ECLI:CZ:US:2005:3.US.301.05
sp. zn. III. ÚS 301/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. H., zastoupené veřejným opatrovníkem - Centrem sociálních služeb, se sídlem Šalounova 2025, 149 00 Praha 4, právně zastoupené Mgr. Vratislavem Cimrem, advokátem AK Vápencová 13/569, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, č. j. 58 Co 89/2005-803, jakož i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, č. j. 0 P 34/2002-502, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, č. j. 58 Co 89/2005-803, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, č. j. 0 P 34/2002-502, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 18 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2001, č. j. 14 Nc 824/97-193, byla R. J. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna disponovat s měsíční částkou a majetkem přesahujícím hodnotu 3 000,- Kč, dále není schopna uzavírat smlouvy týkající se bydlení, sociálních otázek, případně jiných finančních závazků, není schopna samostatně rozhodovat o svém zdravotním stavu a o způsobu léčení a není schopna bez opatrovníka samostatně jednat s úřady a soudy. Dne 18. 9. 2003 podala R. H. návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům s tím, že je přesvědčena, že její zdravotní stav se s odstupem času výrazně upravil a stabilizoval a je nadále schopna plně rozpoznat dosah všech svých jednání i úkonů učiněných ve sféře majetkové, sociální a zdravotní a že tedy došlo ke změně poměrů. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č. j. 0 P 34/2002-502 návrh R. H. na navrácení způsobilosti k právním úkonům ze dne 18. 9. 2003 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že z provedených důkazů vyplynulo, že od poslední úpravy způsobilosti k právním úkonům posuzované nedošlo k žádné podstatné změně, posuzovaná trpí i nadále trvalou duševní poruchou s bludy, a nejsou zde tedy splněny podmínky pro vrácení způsobilosti k právním úkonům. K odvolání stěžovatelky rozhodoval dále ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 58 Co 89/2005-803, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, č. j. 0 P 34/2002-502, potvrdil, když se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, neboť porušily zásadu uvedenou v čl. 4 odst. 4 Listiny a v důsledku toho ji zbavily petičního práva, zakotveného v čl. 18 Listiny a nedůvodně zasáhly rovněž do jejího práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že ústavním principům se příčí omezení v rozsahu, že navrhovatelka není schopna bez opatrovníka samostatně jednat s úřady a soudy. Tento výrok ve svých důsledcích zbavuje stěžovatelku petičního práva, zaručeného čl. 18 Listiny, ač toto právo náleží každému bez omezení. Omezení, podle něhož není stěžovatelka schopna uzavírat smlouvy týkající se bydlení, sociálních otázek, případně jiných finančních závazků, je podle stěžovatelky formulováno široce a obecně, neboť v sobě zahrnuje nemožnost samostatně konat řadu zcela běžných úkonů každodenního života, které jsou z právního hlediska smlouvami. Stěžovatelka uvádí, že nemůže uzavírat smlouvy, a to ani ty nejjednodušší ústní, což ji vylučuje z běžných úkonů každodenního života. Stěžovatelka nemůže například konat sebemenší nákup v obchodě, zaplatit jízdné v prostředku MHD apod. Omezení ohledně vstupování do finančních závazků je navíc dáno finančním limitem. Stěžovatelka uvádí, že nemůže rozhodovat o svých finančních prostředcích převyšujících částku 3 000,- Kč, což považuje za omezení nadbytečné, když nemůže uzavírat smlouvy s finančním závazkem, tedy i smlouvy v rámci hospodaření s povoleným finančním limitem. Za nedůvodné je podle stěžovatelky nutno považovat i omezení, podle něhož stěžovatelka není schopna samostatně rozhodovat o zdravotním stavu a o způsobu léčení. Co se týče fyzického zdraví, stěžovatelka uvádí, že znalec v původním řízení, ani znalkyně v tomto řízení nezpochybnili její schopnost rozhodovat o svém stavu a případném léčení samostatně.
Dle vyjádření veřejného opatrovníka k podané ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu doručenému dne 26. 7. 2005, se oba soudy se všemi námitkami stěžovatelky, které v řízení před soudy obou stupňů uplatnila, důsledně zabývaly a jejich objektivní a řádně podložený názor je obsažen v jejich rozhodnutích. Odůvodněnost ponechání dosavadního právního stavu omezujícího stěžovatelku ve způsobilosti k právním úkonům prokázal podle veřejného opatrovníka důkaz znaleckým posudkem soudní znalkyně MUDr. E. J. z oboru zdravotnictví-psychiatrie a soudní znalkyně PhDr. L. Š. z oboru zdravotnictví-klinická psychologie. Se závěry znalců ohledně projevů v chování stěžovatelky, které jsou ovlivněny jejím vnitřním přesvědčením o všestranném poškozování její osoby každou fyzickou a právnickou osobou, která jí úředně vstoupí do života, ačkoliv je to výhradně v jejím zájmu, harmonizují poznatky opatrovníka z výkonu jeho funkce. Stěžovatelka negativně přistupuje ke každé snaze jednat v její prospěch, jestliže je k takovému jednání nutná součinnost opatrovníka nebo veřejnoprávního orgánu. Podle názoru veřejného opatrovníka stěžovatelku rozhodnutí soudu v praktickém jednání neomezuje, neboť v maximální míře a zcela samostatně stěžovatelka zpracovává a rozesílá všem možným orgánům a institucím (včetně soudů a státních zastupitelství) písemná podání. V případě potřeby sama dochází k lékařskému vyšetření či ošetření, zajišťuje si denní nákupy a koná jiné činnosti podle své úvahy. V otázce dispozice s vymezeným objemem finančních prostředků veřejný opatrovník sdílí názor stěžovatelky, uvádí však, že stěžovatelka je poživatelkou invalidního důchodu ve výši 6 674,- Kč jako jediného zdroje příjmu a z této částky po odečtu 3 000,- Kč, které jsou jí přímo vypláceny ČSSZ, ze zbývajících 3 674,- Kč jsou hrazeny platby běžného a dlužného nájemného (2 738,- Kč a 112,- Kč), dále služby spojené s užíváním nájemního bytu, náklady na údržbu bytu, běžné nákupy do domácnosti, ošacení stěžovatelky, ale i krmení pro kočku, o kterou se stěžovatelka stará. Pokud z uvedené sumy ještě nějaká částka zbude, vždy se stěžovatelce vydá jako kapesné, čímž se jí povolený finanční limit navýší. Veřejný opatrovník nesouhlasí s názorem stěžovatelky v argumentaci ohledně porušení Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodující soudy pro své rozsudečné výroky čerpaly při dostatku důkazů z kvalifikovaných podkladů nezvratně prezentujících, že má trvalou duševní poruchu s bludy, kde dominuje porucha obsahu myšlení s pocity celoživotní křivdy a oprávněnosti svých požadavků, což je právě příčinou jejích problémů. Veřejný opatrovník uvádí, že podle znalce není stěžovatelka schopna nahlížet na chorobnost svého stavu a při složitějších finančních a majetkových záležitostech by byla vhodná součinnost opatrovníka, aby nedošlo k eventuálnímu poškození zájmů stěžovatelky. S ohledem na popsané skutečnosti veřejný opatrovník stěžovatelky uvedl, že se nepřipojuje k návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V projednávané věci se oba obecné soudy shodly na tom, že dle provedených důkazů od poslední úpravy způsobilosti k právním úkonům posuzované nedošlo k žádné podstatné změně, posuzovaná trpí i nadále trvalou duševní poruchou s bludy, a nejsou zde tedy splněny podmínky pro vrácení způsobilosti k právním úkonům. Dle znaleckého posudku, vypracovaného znalkyní v oboru zdravotnictví - psychiatrie MUDr. E. J. ze dne 14. 5. 2004 a znalkyní z oboru zdravotnictví - klinická psychologie PhDr. L. Š., vyšetřovaná trpí duševní poruchou, a sice trvalou duševní poruchou s bludy dle platné Mezinárodní klasifikace nemocí. Jedná se o poruchu, kde dominuje porucha obsahu myšlení, bludy jsou logické, systematizované a nevyvratitelné, veškeré záležitosti, které jsou pro vyšetřovanou nepříjemné a mimo oblast vlastních přání a přesvědčení, si vykládá úkorně a proti domnělému bezpráví se brání dalším podáváním stížností a oznámení. Kromě trvalé poruchy s bludy byly zjištěny známky počínajícího organického poškození CNS verifikovaného psychologickým vyšetřením, pravděpodobně v důsledku involučních změn, posuzovaná nemá náhled na chorobnost svého stavu, odmítá léčbu, lze předpokládat, že bludná produkce se bude dále fixovat a ovlivňovat i nadále jednání vyšetřované. Znalkyně uvedla, že vyšetřovaná je přesvědčena o tom, že veškeré aktivity ze strany úřadů jsou komplotem proti její osobě, a že její požadavky jsou oprávněné, cítí se být okrádána, persekvována, a diskriminována. Znalkyně doporučila, aby vyšetřovaná byla i nadále částečně omezena ve způsobilosti k právním úkonům s tím, že je schopna disponovat s finančními částkami, které zbudou po zaplacení nákladů na bydlení a eventuálně i části na splácení dluhu. Uvedené závěry byly potvrzeny i znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví - klinická psychologie PhDr. L. Š., podle kterého si vyšetřovaná všechny nepříjemné události a skutečnosti vykládá jako důsledek komplotu proti vlastní osobě (a celé rodině), její úsudky jsou zcela zcestné, mají charakter nevyvratitelných paranoidních bludů. Vlastní osobu hodnotí posuzovaná rovněž nekriticky.
Po přezkoumání podané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V řízení před obecnými soudy byl zjištěn skutkový stav věci na základě dokazování provedeného v souladu s ust. §120 o. s. ř., přičemž důkazy byly zhodnoceny způsobem odpovídajícím ust. §132 o. s. ř.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu