ECLI:CZ:US:2005:3.US.277.05
sp. zn. III. ÚS 277/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou s sídlem Točitá 1719, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005 č. j. 30 Co 591/2004-122, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. srpna 2004 č. j. P 335/93-93, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Petr (pseudonym),jako velejdšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005 č. j. 30 Co 591/2004-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 8. 2004 č. j. P 335/93-93, neboť podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu podstatným způsobem změnil odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, aniž stěžovatel měl možnost proti tomuto rozsudku brojit opravným prostředkem, což považuje stěžovatel za projev libovůle v soudním rozhodování a porušení svého práva na spravedlivý proces. Napadené rozsudky obecných soudů jsou ve svých závěrech údajně v rozporu se skutkovými zjištěními, a to zejména pokud odvolací soud konstatoval, že stěžovatel dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 60 000,- Kč, a současně potvrdil výživné na vedlejšího účastníka ve výši 14 000,- Kč při vědomí, že stěžovatel má další dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem z dalšího manželství.
Stěžovatel argumentuje dále tím, že uložením mu povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi nedoplatek na výživném ve výši 333 500,- Kč ve dvou splátkách ve výši 150 000,- Kč se splatností do 30. 6. 2005 a 183 500,- Kč se splatností do 30. 9. 2005, dochází k vážným negativním dopadům na finanční situaci jeho rodiny. Případným výkonem pravomocného rozhodnutí by stěžovateli údajně vznikla vážná majetková újma, a proto navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
Ke skutkové stránce předmětné věci stěžovatel zejména uvádí, že odvolací soud změnil výši dlužného výživného částkou 333 500,- Kč, místo soudem prvního stupně stanovené částky 220 000,- Kč, a současně podstatně zkrátil dobu splatnosti nedoplatku zvýšeného výživného, aniž se prý zabýval tím, zda stěžovatel těmito finančními prostředky na hotovosti disponuje, přičemž změnu výše dlužného výživného soud nijak neodůvodnil.
II.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 8. 2004 č. j. P 335/93-93 se zjišťuje, že tento soud rozhodoval o návrhu matky na zvýšení výživného tehdy nezletilého Petra (pseudonym), nar. 4. 9. 1986 (dále jen "vedlejší účastník"), za účasti Městské části Praha 12 jako opatrovníka s tím, že pod bodem I. výroku rozsudku změnil dřívější rozsudek téhož soudu z roku 1993 tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka od 1. 9. 2002 částkou 14 000,- Kč měsíčně, vždy k rukám matky. Pod bodem II. výroku rozhodl o povinnosti stěžovatele platit dlužné výživné ve výši 120 000- Kč spolu s běžným výživným ve splátkách po 5 000- Kč.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že vedlejší účastník od 1. 9. 2002 studuje na střední soukromé fotografické škole, přičemž nezbytné pomůcky do školy stojí měsíčně cca 5 000,- Kč. Vedlejší účastník je alergik, má tedy zvýšené náklady na životosprávu. V současné době vyvstala potřeba zakoupit pro něj nový počítač, který zaplatila matka vedlejšího účastníka.
Při zjištění majetkových poměrů rodičů nezletilého dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že zatímco matka vedlejšího účastníka je zaměstnána, stěžovatel podniká; jako společník je účasten ve společnosti MB-ateliér, s. r. o. (s podílem 80 %), kde má jeho manželka podíl ve výši 20 %, je členem představenstva bytového družstva a má ateliér v Žitomírské ulici v Praze. Zde má i pronajatý byt. Je spoluvlastníkem dvou bytů a dvou nebytových prostor v Praze 2, a dále zakoupil a rekonstruoval chalupu v Krkonoších. Z dalšího manželství má dva syny ve věku 13 a 3,5 let.
S odkazem na ustanovení §85 odst. 1 a ustanovení §96 odst. 1 a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), za splnění podmínek uvedených v ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, soud prvního stupně dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného na vedlejšího účastníka v roce 1993 se poměry všech účastníků podstatným způsobem změnily. Jestliže u stěžovatele lze v otázce jeho průměrného měsíčního příjmu z podnikání, s odkazem na jím uváděný daňový základ, který je ovšem upraven na nižší částku až daňovou optimalizací s manželkou stěžovatele, dospět k závěru o částce cca 80 000,- Kč, přičemž je nutné vzít v úvahu i jeho další především nemovitý majetek, měsíční příjem matky vedlejšího účastníka činí přibližně 19 000,- Kč. Za této situace soud prvního stupně s ohledem na značné výdaje nezletilého a nadprůměrné příjmy stěžovatele určil výši výživného v částce 14 000,- Kč měsíčně s tím, že ke změně poměrů došlo od 1. 9. 2002. Ve vztahu k dlužnému výživnému vycházel soud prvního stupně z dalších finančních příspěvků poskytovaných stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi mimo rámec výživného ve výši 2 500,- Kč měsíčně a stanovil proto jeho výši v částce 6 000,- Kč měsíčně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005 č. j. 30 Co 591/2004-122 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšeném výživném tak, že toto výživné je stěžovatel povinen platit k rukám vedlejšího účastníka, ve zbývající části byl výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. potvrzen.
Odvolací soud rovněž změnil výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném v době od 1. 9. 2002 do 31. 1. 2005 ve výši 333 500,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi ve dvou splátkách, a to 150 000,- Kč do 30. 6. 2005 a 183 500,- Kč do 30. 9. 2005.
Ze zprávy Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, odvolací soud zjistil, že stěžovatel je registrován jako provozovatel (vlastník) v předmětném rozsudku blíže označeného vozu zn. Land Rover Range 2.5, a firma OTAKAR METLIČKA-DESIGN je provozovatelem (vlastníkem) nákladního vozu Seat Terra 1.4 D a leasingovým uživatelem v předmětném rozsudku blíže označených vozů zn. Citroen a Volvo, přičemž informace o vozidlech evidovaných na firmu MB-atelier, s. r. o. a na manželku stěžovatele nebyly podány. K dalším majetkovým poměrům stěžovatele odvolací soud poukázal na skutečnost, že firma stěžovatele zaměstnává 24 zaměstnanců; stěžovatel provozuje restauraci U Modré kachničky na Malé Straně, je společníkem další firmy a obchodoval s oblečením. Jeho životní úroveň je velmi vysoká. V této souvislosti odvolací soud poukázal na další majetek stěžovatele (dva byty, dva nebytové prostory) i na dvoupatrový podkrovní byt užívaný stěžovatelem a jeho současnou rodinou a dílčí zisky i výdaje stěžovatele v posledních letech.
Odvolací soud poté konstatoval z výsledků jím provedeného dokazování, že soud prvního stupně správně zjistil, že u vedlejšího účastníka došlo ke zvýšení jeho potřeb a k nárůstu příjmů rodičů, přičemž stěžovatel má k dispozici měsíčně nejméně částku 60 000,- Kč čistého. Příjmy z jeho činnosti mu umožňují nejen vysoký životní standard, ale ještě investice do podnikání a zhodnocení majetku. Je tedy zřejmé, uvádí dále odvolací soud, že všem dětem stěžovatele má být, úměrně jejich věku a potřebám, umožněno participovat na životní úrovni jejich rodičů, neboť plnění výživného má vždy přednost před dalšími investicemi stěžovatele. Výše výživného byla shledána odvolacím soudem jako správná, zejména s přihlédnutím k dalším plněním ze strany stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi nad rámec výživného (školné, občas učební pomůcky). Z tohoto důvodu odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (podle ustanovení §219 o. s. ř.), a změnil jen platební místo vzhledem k plnoletosti vedlejšího účastníka.
Protože stěžovatel od roku 2001 sám platí vedlejšímu účastníkovi zvýšené výživné ve výši 2 500,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že dluh na výživném ve výše uvedeném období představuje částku 333 500,- Kč, tj. 29 x 11 500,- Kč. Dluh je stěžovatel povinen zaplatit ve dvou splátkách z toho důvodu, aby se nedostal do tíživé finanční situace, pokud by je byl povinen uhradit v zákonné třídenní lhůtě. Důvody pro poskytnutí výhody splátek u stěžovatele odvolací soud neshledal.
III.
Po posouzení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, protože není součástí obecných soudů, nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které může zasáhnout jedině tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů v právní věci stěžovatele porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje již v předchozích řízeních uplatněné námitky, týkající se výše výživného pro vedlejšího účastníka a soudem zjištěného skutkového stavu věci. V této souvislosti je vhodné připomenout, že úprava výživného se vždy děje podle stavu, který existuje v době rozhodování. Ústavní soud však v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného vymezená v ustanovení §96 zákona o rodině, ale posuzuje, zda soudní řízení jako celek a z něj vycházející soudní rozhodnutí lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozsudkům soudů obou stupňů dospěl k závěru, že jimi byl řádně zjištěn skutkový stav na základě provedených důkazů. Otázku hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy Ústavní soud vždy posuzuje v souvislosti se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení §132 o. s. ř. tak, že pokud obecné soudy při hodnocení důkazů neporušují hranice vymezené ve výše označeném ustanovení o. s. ř., nepřísluší Ústavnímu soudu jejich hodnocení "hodnotit". Právo, ale současně i povinnost soudu hodnotit důkazy a z nich vyvozené závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení a logických úvah rozhodujícího soudce. Ústavní soud zasahuje do tohoto procesu pouze v situaci, v níž lze konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry.
V projednávané věci k takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl.
Důvody, na jejichž základě odvolací soud změnil části výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou zákonem požadovaným způsobem vyloženy (ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se zabýval všemi námitkami účastníků, přičemž věnoval patřičnou pozornost i námitkám stěžovatele, které se týkaly údajně nesprávně zjištěného jeho průměrného měsíčního příjmu a současně doplnil dokazování i o ověření majetkových poměrů stěžovatele a jeho životního standardu tak, jak to odpovídá ustanovením §§85 a 96 odst. 1 zákona o rodině. Obecné soudy v předmětné věci přihlédly i k tomu, v jakém rozsahu ten který z rodičů o dítě pečuje.
Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu představuje projev "zřejmé libovůle" v rozhodování, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně ve výši měsíčního výživného, avšak změnil jen platební místo, neboť vedlejší účastník v mezidobí dosáhl již zletilosti, a je tedy na jeho úvaze, jak s penězi bude hospodařit. Protiústavnost v rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že tento soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2002 do 31. 1. 2005 činí 333 500,- Kč, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel od roku 2001 platil na měsíčním výživném vedlejšímu účastníkovi částku 2 500,- Kč. Rozdíl mezi zvýšeným výživným a dříve stěžovatelem hrazeným výživným za výše označené období odpovídá nedoplatku na výživném tak, jak byl uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Rovněž v případě rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele platit dlužné výživné ve dvou splátkách neshledal Ústavní soud protiústavnost, neboť z obsahu provedeného dokazování nemohl odvolací soud v žádném ohledu dospět k závěru, že by finanční situace stěžovateli neumožňovala zaplatit dlužné výživné v požadované výši a čase. V souvislosti s námitkou stěžovatele o údajně negativním dopadu tohoto výroku odvolacího soudu na finanční situaci jeho rodiny Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03, v němž dospěl Ústavní soud k závěru i v tomto případě aplikovatelnému, že pokud by stěžovatel nebyl ze svých příjmů schopen platit soudem určené výživné (v dané věci i nedoplatek na změněném výživném), odpovídající odůvodněným potřebám vedlejšího účastníka, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze použít pro zaplacení výživného.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal, že by postupem obou obecných soudů a na ně navazujícími rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká stěžovatelova návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnout i návrh podle ustanovení §79 odst. 2 výše citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu