ECLI:CZ:US:2005:3.US.263.05
sp. zn. III. ÚS 263/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. Č. a Ing. J. Č., obou zastoupených JUDr. Evou Kapkovou, advokátkou se sídlem 108 00 Praha 10, Limuzská 8, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 27/2005 ze dne 31. 1. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli, s tvrzením porušení svých ústavně zaručených práv, v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze.
Jak patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 453/2003, který si Ústavní soud připojil, bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze, ve stěžovateli odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení, potvrzeno usnesení soudu I. stupně, kterým bylo zastaveno řízení o jejich žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek ze dne 22. 5. 2003 a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně podle §96 odst. 1, 2, 4 o. s. ř. řízení zastavil poté, co stěžovatelé, dříve než začalo jednání, vzali svou žalobu, s odůvodněním, že žalovaný - Společenství vlastníků Přistoupimská 393-395 - dne 30. 3. 2004 na shromáždění vlastníků bytových jednotek svým usnesením zhojil své jednání, které bylo důvodem podání žaloby, zpět. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když na základě listinných důkazů, z důvodů v odůvodnění svého rozhodnutí blíže rozvedených, učinil závěr, že "změna usnesení shromáždění vlastníků nebyla vyvolána změnou názoru žalovaného pod tíhou žaloby v této věci, nýbrž změnou názoru žalobců samotných, který si vyžádal svolání nové schůze shromáždění vlastníků a přijetí nového usnesení" a dovodil tak, že to byli stěžovatelé, kteří svým zpětvzetím žaloby zavinili, že řízení bylo zastaveno.
Proti tomuto usnesení soudu I. stupně, a to proti výroku o nákladech řízení, podali stěžovatelé odvolání, v němž navrhovali jeho změnu tak, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12.200,-Kč. Obdobně jako v žalobě poukazovali na to, že žalovaný na shromáždění vlastníků bytových jednotek dne 22. 5. 2003 překročil své kompetence, když přijal usnesení, které mu podle zákona č. 72/1994 Sb. přijímat nepřísluší. V podstatě namítali nesprávné posouzení věci s poukazem na to, že jejich žaloba byla podána po právu a nebyli to oni, kdo zavinili zastavení řízení, když žalovaný pod tíhou žaloby začal komunikovat s jejich právní zástupkyní a nakonec upřesnil situaci tak, aby mohla být žaloba vzata zpět. Vyjádřili tak přesvědčení, že ke zpětvzetí důvodně podané žaloby došlo pro chování žalovaného, a proto o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Městský soud v Praze, který o jimi podaném odvolání rozhodoval ústavní stížností napadeným rozhodnutím, závěry soudu I. stupně o použití ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. považoval za správné. V podrobném odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí poukázal na to, že důvodnost podání žaloby je třeba důsledně zvažovat z procesního hlediska tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného po podání žaloby k požadavku žalobce uplatněnému v žalobě s tím, že v dané věci výsledek chování žalovaného, stěžovateli zmiňovaný jako důvod pro zpětvzetí žaloby, nemá žádný vztah k požadavku na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek, kterého se podanou žalobou domáhali. Stěžovateli tvrzené upuštění žalovaného od jeho záměru financovat výměnu oken z fondu oprav a rozhodnutí o vrácení peněz v bytech, kde výměna oken provedena nebude, či přijetí nového návrhu v otázce výměny oken a jejího financování, z hlediska posuzování důvodnosti žaloby na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek nelze z procesního hlediska považovat za okolnosti právně významné, a proto nemůže obstát závěr, že pro chování žalovaného byla vzata zpět žaloba důvodně podaná. Za právně významné z procesního hlediska nelze podle odvolacího soudu považovat ani tvrzení o protiprávním postupu žalovaného v souvislosti s porušením zákona č. 72/1994 Sb. ani odkazy na korespondenci vedenou v období od 8. 8. 2003 do 16. 3. 2004.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé uvedenému soudu především vytýkají, že rozhodl ve věci bez jednání a nedal jim tak možnost osobně se jednání zúčastnit a uvést důvody, které je vedly k požadování změny rozhodnutí soudu I. stupně a nepřihlédl k odůvodnění odvolání, kterýmžto postupem jim vzal možnost oponovat tvrzením, jež uvedla protistrana "při vyjádření k soudu I. stupně" a poškodil je tak v jejich právech. Uvádějí dále, že z odůvodnění soudu I. stupně je patrno, že soud nevzal v úvahu znění zákona č. 72/1994 Sb. a důkazy které předložili a rozhodl ve věci tak, že shromáždění vlastníků bytových jednotek bylo k rozhodování o výměně oken v jednotlivých bytech způsobilé a nikoliv tedy, že jejich rozhodování bylo nulitní. Obdobně jako ve svém odvolání pak polemizují se skutkovými zjištěními obecných soudů se závěrem, že jejich žaloba byla podána důvodně. Namítají, že soudy při svém rozhodování nepřihlédly i k hmotně právní podstatě sporu, a v této souvislosti opětovně poukazují na ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., podle jehož §9 jsou orgány Společenství vlastníků bytových jednotek způsobilé k rozhodování pouze o věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu a nepřísluší jim tak rozhodovat o jiném majetku - v daném případě o výměně oken v jednotlivých bytech, které jsou s ohledem na znění ust. §2 cit. zák. podle stěžovatelů ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků - v jejich případě pak v jejich společném jmění manželů. Dovozují tak porušení svých ústavně zaručených vlastnických práv, dále porušení ust. §146 odst. 2 a 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a navrhují zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a příslušného výroku usnesení soudu I. stupně.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu - z pohledu jehož dodržení se věcí nejprve zabýval - zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V posuzovaném případě oba soudy, zejména však odvolací soud, své rozhodnutí o nákladech řízení, jímž nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, opírající se o ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podrobně zdůvodnil a vysvětlil důvody vedoucí jej k aplikaci tohoto ustanovení, s důrazem na to, že ve smyslu věty druhé uvedeného ustanovení, jehož použití se dovolávali stěžovatelé, je třeba i důvodnost podaného návrhu posuzovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, kterážto interpretace je podle Ústavního soudu zcela správná, odpovídá i komentářové literatuře (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545, bod 4) a konstantní judikatuře obecných soudů. Závěry obecných soudů nelze pak považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z obsahu spisu je totiž patrno, že stěžovatelé se s odvoláním na ust. §80 písm. c) o. s. ř. domáhali určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek s tvrzením, že uvedené usnesení nerespektovalo příslušná ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., a tudíž je s uvedeným zákonem v rozporu, žalovaný však, jak vyplývá z jeho vyjádření k obsahu žaloby - které bylo stěžovatelům řádně doručeno - s tímto názorem stěžovatelů polemizoval a neuznal jej (což je ostatně zcela zřejmé i ze zápisu ze 3. schůze shromáždění vlastníků ze dne 30. 3. 2004, na němž vlastníci vyslovili názor, že by měla být vyhledána právní pomoc pro odvolací řízení v případě vyhovění žalobě stěžovatelů soudem I. stupně) a následnou opravou původně přijatého usnesení, která pak vedla stěžovatele ke zpětvzetí žaloby, se tedy pouze snažil řešit situaci vzniklou v důsledku nesouhlasu stěžovatelů s výměnou oken v jednotlivých bytech a financování této z fondu oprav. Pokud tedy za této situace, aniž byla žalovaným uznána či vyslovena neplatnost původního žalobou stěžovatelů napadeného usnesení pro jeho rozpor se zákonem č. 72/1994 Sb., byla stěžovateli žaloba vzata zpět, nelze z procesního hlediska, které je při aplikaci ust. §146 odst. 2 o. s. ř. hlediskem výlučným, činit závěr, že tato byla podána důvodně. Rozhodnutí obecných soudů nelze tak považovat za protizákonné, natož pak za protiústavní, porušující právo na soudní ochranu stěžovatelů či jejich právo vlastnické. V této souvislosti, k námitce stěžovatelů, že obecné soudy při svém rozhodování nepřihlížely k hmotně právní podstatě sporu, je třeba uvést a zdůraznit skutečnost, kterou stěžovatelé pomíjí, totiž fakt, že po zpětvzetí žaloby musely obecné soudy řízení zastavit a neposuzovaly tak - a ani nemohly - platnost či neplatnost napadeného usnesení shromáždění vlastníků, a vůbec tedy nehodnotily, zda přijaté usnesení bylo či nebylo v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., a tedy, zda žalovaný jednal v rámci své kompetence či nikoliv. K porušení vlastnických práv stěžovatelů tak rozhodnutím soudů dojít nemohlo. Konečně pak k námitce stěžovatelů, že odvolací soud rozhodl bez jednání třeba poukázat na ust. §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které uvedený postup dovoluje a pokud pak tvrdí, že postupem soudu jim byla odňata možnost oponovat tvrzením, která uvedla protistrana ve svém vyjádření k obsahu žaloby, je třeba odkázat na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že vyjádření žalovaného bylo řádně doručeno jejich právní zástupkyni a nic nebránilo tomu, aby se k jeho obsahu vyjádřili, což neučinili a ač řádně předvoláni, nezúčastnili se ani oni ani jejich právní zástupkyně jednání před soudem I. stupně, při němž došlo k zastavení řízení. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v dané věci neshledal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. července 2005
Jan Musil
předseda senátu