ECLI:CZ:US:2005:3.US.30.05
sp. zn. III. ÚS 30/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem AK Severovýchodní II/12, 141 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, č. j. 48 K 1067/99-122, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, č. j. 1 Ko 70/2002-147, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Odo 775/2002-249, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 1. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, č. j. 48 K 1067/99-122, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, č. j. 1 Ko 70/2002-147, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Odo 775/2002-249, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, č. j. 48 K 1067/99-122, byl prohlášen na majetek dlužníka J. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") konkurz, správcem konkurzní podstaty byl ustanoven I. M. Uvedeným usnesením dále krajský soud vyzval věřitele, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne prohlášení konkurzu přihlásili všechny své pohledávky za dlužníkem s uvedením zajišťovacích práv uplatňovaných na věcech, právech nebo pohledávkách dlužníka, a osoby mající závazky vůči dlužníkovi vyzval, aby plnění již neposkytovaly dlužníkovi, ale správci konkurzní podstaty. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, č. j. 1 Ko 70/2002-147, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podle ust. §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Uvedené usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, když se řídil nepřesným poučením tohoto soudu o tom, že "proti tomuto usnesení lze podle ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. podat dovolání...". Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Odo 775/2002-249, pak bylo podle ust. §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř., dovolání stěžovatele podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení u Krajského soudu v Hradci Králové bylo prokázáno, že dlužník (stěžovatel) obchodoval s navrhovatelem (věřitelem) a odebral od něj v rámci kupní smlouvy nákladní automobily. S ohledem na neuhrazení jejich ceny v plné výši navrhovatel odstoupil od této kupní smlouvy a bylo mu vráceno plnění. Navrhovatel však předložil stěžovateli k podpisu dohodu, ve které vyčísluje náhradu škody ve výši 5 675 000,- Kč bez toho, aby tuto výši doložil. Stěžovatel sice tuto dohodu podepsal, ale pod nátlakem. Fakturu v uvedené výši stěžovatel vrátil, pohledávku neuhradil, neboť ji považoval za spornou s tím, že požadoval její výši zjistit, nejlépe znaleckým posudkem. Soud prvního stupně po té, kdy nedošlo k dohodě mezi dlužníkem a věřitelem, tuto pohledávku věřitele považoval za doloženou, osvědčující úpadek dlužníka ve spojení s další splatnou pohledávkou, a rozhodl, že návrh věřitele splňuje náležitosti dle ust. §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se domnívá, že soud prvního stupně při osvědčování pohledávky navrhovatele postupoval v rozporu s ust. §373 a násl. obch. zák., neboť v případě, že došlo k porušení povinností, je zde dána dlužníkovi zákonná možnost prokázat, že k porušení povinnosti mohlo dojít za okolností vylučujících odpovědnost. Podle stěžovatele musí být rozsah náhrady prokázán, a to doložením, o co byla věc znehodnocena. Pohledávka dalšího věřitele STROJSERVIS Praha, s. r. o., byla zcela uhrazena prodejem vozidla IVECO EUROTECH. Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně i přes to, že došlo mezi navrhovatelem a druhým věřitelem - společností STROJSERVIS Praha, s. r. o., k likvidaci jeho pohledávky a závazku stěžovatele, vzal tuto jeho pohledávku jako osvědčenou, a tvrdil, že je prokázáno více věřitelů, a že je tedy naplněn skutkový stav úpadku uvedený v ust. §1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zamítl odvolání jako nedůvodné a ve svém odůvodnění převzal v plném rozsahu argumentaci soudu prvního stupně, aniž přihlédl k tvrzeným skutečnostem odvolatele. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud rozsah přezkumné činnosti ve smyslu ust. §212 o. s. ř. neprojednal v mezích, ve kterých se stěžovatel přezkumu domáhal, natož aby postupoval v souladu s ust. §212a o. s. ř. Dovolací soud, uvádí dále stěžovatel, napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné nepokládá. Stěžovatel se naopak domnívá, že dovolací důvody jsou důvodné. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy nevzaly na vědomí ani skutečnost, že stěžovatel vede proti České republice soudní spor pod sp. zn. 42 C 140/99 o 150 000 000,- Kč. Prohlášením konkurzu ztrácí stěžovatel právní možnost domáhat se odškodnění, o kterém je vedeno řízení, a soudy tedy jednaly v rozporu s čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ve smyslu ust. §120 odst. 1 o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v dalších typech řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (odst. 2 cit. ust.). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 3 cit. ust.). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 4 cit. ust.).
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V předmětné věci však nejde o takový případ.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s konkurzním soudem v tom, že existenci pohledávky navrhovatele v jím uváděné výši lze mít za osvědčenu z dlužníkova vyjádření k návrhu na zahájení řízení ze dne 29. 6. 2000. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro potřeby osvědčení úpadku odpůrce lze vyjít z nesporných skutečností, jak je podal dlužník ve vyjádření k návrhu na zahájení řízení doručeném soudu dne 29. 6. 2000, ve kterém dlužník potvrdil pravdivost tvrzení navrhovatele, že na základě kupních smluv s výhradou vlastnického práva uzavřených s navrhovatelem užíval automobily navrhovatele, dostal se do prodlení se splácením sjednaných kupních cen a navrhovatel z tohoto důvodu od kupních smluv odstoupil. Dlužník dne 14. 5. 1999 vozidla navrhovateli vrátil vyjma vozidla IVECO EUROTECH SPZ HB 93-06. Z navrhovatelem předložené "Smlouvy o úhradě náhrady škody za ztrátu hodnoty vozů" ze dne 27. 5. 1999, uzavřené mezi navrhovatelem a dlužníkem, pak lze mít podle vrchního soudu za osvědčené, že dlužník měl zaplatit navrhovateli částku, jejíž výše odpovídá způsobu výpočtu dohodnutému v předmětné smlouvě. Navrhovatel předložil soudu společně s návrhem na zahájení řízení fakturu č. 91090201 ze dne 31. 5. 1999, splatnou dne 30. 6. 1999, vystavenou ke smlouvě ze dne 27. 5. 1999. Z uvedené smlouvy ze dne 27. 5. 1999 a z faktury č. 91090201 plyne, že ke dni vystavení předmětné faktury dlužil dlužník navrhovateli částku 5 675 109,- Kč. Odvolací soud dále poukázal na to, že bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že částku, k jejíž úhradě se zavázal, k dohodnutému datu zaplatil. Dlužník však nic nepředložil, ani nenavrhl v tomto směru potřebné důkazy, ačkoli o nezbytnosti jejich předložení - jak uvedl odvolací soud s odkazem na protokol z jednání konkurzního soudu ze dne 8. 12. 2000 - dlužník věděl. Z podání doručeného soudu prvního stupně dne 3. 10. 2001 a jeho příloh bylo dále obecnými soudy zjištěno, že dlužník má i dalšího věřitele, kterým je K. K., podnikající pod firmou K. K. - STROJSERVIS, se sídlem v Praze, jemuž dlužník dlouhodobě nesplácí splatné závazky, a který eviduje za dlužníkem pohledávku ve výši 309 103,- Kč. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil úpadek dlužníka ve smyslu ust. §1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s ust. §12a odst. 2 cit. zák. na jeho majetek prohlásil konkurz.
Ústavní soud konstatuje, že v činnosti jednajících soudů nezjistil porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V přezkoumávané věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké úvahy je k přijatým závěrům vedly a které právní předpisy ve věci aplikovaly. Za této situace nelze v jejich procesním postupu spatřovat porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Ústavní stížnost sice směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ten se však zabýval pouze otázkou přípustnosti dovolání. Ani v tomto směru neshledal Ústavní soud žádné pochybení a stěžovatel sám vůči závěrům Nejvyššího soudu ČR v tomto ohledu ani žádné konkrétní námitky nepředložil.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu