ECLI:CZ:US:2005:3.US.331.04
sp. zn. III. ÚS 331/04
Usnesení
III.ÚS 331/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 331/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky akad. mal. V. F., zastoupené JUDr. G. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, sp. zn. 17 Co 403/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. května 2002, sp. zn. 10 C 42/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální požadavky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003 (17 Co 403/2003-67) a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. května 2002 (10 C 42/2001-40) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že podle písemné dohody o užívání bytu ze dne 23. dubna 1992 měla stěžovatelka (nájemkyně bytu), která vystupovala v procesní pozici žalované v řízení před obecnými soudy, hradit žalobcům (Ing. V. K., PaeDr. M. K.) jako pronajímatelům bytu nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu vždy do patnáctého dne následujícího měsíce za uplynulý měsíc, že tyto platby hradila nepravidelně a opožděně a že tím jí vznikal dluh na platbách a dále povinnost zaplatit poplatek z prodlení. Dále bylo zjištěno, že stěžovatelka bez uvedení účelu platby zaplatila 31. prosince 1996 částku, kterou si žalobci započetli na dluh za měsíc listopad 1996, že tím došlo k posunu i u všech následujících plateb, čímž došlo v příslušných měsících ke zpoždění plateb. Poté soudy rovněž zjistily, že sporák a vestavěné skříně byly v bytě už v době jeho převzetí stěžovatelkou, že tato neprokázala nefunkčnost těchto věcí a ani pořízení nových věcí se souhlasem vlastníků a že žalobci proto oprávněně požadují po stěžovatelce měsíčně částku 10,- Kč za sporák a 15,- Kč za tři vestavěné skříně jako úhradu za vybavení bytu. Nakonec - nákupními doklady za vodoměry a doklady za práce spojené s jejich zabudováním - vzaly za prokázáno, že částka 60,- Kč měsíčně za tři vodoměry (20,- Kč měsíčně za jeden vodoměr) je přiměřená.
Na základě výše shrnutého stavu věci Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. října 2003 (17 Co 403/2003-67) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. května 2002 (10 C 42/2001-40), ve spojení s usnesením ze dne 25. listopadu 2003 (10 C 42/2001-72), v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69 763,30 Kč a v napadeném zamítavém výroku ohledně částky
10 851,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 15. června 2005
(26 Cdo 1649/2004-91) z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.], neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nalézací soud přiznal částku, která byla z podstatné části promlčena. Žalobci jako pronajímatelé několik let neprováděli vyúčtování a obecné soudy akceptovaly to, že platby odváděné stěžovatelkou byly (bez upozornění ze strany žalobců) započítány za platby předchozího nájemného, aniž má takový postup oporu v zákoně. Stěžovatelka uvedla, na jakých tvrzeních a důkazech staví svou obranu, tyto důkazy označila. Soud tyto důkazy neprovedl, nebo z nich nevyvodil odpovídající závěry (zejména námitka promlčení, porušení povinností pronajímatele). Obdobného postupu se žalobci dopouští i vůči vedlejšímu účastníku, který má pronajatý ateliér. Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces opomenutím podstatných listinných důkazů a jejich odmítnutím bez věcného odůvodnění. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, II. ÚS 210/95 a III. ÚS 87/99. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušit rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o žalobě žalobců, který má ve skutkových zjištěních oporu, tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily a rovněž tak se ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatelky, která tato v obdobném rozsahu uplatnila následně v ústavní stížnosti (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Rovněž z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 42/2001 žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky zjištěn nebyl. Před vynesením rozsudku soudu I. stupně stěžovatelka žádné návrhy na doplnění dokazování neměla (č. l. 38 spisu obecného soudu), v řízení před odvolacím soudem žádné důkazy nenavrhla (č. l. 64 a 65), rovněž jako v dovolání. V dané věci se tedy o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu jednat nemůže. Proto nebyl shledán ani případný odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, označená v ústavní stížnosti. Stěžovatelka podle povahy svých tvrzení vedla polemiku s právními závěry obecných soudů a brojila proti věcné správnosti napadených rozhodnutí, což - jak již bylo uvedeno - Ústavnímu soudu přezkoumávat v daných souvislostech nepřísluší. Ze spisu obecného soudu se podává, že stěžovatelka námitku promlčení uplatnila až v dovolání, tedy po právní moci rozhodnutí o věci. Ani tato námitka nebyla proto shledána důvodnou.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005