ECLI:CZ:US:2005:3.US.294.05
sp. zn. III. ÚS 294/05
Usnesení
III. ÚS 294/05
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. H., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Štefánikova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003, sp. zn. 44 Co 294/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 6 C 830/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. června 2005 napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003 (44 Co 294/2000-96) a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. listopadu 1999 (6 C 830/97-71)] a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv obsažených v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003 (44 Co 294/2000-96) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. listopadu 1999 (6 C 830/97-71), jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky (vystupovala v procesním postavení žalobkyně v řízení před obecnými soudy), aby žalovaná (Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR) byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 104 913,45 Kč s přísl. Stěžovatelka se domáhala úhrady za výkon zdravotní péče, kterou poskytovala v období dubna a května 1995. Obecné soudy dospěly k závěru, že smlouva stěžovatelky a Okresní pojišťovny v Bruntále opravňovala stěžovatelku k provozování nestátního zařízení pouze v okrese Bruntál, nikoliv však v okrese Vyškov, neboť s Okresní pojišťovnou ve Vyškově neměla stěžovatelka v rozhodném období uzavřenu smlouvu o poskytování zdravotní péče.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, od nějž odvíjela i běh 60denní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005 (32 Odo 190/2004-113) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť nebyl dán žádný dovolací důvod podle §237 až §239 o. s. ř. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000, neboť rozsudek soudu I. stupně byl vydán 26. listopadu 1999. Dále dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud nepřipustil možnost podat dovolání a ani stěžovatelka nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - s právním závěrem obecných soudů nesouhlasí a domnívá se, že jí nárok na žalovanou částku vznikl. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je opožděně podaná.
Dovolání nebylo v dané věci ex lege přípustné, neboť nebyl dán žádný dovolací důvod uvedený v §237 až §239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, a posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu. Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je nutno v takovém případě lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat ode dne doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatelce. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost byla podána osobně dne 10. června 2005, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zjevně opožděně ve vztahu k napadeným rozhodnutím [rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003 (44 Co 294/2000-96) a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. listopadu 1999 (6 C 830/97-71)].
Ve vztahu k okolnostem tohoto případu odkazuje Ústavní soud rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 ve věci IV. ÚS 45/04 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33., usn. č. 32, Praha 2005), z jehož odůvodnění plyne, že ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno nepřípustné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr, připouštějící prodloužení této lhůty i v případě podání nepřípustného dovolání, vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy rozhodnutími, jež jsou již dávno pravomocná.
Vzhledem k opožděnosti ústavní stížnosti se nejevilo účelným vyzývat stěžovatelku k odstranění formální vady, spočívající v nepředložení plné moci právního zástupce.
Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky soudce zpravodajem odmítl [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005