ECLI:CZ:US:2005:3.US.299.04
sp. zn. III. ÚS 299/04
Usnesení
III.ÚS 299/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného Mgr. J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 sp. zn. 3 To 108/2003 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2003 sp. zn. 3 T 45/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2003 sp. zn. 3 T 45/2002 odsouzen pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonanému, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v provozování koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu čtyř let. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s R. Ch. jako soukromí podnikatelé v zastoupení společností MANHAT, s. r. o., a RAGAS & Co., s. r. o., vystavili fiktivní nabídkové listy, faktury a příjmové a výdajové platební doklady, podle kterých za nadhodnocené ceny proti neexistujícím platbám v hotovosti firma V. K. prodala zboží firmám MANHAT, s. r. o., RAGAS & Co., s. r. o., a Betega, s. r. o., a dále že za firmu MANHAT uplatnili u Finančního úřadu v Hradci Králové nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v částce 3.464.374,- Kč, kterým žádali vrácení částek DPH údajně vyplacených V. K. v kupní ceně zboží, z důvodu jeho vývozu do zahraničí, jakkoliv k platbě za zboží nedošlo a zboží vyvezeno nebylo. Požadovaná částka přitom Finančním úřadem v Hradci Králové vyplacena nebyla, z důvodu podezření z fiktivního obchodu. Spolu se stěžovatelem byli pro hospodářskou a majetkovou trestnou činnost odsouzeni obžalovaní V. K., JUDr. P. G., R. Ch. a R. K.
Všichni obžalovaní a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podali proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 sp. zn. 3 To 108/2003 podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
1. Dne 24. 11. 1997 bylo stěžovateli sděleno obvinění a zároveň se konal výslech spoluobviněných K. a G., tyto výslechy však byly uskutečněny bez přítomnosti stěžovatelových obhájců. V této souvislosti označuje stěžovatel za lživé tvrzení vyšetřovatele, že o konaném výslechu uvědomil jeho tehdejšího obhájce JUDr. K. Nalézací soud tedy neměl k výslechu obviněného K. z přípravného řízení vůbec přihlížet, neboť byl učiněn v rozporu se zákonem. Tuto jeho výpověď však nalézací soud přečetl, když v hlavním líčení odmítl obviněný K. vypovídat. Stěžovatel dále uvádí, že při vyrozumívání obhájců přes telefon byly zjištěny i další podvody, konkrétně u záznamu vyšetřovatele ze dne 27. 1. 1998, č. l. 1145 spisu, neboť jeho obhájce měl mobilní telefon, jehož číslo vyšetřovatel JUDr. F. znal a mohl jej vyrozumět, což neučinil, nevolal ani na telefon v obhájcově kanceláři, neboť ten měl záznamové zařízení a žádný záznam nahrán nebyl.
2. Soudem nebyl vyslechnut zákonným způsobem jediný svědek, který by potvrdil, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti. O výsleších údajných svědků P., M. a N. na Ukrajině nebyl obhájce stěžovatele vůbec vyrozuměn, jakkoliv na nutnost vyrozumět obhájce obviněných byla Generální prokuratura Ukrajinské republiky v žádosti o poskytnutí právní pomoci upozorněna. Výslechy svědků Č. a R. byly provedeny v březnu a dubnu 1997, tedy ještě před tím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění, a proto i bez přítomnosti jeho obhájců.
3. V průběhu přípravného řízení až do roku 2001 bylo obhájcům stěžovatele znemožněno seznámit se se spisem, zejména s výslechy osob, u nichž nemohli být přítomni. Tyto jejich žádosti byly buď ignorovány nebo formálně zamítány, přičemž na poslední podání obhájce stěžovatele ze dne 7. 2. 1998 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové dodnes neodpověděla.
4. Proti spoluobviněnému K. byla pro stejný skutek vydána dvě usnesení o sdělení obvinění. Vyšetřovatel totiž dne 24. 11. 1997 zastavil trestní stíhání tohoto obviněného pro stejný skutek, pro který mu téhož dne znovu sdělil obvinění. Usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného K. bylo posléze dozorující státní zástupkyní dne 14. 12. 1997 zrušeno. Touto nezákonností se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Předseda senátu vrchního soudu uvedl, že se s obsahem ústavní stížnosti neztotožňuje, provedené důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., v podrobnostech odkázal na obsah napadených rozhodnutí a navrhnul odmítnutí popř. zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 45/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel námitky uplatněné v ústavní stížnosti nevznesl v řízení před soudem prvního stupně ani v podaném odvolání a obecné soudy se jimi tedy nezabývaly. Stěžovatel přitom nenamítá nesprávné věcné hodnocení důkazů, ale primárně zpochybňuje použitelnost některých provedených důkazů, jakož i vytýká další údajné procesní nedostatky.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nalézací soud vycházel mj. z výpovědi spoluobviněného K. učiněné v rámci přípravného řízení dne 24. 11. 1997, přičemž výslech započal ve 13.00 hod. Na konci protokolu o výslechu obviněného (č. l. 1321 spisu) je konstatováno, že tehdejší obhájce stěžovatele JUDr. K. "byl řádně telefonicky v 10.00 hod. vyrozuměn nicméně do současné doby (14.40 hod.) se nedostavil". Stěžovatel sice označuje tento záznam za "lživý" a uvádí, že jeho obhájce se o konaném výslechu nedozvěděl, nicméně toto své tvrzení žádným způsobem neprokazuje. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za významné, že pravdivost tohoto záznamu stěžovatel ani jeho obhájce nezpochybnil při prostudování spisu ve dnech 9. a 23. 4. 2001 (č. l. 4887 a 4859 spisu) a neučinil tak ani v průběhu řízení před soudy, stejně tak jako nezpochybnil pravdivost úředního záznamu vyšetřovatele ze dne 27. 1. 1998 (č. l. 1145 spisu), který se týkal opakovaného neúspěšného pokusu vyšetřovatele sdělit obhájcům stěžovatele, že jim bylo odepřeno právo nahlédnout do spisu. Vzhledem ke skutečnosti, že nalézací soud vycházel z výpovědi obžalovaného JUDr. G. učiněné v hlavním líčení (č. l. 5247 an. spisu), nezabýval se Ústavní soud otázkou použitelnosti jeho výpovědi z přípravného řízení.
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by o výsleších svědků A. V. N., I. V. M. a I. I. P., učiněných formou právní pomoci v září a listopadu 1999 na Ukrajině, byli vyrozuměni obhájci obviněných. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. května 2003 je však zřejmé, že protokoly o výsleších těchto svědků byly čteny dle §211 odst. 1 tr. ř., tedy za souhlasu obžalovaných a státního zástupce (č. l. 5341 spisu). Hlavního líčení se stěžovatel neúčastnil, neboť ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. požádal, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti, hlavního líčení se však účastnil jeho obhájce (č. l. 5338 spisu). Pokud obviněný dle §202 odst. 5 tr. ř. požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, užije se přiměřeně ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. týkající se neomluvené neúčasti obžalovaného na hlavním líčení a tedy během hlavního líčení bylo dle §211 odst. 1 tr. ř. možno přečíst protokol o výslechu svědka i v osobní nepřítomnosti stěžovatele, pouze se souhlasem státního zástupce. Jak bylo již zmíněno, hlavnímu líčení byl přítomen stěžovatelův obhájce, který s tímto postupem souhlasil. Protokoly o výpovědích shora uvedených svědků tedy lze pokládat za přípustné důkazy a obecné soudy z nich mohly při zjišťování skutkového stavu vycházet.
Totéž platí i v případě další stěžovatelovy námitky týkající se nepoužitelnosti výpovědi svědků J. Č. a V. R Dne 13. května 2003 (tj. téhož dne, co byly čteny protokoly o výsleších svědků P., M. a N.) byla při hlavním líčení dle §211 odst. 1 tr. ř. rovněž čtena výpověď svědka V. R. učiněná v přípravném řízení dne 25. 3. 1997 (č. l. 5339 spisu), tedy před tím, než bylo stěžovateli dne 24. 11. 1997 sděleno obvinění. Pokud obhájce stěžovatele se čtením protokolu o výslechu tohoto svědka souhlasil, nemůže být před Ústavním soudem použitelnost toho důkazu zpochybňována. Svědek J. Č. vypovídal během hlavního líčení dne 12. května 2003 (č. l. 5331 an. spisu) a tuto jeho výpověď je tedy nutno pokládat za procesně použitelný důkaz. Navíc je z obsahu rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 26 rozsudku) zřejmé, že z hlediska posouzení viny stěžovatele neměla výpověď svědků R. a Č. žádný podstatný význam.
Z podané ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mohla skutečnost, že obhájcům stěžovatele bylo po určitou dobu přípravného řízení odepřeno nahlédnout do spisu, vést k ústavněprávní nonkonformitě rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje. Stěžovatel mohl dle §65 odst. 2 tr. ř. požádat státního zástupce, aby přezkoumal závažnost důvodů, pro které bylo odepřeno nahlédnout do spisu. Na tvrzenou nečinnost státního zástupce mohl stěžovatel reagovat žádostí nadřízenému státnímu zastupitelství o zaujetí stanoviska, neboť ve smyslu ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je nižší státní zastupitelství ve svém postupu podřízeno dohledu vyššího státního zastupitelství. Rozhodující skutečností v tomto ohledu zůstává, že stěžovatel i jeho obhájce využili možnost dle §166 odst. 1 tr. ř. prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, jak bylo již shora konstatováno a možnost nahlížet do spisu měl stěžovatel po celou dobou řízení před soudy. Stěžovateli i jeho obhájcům tedy byly známy všechny shromážděné důkazy, které byly podkladem ke skutkovým zjištěním obecných soudů a měli možnost se k nim vyjádřit.
Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele, že spoluobžalovanému K. mělo být pro stejný skutek dvakrát sděleno obvinění, neboť stěžovatel je pro vznesení takové námitky osobou zjevně neoprávněnou. I v případě, že by stěžovatelovo tvrzení bylo pravdivé, žádným způsobem by tato skutečnost nezasahovala do jeho právních poměrů a tedy by ani nemohla porušit jeho základní práva, přičemž v ústavní stížnosti není možno namítat porušení základních práv jiné osoby než stěžovatele [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše
uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu