ECLI:CZ:US:2005:3.US.309.05
sp. zn. III. ÚS 309/05
Usnesení
III. ÚS 309/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. C., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem v Šumperku, Radniční 13, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 2 T 65/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. března 2004, sp. zn. 2 To 242/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005, sp. zn. 11 Tdo 1199/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. ledna 2004 (2 T 65/2003-166), usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. března 2004 (2 To 242/2004-193) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (11 Tdo 1199/2004)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na obhajobu a právo na "shledání viny jen ze zákonných důvodů" [čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy ČR].
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. března 2004 (2 To 242/2004-193) bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. ledna 2004 (2 T 65/2003-166), jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. zák.) a trestným činem vydírání [§235 odst. 1 a 2 písm. e) tr. zák.] pro skutky spočívající v tom - stručně shrnuto - že dne 14. 5. 2003 způsobil zranění své manželce J. C., která byla v jejich důsledku v době od 14. května 2003 do 6. června 2003 v pracovní neschopnosti. Dne 19. května 2003 vyhrožoval své manželce zabitím, pokud nestáhne trestní oznámení, které na něj učinila.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (11 Tdo 1199/2004) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a neprovedly navržené důkazy. Skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje skutečnost, že charakter zranění lze hodnotit jako újmu na zdraví, když se právní závěr opřel toliko o znalcem odhadnutou dobu pracovní neschopnosti 7 až 10 dnů, ač z výpovědi poškozené a svědků vyplynulo, že nebyla v běžném způsobu života omezena. V daném případě existovaly tedy důvodné pochybnosti, zda jednání stěžovatele bylo trestným činem. Stěžovatel zpochybňuje, že by se stal druhý skutek, tedy že by vyhrožoval poškozené zabitím, pokud nestáhne trestní oznámení, a poukazuje na nevěrohodnost její výpovědi. Na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, označenou v ústavní stížnosti. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 65/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 65/2003 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a rovněž z něj nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí; přezkoumávat tvrzení tohoto druhu však Ústavnímu soudu, jak již bylo výše naznačeno, nepřísluší.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 65/2003 vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy [stěžovatel navrhl v řízení před nalézacím soudem výslech svědkyně S. a svědka K. C. (č. l. 163 spisu obecného soudu) a před odvolacím soudem vyslechnutí tel. hovoru, zřejmě záznamu v mobilu (č. l. 190)], je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jak se v dané věci stalo.
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v ústavní stížnosti je nepřípadný z důvodu jiných skutkových okolností, za nichž byla tato rozhodnutí přijata.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005