ECLI:CZ:US:2005:3.US.335.05
sp. zn. III. ÚS 335/05
Usnesení
III. ÚS 335/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Janem Nádravským, advokátem se sídlem Rudolfovská 88, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Ca 197/2002 ze dne 17. 7. 2002 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 10/2003 ze dne 24. 3. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, bylo prvým ze shora označených rozsudků potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, jímž byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod ve výši v rozhodnutí uvedené, když krajský soud, který o opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozhodoval, nepřisvědčil námitce stěžovatele, že do výpočtového základu pro výpočet výše důchodu měly být zahrnuty také jeho příjmy dosahované na základě dohod o pracovní činnosti u několika firem v letech 1986 až 1992 a výdělky dosahované na základě výkonu činnosti dle zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, v roce 1990 až 1992. V odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud podrobně rozvedl z jakých důvodů a s odkazem na která ustanovení příslušných předpisů považuje napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení za věcně správné. Stejně tak i Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval z podnětu kasační stížnosti - obsahově shodné se stížností ústavní - v zásadě potvrdil závěry uvedeného orgánu státní správy i závěry krajského soudu ve věci výpočtu stěžovatelova částečného invalidního důchodu a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud podrobně reagoval na stěžovatelem v kasační stížnosti uváděné námitky a vysvětlil s odkazem na ust. §16 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb., proč nebylo v dané věci možno použít zák. č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, a která z ustanovení pozdějšího jím aplikovaného zák. č. 100/1988 Sb. jsou pro posouzení nároku stěžovatele podstatná [§6 odst. 1 písm. d), §8 odst. 1 písm. d) a g), odst. 2 a 4]. Jejich výkladem pak dospěl k závěru, že zápočet výdělku získaného z dohody o pracovní činnosti v období před 1. 1. 1993 do hrubého výdělku pro účely důchodového zabezpečení je závislý na tom, zda tato činnost zakládala účast na nemocenském pojištění. S poukazem na zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a jeho prováděcí vyhlášku č. 165/1979 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1992 (neboť v případě stěžovatele šlo o činnost v období do roku 1992), s důrazem na její ust. §68 písm. a) a s ohledem na zjištění ze spisu stěžovatele plynoucí, že v době, kdy tento byl činný na základě dohod o pracovní činnosti, byl i v pracovním poměru, na základě kterého byl účasten nemocenského pojištění, dovodil, že stěžovatel nemohl být účasten nemocenského pojištění na základě dohod o pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že, jak již uvedeno, účast na nemocenském pojištění byla základní podmínkou účasti na důchodovém pojištění (změna nastala teprve na základě novely uvedené vyhlášky č. 30/1993 Sb.), nemohl být stěžovatel z titulu činnosti na základě dohody o pracovní činnosti účasten ani důchodového zabezpečení, a proto ani příjmy z těchto činností nebylo možno zahrnout do hrubého výdělku pro účely důchodového zabezpečení. Nejvyšší správní soud také ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč v případě stěžovatele nebylo možno použít speciálního ust. §19 odst. 2 vyhl. č. 149/1988 Sb., vztahujícího se na tzv. podstatný pokles výdělků, významný "pouze" z hlediska podmínek nároku na částečný invalidní důchod. Vyložil také, že ani příjmy ze samostatné výdělečné činnosti nebylo možno započítat do vyměřovacího základu, neboť podmínkou účasti na důchodovém pojištění z tohoto titulu je zaplacení pojistného, přitom splnění této podmínky ze spisu ani z tvrzení stěžovatele nevyplynulo.
S uvedenými závěry stěžovatel, jak patrno z odůvodnění jeho ústavní stížnosti, nesouhlasí. Z důvodů rozvedených již v jeho kasační stížnosti, vycházejících z jeho výkladu příslušných ustanovení zák. č. 121/1975 Sb., který dle něj měl být aplikován, i zák. č. 100/1990 Sb. a s odkazem na ust. §19 odst. 2 vyhl. č. 149/1988 Sb., dává opětovně najevo své přesvědčení o tom, že do výpočtového základu pro výpočet jeho důchodu měly být zahrnuty také jeho příjmy dosahované na základě dohod o pracovní činnosti, jakož i výdělky dosahované na základě výkonu činnosti dle zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Bez bližší ústavně právní argumentace pak dovozuje, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a navrhuje proto jejich zrušení.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s důvody ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí těchto soudů (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě shodného smyslu jako v kasační stížnosti - staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
V posuzovaném případě jak krajský soud tak i Nejvyšší správní soud, jemuž především a ze zákona jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (§12 zák. č. 150/2002 Sb.), podrobně vyložily z jakých důvodů a na základě kterých zákonných ustanovení nepovažují příjmy z titulu činnosti stěžovatele konané v letech 1986 až 1992 na základě dohod o pracovní činnosti ani ze samostatné výdělečné činnosti stěžovatelem provozované v letech 1990 až 1992 za relevantní z hlediska důchodového zabezpečení. Jejich zdůvodnění, v případě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu reagující i na stěžovatelem namítanou nesprávnost odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v uvedení neodpovídajícího letopočtu, považuje Ústavní soud za vyčerpávající a ústavně konformní. Přisvědčit pak nelze ani námitce stěžovatelem uváděné v závěru ústavní stížnosti, zpochybňující sdělení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002 (reagujícího na jím podané odvolání proti rozhodnutí krajského soudu) a tím i samotnou možnost podání kasační stížnosti a rozhodnutí o ní, neboť uvedená námitka evidentně pomíjí přechodné ustanovení §129 zák. č. 150/2002 Sb., výslovně také kasačním soudem v jeho rozhodnutí zmiňované, nehledě již na to, že stěžovatel se poučením vrchního soudu sám řídil a kasační stížnost podal.
Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005