ECLI:CZ:US:2005:3.US.276.05
sp. zn. III. ÚS 276/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem v Opavě, Ostrožná 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004, sp. zn. 3 To 122/2004, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 2 T 35/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), brojil stěžovatel ve své trestní věci proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (8 Tdo 124/2005), rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004 (3 To 122/2004) a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 (2 T 35/2002) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (8 Tdo 124/2005) bylo z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004 (3 To 122/2004), jímž byl k odvolání stěžovatele a V. L. zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 (2 T 35/2002) a nově bylo ve vztahu ke stěžovateli rozhodnuto tak, že byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení [§180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák.], jehož se dopustil tím, že v době od 1. 2. 2000 do 7. 4. 2000 na nám. Dr. Edvarda Beneše v Moravské Ostravě, v domech č. p. 284, 243 a 3099 jako předseda představenstva nájemce Módní dům Ostravice - Textilia, a. s., bez oprávnění k provádění stavebních prací potřebného podle ust. §44 odst. 1 stavebního zákona, bez stavebního povolení vydaného na základě stavebního řízení, bez zevrubné prohlídky, bez projektové dokumentace potřebné k realizaci stavby a bez zajištění realizace stavby oprávněnou osobou realizoval prostřednictvím svých podřízených rozsáhlé stavební úpravy, změnu stavby spočívající v zásahu do nosné konstrukce třetího a čtvrtého nadzemního podlaží, v důsledku čehož dne 7. 4. 2000 kolem 11.15 hodin po zásahu do okolního nosného zdiva došlo k přetížení rohového cihlového pilíře mezi podlahou a stropem druhého nadzemního podlaží a ke zřícení části střechy a tří stropů nad třetím podlažím, které dopadly na strop nad druhým podlažím, pod kterým byla provozována běžná obchodní činnost, čímž došlo k ohrožení značného počtu osob nacházejících se v objektu budovy, přičemž jen shodou okolností nedošlo ke zřícení celé konstrukce objektu na přilehlou pozemní komunikaci; poškozením budovy vznikla Silesii Holding, a. s., škoda ve výši nejméně 8 300 000,- Kč.
V ústavní stížnosti vede stěžovatel se závěry obecných soudů obsáhlou polemiku. Stručně shrnuto tvrdí, že za předmětnou činnost nebyl trestně odpovědný a že trestní právo objektivní odpovědnost nezná. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 35/2002 a po jeho prostudování konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Tvrzení stěžovatele jsou co do své povahy spíše polemikou s právními závěry obecných soudů v rovině obecného práva; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu, nelze proto ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout.
K jiným tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti, která jsou polemikou s hodnocením důkazů provedených nalézacím soudem, se sluší konstatovat - v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994) - že v daných souvislostech Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva, což v dané věci, vzhledem k povaze tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, shledáno nebylo.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 35/2002 rovněž tak nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu v ústavní stížnosti nemohl přinést jiný výsledek rozhodnutí o této ústavní stížnosti, neboť v ústavní stížnosti označená rozhodnutí byla přijata na základě odlišných skutkových okolností.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005
Jiří Mucha
předseda senátu