ECLI:CZ:US:2005:3.US.299.05
sp. zn. III. ÚS 299/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 9. srpna 2005 ve věci navrhovatelky A. Č. o návrhu ze dne 13. června 2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. června 2005 obdržel Ústavní soud podání, následně doplněné podáním ze dne 29. června 2005, jímž se na něj navrhovatelka obrátila jednak s výhradami vůči postupu obecných soudů v její blíže specifikované věci a dále brojila proti ústavnosti přesně označených zákonných ustanovení, když v rámci této argumentace rovněž uváděla, že povinnost účastníka řízení o ústavní stížnosti být zastoupen advokátem (ve smyslu §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je v rozporu s ústavně zaručeným základními právy a svobodami.
Navrhovatelka byla Ústavním soudem s odkazem na konkrétní ustanovení označeného zákona, včetně citace jejich znění, vyzvána k odstranění vad návrhu s tím, že jí ve výzvě byla určena lhůta k odstranění vad do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Současně byla ve smyslu §43 odst. 1 písm. a) tohoto zákona poučena o tom, že neodstranění vad návrhu v dané lhůtě je důvodem k jeho odmítnutí. Výzvu převzala dle dodejky dne 19. července 2005.
Ve lhůtě takto soudcem zpravodajem k odstranění vad návrhu určené zaslala navrhovatelka Ústavnímu soudu podání ze dne 1. srpna 2005, ve kterém zopakovala své výhrady vůči povinnému právnímu zastoupení před Ústavním soudem a poukázala na krátkou lhůtu k odstranění vad jí určenou, přičemž současně o její prodloužení jakkoliv, případně s uvedením konkrétních důvodů, nežádala.
V důsledku toho, že navrhovatelka předmětnou vadu v určené lhůtě neodstranila a současně neuvedla důvody, které by jí v tom bránily, Ústavní soud se nemohl návrhem věcně zabývat, když s ohledem na argumenty navrhovatelkou tvrzené nebylo namístě ani stanovení dodatečné lhůty k odstranění vad návrhu. Samotný nesouhlas s institutem povinného právního zastoupení účastníka řízení před Ústavním soudem, kterým navrhovatelka neodstranění vady v podstatě odůvodňuje, přitom není relevantní.
Absence právního zastoupení je takto nedostatkem promítajícím se v deficitu jedné z nezbytných formálních (procesních) podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti a zakládá nutnost jejího odmítnutí, aniž by bylo možné přihlédnout k jakýmkoliv, byť i třeba v ostatním zcela specifickým důvodům (za jiných okolností, tj. umožňuje-li to zákon) případně v jiném kontextu zvláštního zřetele hodných. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
S ohledem na uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2005