ECLI:CZ:US:2005:3.US.318.05
sp. zn. III. ÚS 318/05
Usnesení
III. ÚS 318/05
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Petrem Faltusem, advokátem v Praze 1, Hybernská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 6 T 130/2004-809, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, čj. 12 To 21/2005-872, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2005 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, čj. 12 To 21/2005-872, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 6 T 130/2004-809, s tím, že porušují čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip nezávislosti soudce zakotvený v čl. 82 Ústavy ČR a zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 a §125 trestního řádu.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl spolu s S. S. a P. N. výše uvedeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem krádeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §247 odst. 1 a 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem; současně mu byl podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že z jeho podnětu, a po předchozí dohodě se svými spolupachateli o době a způsobu odcizení, společně odcizili dne 10. 3. 2003 v Mladé Boleslavi z areálu ŠKODA AUTO, a. s., 8 palet v hodnotě 65 776,- Kč s celkem 64 motory v hodnotě nejméně 11 524 416,- Kč, 1 zdvihák s hákem v hodnotě 2 880,- Kč a 1 přípravek k přenášení motorů v hodnotě 360,- Kč, a to tak, že v přítomnosti všech odsouzených P. N. předměty pomocí vysokozdvižného vozíku naložil na nákladní vozidlo přistavené S. S., s nímž pak jmenovaný vyjel z areálu závodu, přičemž na místě setkání se stěžovatelem byl zadržen policií. Tím způsobil společnosti ŠKODA AUTO, a. s., škodu v celkové výši nejméně 11 593 432,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Praze touto ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1060/2005, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, když je shledal zjevně neopodstatněným.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v dřívějších, v dané věci vydaných rozhodnutích, jež byla posléze zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (šlo o usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1248/2004), Krajský soud v Praze i Vrchní soud v Praze po pečlivě provedeném dokazování posoudily způsobenou škodu podle druhé věty §89 odst. 12 trestního zákona. Důvodem mělo být, že AUTO ŠKODA, a. s., nemá stanovenu cenu ve svém ceníku, protože odcizené motory nejsou a nebyly nikdy v ČR prodávány. Nejvyšší soud ČR však dospěl k závěru, že předmětem útoku byla věc, která je běžně předmětem tržních vztahů a která pouze z nějakého důvodu nebyla v době činu v určitém regionu prodávána, a že aplikace uvedeného ustanovení byla minimálně předčasná, protože znalec sice vycházel z poznámek a z konzultací s pracovníky (zřejmě pracovníky poškozeného), ale není patrný jejich význam pro použití uplatněných částek (tj. 55 445,11 Kč, resp. 54 602,02 Kč) ve smyslu věty druhé §89 odst. 12 trestního zákona. Naopak je zdůrazněna zpráva firmy Laureta Auto, a. s., kde se konstatuje, že se běžně prodávají motory v demontovaném stavu, avšak ta není objektivizována a doložena jediným případem prodeje. Dle názoru stěžovatele je daný postup nesprávný, neboť jestliže nikdy k žádnému prodeji nedošlo, nelze pro stanovení výše škody použít věty první §89 odst. 12 trestního zákona. Rozhodující tak má být hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, a nikoliv hodnota obohacení pachatele. K tomu stěžovatel dodává, že se nejedná o tzv. rozpracovanou výrobu, u níž je možno užít ceny, za kterou by se věc prodávala, sníženou o náklady na dokončení, cenu nelze stanovit ani jako tzv. minimální cenu části výrobku, neboť nebyl ani prokázán objektivně prodej tzv. polomotorů v maloobchodě, ani nebylo zjišťováno, zda ŠKODA AUTO, a. s., nějaké motory či polomotory na území ČR prodala. Z těchto důvodů má být zřejmé, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a odmítnutím návrhu na doplnění dokazování, a to v souladu s názorem Nejvyššího soudu ČR o předčasnosti aplikace druhé věty §89 odst. 12 trestního zákona, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním ze dne 22. 8. 2005, ve kterém požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí, až do rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení jeho opodstatněnosti. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací ustanovení §89 odst. 12 trestního zákona ze strany obecných soudů, konkrétně pak Nejvyššího soudu ČR na posuzovaný případ, jakož i nesouhlas s jejich některými skutkovými závěry. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Obecně platí, že za škodu se považuje hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, přičemž není sporu o tom, že skutečnou hodnotu zboží určuje trh, jakožto místo střetu nabídky a poptávky. Jak lze usuzovat z §89 odst. 12 trestního zákona, které určuje způsoby stanovení výše škody pro účely trestního řízení, toto ustanovení vychází (a nutně vycházet musí) ze stejné zásady, tedy výše škody se prioritně stanovuje na základě tržní ceny předmětného zboží. Přitom skutečnost, že prodejce má pro své zboží stanovenu cenu, není podstatná, neboť tato cena o jeho skutečné (tj. tržní) hodnotě nevypovídá. Proto je vždy třeba zkoumat, zda věc je předmětem tržních vztahů, nebo jde-li o nové, na trh ještě neuvedené výrobky, s největší pravděpodobností bude. K posledně uvedené situaci nutno dodat, že bude nutné postupovat podle okolností každého případu, neboť ne vždy bude možno učinit odhad tržní ceny.
Aby byla dodržena zásada, že škodou je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, je třeba zkoumat i adekvátní trh, na kterém působí poškozený. Tím je trh automobilů a dále náhradních dílů na jím dodávané automobily. Přitom je třeba rozlišovat, zda jde o trh konečných spotřebitelů (tzv. maloobchodní prodej) nebo dalších prodejců (tzv. velkoobchodní prodej). Lze předpokládat, že poškozený působí právě na posledně uvedeném trhu. Pro tento případ se výše škody nemůže odvíjet od maloobchodní ceny věci, neboť takovou hodnotu by poškozený v případě jejího prodeje neobdržel.
V řízení bylo prokázáno, že odcizené motory předmětem tržních vztahů nejsou, neboť za cenu stanovenou poškozeným nemá nikdo žádný důvod k jejich koupi. Na straně druhé je zřejmé, že předmětem tržních vztahů jsou jednotlivé díly, z nichž byl daný výrobek složen. V dané věci je klíčovou otázkou, zda výši škody lze stanovit na základě tržní ceny jednotlivých součástek, resp. na základě tržní ceny podstatného dílu (zde by se jednalo o konstrukci "minimální škody"). Lze vycházet z toho, že jednotlivé díly k samostatnému prodeji určeny nebyly, nicméně poškozený jako jejich výrobce, resp. dodavatel tyto (nebo jejich velkou část) na trh teoreticky umístit mohl, přičemž ceny na daném trhu jsou známy a nepochybně by v součtu dosahovaly soudy zjištěné výše. Napadená rozhodnutí pak obsahují určitý (nepodstatný) rozpor, protože soudy tento způsob stanovení škody odmítly, přitom však použily v podstatě stejnou metodu, když vybraly z odcizeného zboží významný díl, tzv. polomotor, který měl být samostatným předmětem tržních vztahů, zjistily jeho cenu a škodu určily jako minimální.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdí, že nebyl prokázán prodej předmětného dílu. V této souvislosti nutno připomenout, že Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval; o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V této věci soudy vycházely ze sdělení firmy Laureta Auto, a. s., z něhož tato skutečnost nepochybně plyne, a tak předmětný skutkový závěr obecných soudů nelze nijak označit za vadný ve výše uvedeném smyslu. Nutno dodat, že stěžovatel, pro případ, že by se v tomto ohledu objevily nové skutečnosti (důkazy), má k dispozici mimořádný opravný prostředek, a to návrh na obnovu řízení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud přerušil výkon trestu odnětí svobody, tento návrh lze posoudit jako návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. I kdyby Ústavní soud návrh takto neposuzoval, musel by jej podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005