. Ustavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny a nebo práva dítěte garantované čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2005
Jiří Mucha v. r. předseda senátu