ECLI:CZ:US:2005:3.US.281.04
sp. zn. III. ÚS 281/04
Usnesení
III.ÚS 281/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele R. H., zastoupeného JUDr. V. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 sp. zn. 10 T 14/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2003 sp. zn. 3 To 86/03 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2004 sp. zn. 6 Tdo 1498/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. 10 T 14/2002 odsouzen pro organizátorství (zosnování) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem byly odsouzeny obžalované A. K. a Ing. J. J. k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soud dále rozhodnul o náhradě škody. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že dle pokynů stěžovatele podala obžalovaná K. jako jednatelka společnosti US CAR SERVIS BOKL, s. r. o., nepravdivé daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet ve výši 9.801.186,- Kč, který dokladovala 15 padělanými fakturami od dodavatele PET a MAT, s. r. o., za údajný nákup 30 motorových vozidel, ač věděla, že k takovému nákupu nedošlo, nadměrný odpočet pak uplatnila při ústním jednání na Finančním úřadu pro Prahu 4 dne 3. 8. 1999, následně obžalovaná Ing. J. ve funkci zástupkyně ředitelky Finančního úřadu pro Prahu 3 na pokyn stěžovatele vypracovala na dožádání Finančního úřadu pro Prahu 4 nepravdivou zprávu o místním šetření, ve kterém potvrdila údaje obžalované K., na základě čehož byl vyplacen nadměrný odpočet ve výši 9.801.186,- Kč na účet společnosti US CAR SERVIS BOKL, s. r. o., z tohoto účtu obžalovaná K. vybrala dne 1. 10. 1999 částku 9.750.000,- Kč a předala ji stěžovateli.
K odvolání všech obžalovaných a státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2003 sp. zn. 3 To 86/03 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výrocích o trestech uložených stěžovateli a obžalované Ing. J. a podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně obžalované K. výrok o náhradě škody. Za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. uložil stěžovateli, za nezměněného výroku o vině, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále rozhodl o trestu obžalované Ing. J.
Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1498/2003 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy u něj neprokázaly naplnění subjektivní stránky odsouzeného trestného činu a dovodily její naplnění zcela hypoteticky, závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je v extrémním rozporu se zjištěními, jež plynou z provedeného dokazování. Ve spise chybí jakýkoliv podklad pro závěr, že stěžovatel konkrétním způsobem sledoval zájem na dokončení trestného činu, či na něm pracoval nebo k tomuto cíli jako organizátor směřoval. Stěžovatel rovněž uvádí, že nalézací a odvolací soud znemožnily provést výslechy svědků A. J., M. S. a lékaře, jenž stěžovatele ošetřoval na Slovensku, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal trestní spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 14/2002 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Ústavnímu soudu proto nezbývá, než se ztotožnit se závěry obsaženými ve shora konstatovaných rozhodnutích obecných soudů. Soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, z takto zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i odpovídající právní závěry. Výrok o vině stěžovatele založil zejména na výpovědi spoluobžalované A. K., která v počátku trestního řízení sice stěžovatele neusvědčovala, ale dne 23. 6. 2002 svoji výpověď principiálně změnila a uvedla, že stěžovatel celou transakci vymyslel, donesl jí faktury od společnosti PET a MAT, s. r. o., které podle jeho požadavku přepsala a stěžovatel je nechal podepsat P. H., kterého formálně "nastrčil" coby vlastníka společnosti US CAR SERVIS BOKL, s. r. o. A. K. poté podala daňové přiznání, a na popud stěžovatele zřídila bankovní účet, na který došla částka za nadměrný odpočet DPH. Tyto peníze vybrala a předala stěžovateli, jakkoliv jejich převzetí podepsal P. H. (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). A. K. rovněž uvedla, že na počátku trestního řízení vypovídala podle instrukcí stěžovatele, který jí přesvědčil, aby neuváděla jeho jméno, ale místo toho uváděla jméno L. K., který byl v té době již mrtev. Stěžovatel ji později instruoval prostřednictvím JUDr. L. P. Soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel platil JUDr. P. větší částky za obhajobu A. K. Výpověď obžalované K. je dle závěru soudu potvrzována výpovědí svědkyně J. N., která uvedla, že byla přítomna, jak stěžovatel instruoval A. K., aby nevypovídala o něm, ale o L. K., později jí stěžovatel vyhrožoval, že pokud nebude K. svědčit v jeho prospěch, může být její syn nalezen předávkovaný drogami. JUDr. P. je dále varoval, že stěžovatel je nebezpečný a mají s A. K. zvážit, zda budou vypovídat v rozporu s jeho pokyny. J. N. rovněž uvedla, že byla přítomna, když k JUDr. P. přišel F. K. a ona byla vyzvána k odchodu, od JUDr. P. ví, že K. měl vypovídat dle pokynů stěžovatele. Tento svědek pak ve své výpovědi uvedl, že stěžovatel po něm žádal svědeckou výpověď "pro jednu mladou holku". Dával mu číst i nějaké protokoly a chtěl po něm jeho fotografii, aby osoba, pro níž má svědčit, věděla, jak vypadá. Svědek stěžovatelův návrh odmítl. Svědkyně N. a obžalovaná K. jsou sice osoby blízké, nicméně nalézací soud právě s ohledem na výpověď svědka K. pokládal jejich výpovědi za věrohodné (str. 16-17 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §254 odst. 1 tr. ř., s námitkami uplatněnými v odvolání se vypořádal, shledal, že nalézací soud v napadeném rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Provedené důkazy umožňují podle názoru odvolacího soudu učinit logický a odůvodněný závěr o vině stěžovatele a není je již nutno přes jeho návrh doplňovat.
Ústavní soud odkazuje na shora rekapitulované závěry nalézacího soudu, který přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč uvěřil výpovědi obžalované K., která usvědčuje stěžovatele, že celý skutek vymyslel, instruoval ji, jak má postupovat při uplatnění vrácení DPH, podílel se na falšování faktur a převzal od ní neoprávněně vyplacený nadměrný odpočet daně. Věrohodnost výpovědi A. K. je potvrzována zejména výpověďmi svědků J. N. a F. K., ale i dalšími okolnostmi případu, které nalézací soud v napadeném rozsudku podrobně popsal. Pokud na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák., nelze tomuto závěru vytknout žádné pochybení.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, uvádí Ústavní soud následující: Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; nalézací soud provedl výslech stěžovatelem navrženého svědka Ing. L. V., který potvrzoval stěžovatelovu výpověď, že v rozhodné době, na přelomu září a října 1999, byli spolu na Slovensku u M. S., kde se stěžovatel poranil a byl ošetřen lékařem, nicméně tuto výpověď nepokládal za věrohodnou. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel o svém pobytu na Slovensku nevypovídal během přípravného řízení, ale až u hlavního líčení, jakkoliv by věrohodný důkaz o jeho alibi mohl vést k jeho propuštění z vazby, rozhodně neměl žádný důvod tento svůj údajný pobyt na Slovensku po celou dobu přípravného řízení tajit. Výpověď Ing. V. nebyla dle názoru soudu přesvědčivá, tento svědek uvedl bez zaváhání mimořádně detailní popis celé události s více než tříletým odstupem; stěžovatel měl utrpět závažný úraz hlavy, nicméně po svém návratu do České republiky nenavštívil žádného lékaře. Výslech stěžovatelem navrženého svědka A. J. nalézací soud neprovedl pro jeho nadbytečnost. Dle tvrzení stěžovatele tento svědek měl být ovlivňován J. N., aby vypovídal ve prospěch A. K. Soud konstatoval, že i pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, nemohlo by to změnit jeho závěr, že došlo k ovlivňování výpovědi A. K. stěžovatelem a tedy ani závěr o vině stěžovatele (str. 21-22 rozsudku nalézacího soudu). Byť nalézací soud blíže neuvedl, proč nevyhověl návrhům stěžovatele na provedení důkazů, jež měly podpořit jeho výpověď o pobytu na Slovensku, přesvědčivým způsobem popsal, z jakých důvodů nepokládal tuto jeho obhajobu za věrohodnou. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že jelikož provedené důkazy umožňují učinit závěr o skutkovém stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není důvodné provést výslech A. J., M. S. ani další důkazy navržené stěžovatelem (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy obecné soud odmítly provedení dalších navržených důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze tomuto závěru z hlediska principů spravedlivého procesu vytknout jakékoliv pochybení.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu