ECLI:CZ:US:2005:3.US.271.03
sp. zn. III. ÚS 271/03
Usnesení
III.ÚS 271/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 271/03
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 2 To 74/02, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 5 T 122/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 2 To 74/02, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 5 T 122/2001, v části jeho se týkající s tím, že v jeho trestní věci orgány veřejné moci svými rozhodnutími i celkovým postupem v průběhu celého trestního stíhání porušovaly jeho ústavně zaručené právo na ústavně souladný proces dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod natolik, že řízení jako celek nesplňuje kritéria spravedlivého procesu; dále byl jejich postupem porušen princip presumpce neviny deklarovaný čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo procesní rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými, jimiž byli V. D., V. H. a A. Z., uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 trestního zákona, za což byl podle §234 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, dále mu byl (mj.) uložen podle §57 odst. 1, 2 trestního zákona trest vyhoštění na dobu 10 let. Uvedených trestných činů se dle soudu prvního stupně dopustil tak, že po dohodě s ostatními obžalovanými i dalšími dosud neztotožněnými pachateli po únosu nezletilé S. M. za účelem získání výkupného od jejích rodičů stěžovatel v listopadu 1999 zajistil pronájem domu č. p. 10 v obci M., v lednu 2000 opatřil automobil značky Chrysler Voyager, a počátkem února 2000 zajistil pronájem bytu č. p. 119 v P., přičemž ostatní obžalovaní s dalšími neztotožněnými osobami dne 4. 2. 2000 kolem páté hodiny ranní v obci Z., vnikli do domu, kde spoutali poškozenou I. M., hrozili jí únosem nezl. dcery S. a žádali zaplacení výkupného za život nezletilé, poškozená jim ve strachu o život dcery vydala hodinky, zlaté šperky, kreditní kartu, z níž pachatelé vybrali přes 12 tis. US, notebook, který jí později vrátili, aby jej použila k zaplacení výkupného, peněžní hotovost, fotoaparát, sluneční brýle a parfém, přesto pak přinutili nezl. S., aby s nimi odjela a žádali po poškozené zaplacení 100.000 USD, bude-li chtít vrátit dceru živou, nezletilou odvezli z domu vozidlem poškozené, které zanechali v autobazaru v P., a dále odvezli nezletilou ve výše uvedeném vozidle do domu č. p. 10 v obci M., kde ji zadržovali, rodičům nezletilé I. M. a A. M. pak přesně nezjištěné osoby telefonovaly, k tomuto účelu a ke vzájemné komunikaci používaly mimo jiné mobilní telefony stěžovatele, rodiče takto informovaly, jak mají odevzdat peníze. Tímto způsobem je přinutily dne 11. 2. 2000 zaplatit výkupné ve výši 100 tis. USD a poté dne 12. 2. 2000 nezletilou propustily, přičemž uvedená částka byla uložena v domě č. p. 119 v P. a 100.000,- Kč vybraných VISA kartou z peněz poškozené v bytě stěžovatele. Celkem byla způsobena škoda nejméně ve výši 4.679.808,- Kč.
V záhlaví uvedeným rozsudkem vrchního soudu byl k odvolání stěžovatele i státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušen v části týkající se stěžovatele a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že výše popsaným jednáním stěžovatel jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona spáchal trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a dále mu byl uložen (mj.) trest vyhoštění na dobu 10 let.
Ze soudního spisu bylo rovněž zjištěno, že uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1104/2003, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Vycházel přitom z toho, že skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině zcela odpovídají použité právní kvalifikaci, kdy stěžovatel naplnil všechny znaky skutkových podstat posuzovaných trestných činů, jak podrobně a přesvědčivě zdůvodnil odvolací soud; rovněž závěr o formě zavinění stěžovatele dle §4 písm. a) trestního zákona v kontextu zjištěného skutku je dle dovolacího soudu správný; k tomu dodal, že právní závěr o existenci zavinění a jeho formě se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu. Stejně tak je správný závěr o trestní odpovědnosti formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že skutečně zajistil pronájem domu č. p. 10 v obci M., kdy podepsal rezervační smlouvu pro tehdejšího zájemce A. D., avšak neexistuje žádná souvislost mezi podpisem rezervační smlouvy a údajně připravovaným únosem nezletilé. Vlastní nájemní smlouva je podepsána výše jmenovaným dne 23. 11. 1999, soud však nedůvodně vycházel z výpovědi svědkyně V., že k podpisu nájemní smlouvy došlo až další měsíc, tedy v prosinci, což odporuje i dalším v ústavní stížnosti uvedeným důkazům. To má dle stěžovatele význam z toho důvodu, že uvedeného dne ještě poškozenou a její dceru neznal, tyto viděl až o týden později. Na základě tohoto zjištění soud učinil tendenční závěr, že stěžovatel znal poměry těchto osob již z dřívější doby, avšak ani s tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje, neboť ani jeden ze svědků nepotvrdil, že by s ním o poškozené a o jejích majetkových poměrech hovořili. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že faktické užívání domu v obci M. bylo započato téměř čtvrt roku před únosem, ke zprostředkování došlo v rámci jeho spolupráce s realitní kanceláří A. v době, kdy spoluobžalovaní nebyli na území ČR. Obecné soudy jeho argumentaci zcela opomenuly, což představuje porušení zásady presumpce neviny; v souvislosti s tím poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000 a sp. zn. III. ÚS 617/2000. Dále stěžovatel namítá, že sice zajistil pro společnost O., s. r. o., koupi automobilu CHRYSLER VOYAGER, chybí ovšem jakákoliv souvislost mezi tím a jeho následným použitím. Vrchní soud v tomto ohledu na obhajobu stěžovatele nereagoval, když odkázal na rozsudek nalézacího soudu, který je ovšem nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel opatřil automobil za účelem jeho použití k trestné činnosti. Stěžovatel uvádí rovněž, že nikdy nepopíral zprostředkování nájmu bytu v P., soudy obou stupňů však záměrně vynechaly, že nájemní smlouva byla uzavřena dne 9. 2. 2000, tedy 5 dnů po únosu, což má samo o sobě vylučovat jakoukoliv souvislost s únosem nezletilé, a v návaznosti na to upozorňuje, že bez povšimnutí byla ponechána jeho obhajoba, že sám na tento byt upozornil, že tam byl nalezen osobní doklad M. S. a že za toto zprostředkování obdržel provizi. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že ani soud nalézací, ani soud odvolací ve svých rozhodnutích neuvedly, v čem spatřují propojenost stěžovatelem nezávisle na sobě provedených činností, jak byly zmíněny výše. Dle názoru stěžovatele nebylo prokázáno, že by byl alespoň srozuměn s tím, že spoluobžalovaní budou jednat tak, jak bylo shora zmíněno, tedy mu nebyl prokázán úmysl ve smyslu §4 trestního zákona. Dále v jeho případě chybí znaky společného jednání tak, jak uvádí §9 odst. 2 trestního zákona, neboť nikde nebylo specifikováno, jaká byla mezi obžalovanými dohoda, jak byly rozděleny úlohy, apod.; nejednalo se tedy o přímou účast stěžovatele na skutku, resp. úkoly, které by teoreticky měl mít přiděleny, nesměřovaly k bezprostřednímu úspěšnému provedení činu, a tak chybí jakékoli znaky společného jednání. Proto by se mohlo maximálně jednat o účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona formou pomoci. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal od Vrchního soudu v Praze vyjádření k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že v průběhu trestního stíhání nebyla porušena práva stěžovatele, zejména pak jeho právo na obhajobu; dle názoru uvedeného soudu soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které správně zhodnotil (§2 odst. 6 trestního řádu) a na základě tohoto řádného zhodnocení dospěl i k odpovídajícím skutkovým zjištěním, tato správně i posoudil i z právního hlediska jako trestný čin loupeže, přičemž pochybení, jehož se krajský soud dopustil, byla v odvolacím řízení napravena. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, jenž však pouze odkázal na obsah svého rozsudku. Ústavní soud vyzval k vyjádření rovněž Vrchní státní zastupitelství v Praze, to se však postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry krajského soudu. Stěžovatel ve svém návrhu nepopírá, že zajistil pronájem domu č. p. 10 v obci M., ve kterém byla nezletilá únosci vězněna, vylučuje však souvislost s připravovaným únosem. V návaznosti na to vytýká nesprávné hodnocení důkazů ze strany krajského soudu, jenž dospěl k závěru, že k podpisu smlouvy došlo až někdy v prosinci roku 1999, ačkoliv z provedených důkazů je zřejmé, že smlouva byla podepsána nájemcem A. D. dne 23. 11. 1999, tj. ještě předtím, než se mohl setkat s poškozenou I. M. a její dcerou na akci v K. Tuto argumentaci však Ústavní soud považuje za nadbytečnou, neboť krajský soud (na rozdíl od obžaloby) nedospěl k závěru, že by to byl právě stěžovatel, kdo nezletilou S. "vytipoval" jako vhodný objekt únosu za účelem získání výkupného, na straně druhé nic nevylučuje, že to mohl být právě stěžovatel, neboť se znal se stejnými osobami jako poškozená, minimálně s A. M. a A. A. (viz výpověď stěžovatele na č. l. 1547, svědecká výpověď poškozené č. l. 1590). Stěžovatel dále poukazuje na to, že faktické užívání zmíněného domu započalo téměř čtvrt roku před únosem nezletilé S., a to v době, kdy se spoluobžalovaní nenacházeli v ČR, takže chybí souvislost s připravovaným únosem. K tomu je třeba předně uvést, že pokud byl dům pronajat či užíván necelé tři měsíce před únosem, toto opět nijak nevylučuje souvislost s daným útokem. Kromě toho obecné soudy závěr o vědomé účasti stěžovatele na únosu neopřely pouze o skutečnost, že stěžovatel zajistil pronájem domu, nýbrž též o další skutečnosti ve vzájemných souvislostech (k tomu viz níže). Obdobně argumentuje stěžovatel ve vztahu k faktu, že v lednu 2000 obstaral automobil CHRYSLER VOYAGER, jímž byla nezletilá během únosu transportována. Stěžovatel opět neuvádí nic, co by vylučovalo souvislost mezi danou činností a únosem. Jinak tomu je v případě pronájmu bytu v P., jenž stěžovatel zajišťoval a ve kterém bylo nalezeno výkupné, neboť nájemní smlouva byla uzavřena 9. 2. 2000, tedy 5 dnů po únosu nezletilé. Ústavnímu soudu však z uvedeného opět není patrné, jak by se na základě této okolnosti dala vyloučit souvislost daného jednání s únosem, resp. že nešlo o koordinovaný postup, kdy stěžovatel pro ostatní členy skupiny zajišťoval určité zázemí. Je však zřejmé, že každá z uvedených skutečností samostatně může stěží prokazovat, že se stěžovatel na páchání trestné činnosti vědomě podílel, dokonce ani všechny tyto ve vzájemné souvislosti, byť důvodně mohou takové podezření vzbuzovat, stěží mohou sloužit jako podklad pro uznání stěžovatele vinným uvedenými trestnými činy. K tomu nutno doplnit, že pokud stěžovatel tvrdil, že za obstarání pronájmu domu a bytu, příp. koupě automobilu provizi obdržel, lze souhlasit s tím, že pokud by se jednalo o skutečnou provizi placenou A. D. či O., nasvědčovalo by to tomu, že stěžovatel do celé akce (alespoň v této počáteční fázi) zasvěcen a zapojen nebyl, na straně druhé od těchto osob eventuálně vyplacené peníze mohly představovat odměnu či zálohu na podíl právě za stěžovatelovu účast na dané věci. Danou otázku však nebylo možno na základě provedených důkazů zodpovědět s dostatečnou určitostí, blíže věc neosvětluje ani svědecká výpověď A. M. (č. l. 1599 soudního spisu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti však již nezmiňuje další důkazy, o které obecné soudy své skutkové závěry opřely. Stěžovatel v řízení zcela popřel, že by ostatní spoluodsouzené znal. Jak je zřejmé z rozsudku krajského soudu, stěžovatel vydal orgánům činným v trestním řízení mobilní telefon značky Nokia 3210, do něhož byla vložena tzv. SIM karta (t. č. ..../......), přičemž v telefonním seznamu bylo mj. pod jménem V nalezeno t. č. ..../......, a číslo telefonu vydaného původně obviněným M. Z., tj. ..../......, dále mezi zdrojem a zadním krytem tohoto telefonu byla nalezena druhá SIM karta (t. č. ..../......), registrovaná na majitele J., s. r. o., (v ní stěžovatel pracoval) a na telefonním seznamu této karty bylo nalezeno mj. číslo telefonu vydaného odsouzeným V. D., tj. ..../......, pod označením V (viz č. l. 961 a násl. soudního spisu) a dále číslo ..../...... (A.), o kterém stěžovatel vypověděl, že jde o telefonní číslo A. D., pro něhož stěžovatel zařizoval pronájem domu v M. č. p. 10, a který měl kontaktovat stěžovatele s O. kvůli koupi předmětného automobilu; pro O. stěžovatel také zařizoval pronájem bytu v P. Oběma těmto osobám měl stěžovatel údajně občas půjčovat svůj mobilní telefon. Ze záznamů odposlechů, jak jsou založeny na č. l. 848 až 886 spisu a hodnoceny na str. 33 až 35 rozsudku krajského soudu, je zřejmé, že z telefonního čísla ..../......, tj. z čísla stěžovatele (kód R 08), byly dávány pokyny pro komunikaci s poškozeným A. M. (č. l. 852 a 853), pokyny k výměnám SIM karet (č. l. 873), mezi uvedeným číslem (pozn.: nikoliv tedy dalším číslem stěžovatele s kódem R 13, jak uvedl krajský soud) a dalším telefonním číslem (kód R 10), z něhož byly dávány dle předchozích instrukcí pokyny poškozenému, byla zaznamenána komunikace o situaci na silnici (č. l. 881). O napojení stěžovatele na skupinu, jež byla zadržena u obchodního domu v P., má dle krajského soudu svědčit i obsah telefonního hovoru ze dne 13. 2. 2000 v 15.16 hod. (č. l. 886), který byl uskutečněn z odposlouchávaného telefonu (kód R 09), vydaného M. Z.; v něm se volající ("V.") ptá, kde jsou "kluci", volaný odpovídá, že neví, následně volaná osoba hovoří o tom, že sedí s dalšími u velkého obchodu, kam je volající dovezl. K tomu lze na doplnění uvést, že u obchodního domu byli následně (v 16.00 hod.) zadrženi M. Z. (č. l. 98 soudního spisu) a odsouzený A. Z. (č. l. 107 soudního spisu). Volajícím je stěžovatel, zadržený dne 12. 2. 2000 v 22.15 hod. v Praze 4 (č. l. 85 soudního spisu), jenž podle pokynů policie volal na číslo telefonu, ze kterého mu bylo po zadržení voláno, volanou osobou je dle výpovědi stěžovatele (č. l. 1542 soudního spisu) již jmenovaný O., mající (zřejmě) přezdívku P. (toto jméno se opakovaně objevuje v záznamech o odposleších). K tomu lze doplnit, že jmenovaný O. byl osobou, pro kterou stěžovatel, jak vyplývá z jeho výpovědi, zajistil předmětný automobil a byt, a které měl půjčovat svůj mobilní telefon. Za další podstatnou skutečnost považoval soud nalezení 100.000,- Kč v hotovosti v bytě stěžovatele, a to v bankovkách o stejné nominální hodnotě, v jaké byla tato částka získána při výběru peněz z účtu poškozené vedeného Českou spořitelnou za použití odcizené VISA karty. Soud přitom odmítl obhajobu stěžovatele, že se jednalo o peníze jeho bratra, neboť při výběru z jeho účtu obdržel bankovky v jiné nominální hodnotě, když tvrzení stěžovatele, že tyto peníze v mezidobí použil a zase doplnil, považoval soud za účelové, neboť následovalo teprve po zjištění policie o tom, v jaké nominální hodnotě stěžovatel peníze obdržel.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině stěžovatele nezaložily pouze, jak stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá, na tom, že stěžovatel zajišťoval dům, v něm byla unesená S. držena, či automobil, v němž byla převážena, eventuálně byt, v němž bylo nalezeno výkupné, nýbrž jednak na všech těchto skutečnostech, jednak i na skutečnostech dalších, jak byly zmíněny výše, a to v jejich vzájemné souvislosti. Podstatou věci je, zda tyto skutečnosti, resp. důkazy, jež uvedené skutečnosti dokládají, jakožto v zásadě důkazy nepřímé, tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, jež jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Ústavnímu soudu však naplnění tohoto předpokladu přezkoumávat nepřísluší. Jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, v řízení o ústavních stížnostech se vychází z toho, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), však stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejíž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se pak Ústavní soud zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly ve skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ochrana ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
To však ze strany Ústavního soudu zjištěno nebylo. Ústavní soud by mohl zasáhnout jen v případě, že provedené důkazy ucelený řetězec evidentně netvoří (např. že zcela chybí některý z jeho článků) nebo tvořit nemohou (např. že některé zjevně svědčí o opaku), tedy kdy nastává výše zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Tato situace však, dle názoru Ústavního soudu, nenastala, neboť provedené důkazy správnost skutkových závěrů obecných soudů nevylučují, naopak těmto plně nasvědčují, přičemž jejich argumentace v odůvodnění shora citovaných rozhodnutí (jako celku) je v zásadě srozumitelná a bez zjevných logických vad. K tomu je třeba doplnit, že pokud zde existují styčné plochy mezi stěžovatelem a celou akcí od počátku až do konce, nejeví se ani Ústavnímu soudu jako pravděpodobné, že se jednalo jen o shodu okolností, ale o vzájemnou součinnost všech odsouzených (příp. dalších dosud nezjištěných osob) včetně stěžovatele, předpokládající předchozí dohodu, a tedy i vědomou účast stěžovatele na celé věci.
Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné právní posouzení skutkového stavu s tím, že Vrchní soud v Praze své závěry nijak nezdůvodnil, nelze se s tímto názorem plně ztotožnit, neboť jak uvedený soud, tak následně Nejvyšší soud ČR se touto otázkou zabývaly, přičemž na podrobné závěry soudu dovolacího lze v daném ohledu stěžovatele plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005