ECLI:CZ:US:2005:3.US.308.05
sp. zn. III. ÚS 308/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o. se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 334, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Zelný trh 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 7 Cmo 243/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 4 Cm 340/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, osobně Ústavnímu soudu podanou dne 17. 6. 2005, napadá z důvodů v ní podrobně rozvedených shora označená rozhodnutí obecných soudů, tj. rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovateli - v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného - uložena povinnost vydat žalobci návěs SAMRO SPZ SUA 09-40, a rozsudek odvolacího soudu, jímž byl uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 32 Odo 520/2004 (ústavní stížností nenapadeného), podal stěžovatel proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Dovolací soud však stěžovatelem podané dovolání podle §243b odst. 4 věta prvá a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl, aniž se věcí zabýval věcně z hlediska námitek v dovolání uplatněných. Přípustnost dovolání totiž, s ohledem na datum vydání rozhodnutí soudu I. stupně a s odvoláním na bod 15. a 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, přitom nezjistil a stěžovatel to ani netvrdil, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 uvedeného předpisu. Splněny nebyly ani podmínky přípustnosti uvedené v ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť šlo o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu I. stupně. Přípustnost dovolání tak přicházela v úvahu pouze za splnění podmínek ustanovení §239 o. s. ř. V posuzovaném případě však odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a stěžovatel sám návrh na jeho přípustnost neučinil (§239 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné.
Za této situace, kdy uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá a jak patrno ze shora uvedeného, v daném případě zjevně podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány, přičemž posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím odvíjet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 17. 6. 2005 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. jako opožděná odmítnuta.
Pro úplnost ve vztahu k okolnostem tohoto případu odkazuje Ústavní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 45/04 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, usn. 32, Praha 2005), z jehož odůvodnění plyne, že ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na závěru o opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného Sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ však, jak patrno ze shora uvedeného, v dané věci nešlo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
Pavel Holländer
soudce zpravodaj