ECLI:CZ:US:2005:3.US.337.05
sp. zn. III. ÚS 337/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci návrhu 1) Ing. J. H. a 2) V. H., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem Kollárova 528/III, Klatovy, na zrušení ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud dne 1. 7. 2005 obdržel podání navrhovatelů označené jako "ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., spojená dle ustanovení §74 téhož zákona s návrhem na zrušení části zákona o půdě".
S ohledem na skutečnost, že podaný návrh nesplňoval podmínky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byli navrhovatelé vyzváni k odstranění jeho vad podle písemného poučení. K odstranění vad návrhu a jeho doplnění byla navrhovatelům stanovena lhůta.
V dalším podání, které Ústavní soud obdržel dne 11. 8. 2005, tedy ve stanovené lhůtě, navrhovatelé přiložili plnou moc zvoleného advokáta a změnili petit návrhu tak, že navrhují, aby Ústavní soud nálezem: 1. zrušil ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění, a 2. rozhodl, že náklady, které vznikly navrhovatelům v řízení před Ústavním soudem, hradí stát.
V odůvodnění návrhu navrhovatelé uvádějí, že rozhodnutím Okresního úřadu v Klatovech - Pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 1996 č. j.: PÚ 1684/91 a ze dne 3. 1. 1996 stejné spisové značky bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevydat navrhovatelům v citovaném rozhodnutí identifikované nemovitosti v katastrálním území Bystřice nad Úhlavou, obec Nýrsko s odůvodněním, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzických osob, a ve druhém případě proto, že pozemky jsou zastavěny a stavby brání jejich zemědělskému využití.
Správním orgánem byli navrhovatelé poučeni o možnosti požádat o náhradu za nevydávané nemovitosti Pozemkový fond. Současně byli poučeni o možnosti podat proti správnímu rozhodnutí opravný prostředek.
Proti těmto správním rozhodnutím navrhovatelé nepodali opravné prostředky, neboť prý byli přesvědčeni o jejich zřejmé neúspěšnosti, právě s ohledem na znění citovaného restitučního předpisu.
Jak vyplývá z připojeného oznámení Pozemkového fondu České republiky o výši nároku ze dne 10. 11. 2003 sp. zn. PF 11404/03, navrhovatelům bylo sděleno, že nevydávané pozemky byly oceněny na celkovou částku 103 015,- Kč na základě znaleckého posudku s tím, že pokud budou navrhovatelé a M. H. požadovat finanční náhradu za majetek, který přešel do jejich vlastnictví na základě přídělu, bude výše finanční náhrady vypočtena do výše uhrazené přídělové ceny.
Právě znění ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. považují stěžovatelé za nespravedlivé a odporující Listině základních práv a svobod, neboť i když celková cena nevydaných nemovitostí stanovená znaleckým posudkem činí 366 114,70,- Kč, nemůže jim být celá tato částka uhrazena právě s ohledem na napadené znění ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., takže podle názoru stěžovatelů dochází k jejich další diskriminaci.
Navrhovatelé dále zdůrazňují, že i když si jsou vědomi toho, že ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu se sami nemohou domáhat zrušení části předmětného zákona, měl by Ústavní soud zvážit ústavnost napadeného ustanovení a po provedeném řízení ho zrušit.
Přesto, že navrhovatelé označují své podání jako "ústavní stížnost" a současně návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), je nutné připomenout, že tyto pojmy nelze směšovat či zaměňovat.
Ústavní stížnost je specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob (viz Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C. H. BECK, 1. vydání 2001, str. 291). Tato skutečnost znamená, že je jí možno podat pouze za určitých okolností a v konkrétní formě. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu uvádí, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §64 odst. 1 citovaného zákona uvádí výčet subjektů oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (jeho jednotlivá ustanovení), přičemž fyzická osoba tak může učinit pouze za předpokladu [§64 odst. 1 písm. e)], že tento návrh podá spolu s ústavní stížností za splnění podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení zákona "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti".
Z takto pojaté akcesority návrhu na zrušení ustanovení zákona vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného ustanovení zákona, přičemž touto skutečností nemůže být zákon sám (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 121/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 32, usnesení č. 15, str. 545). V daném případě k podání návrhu na zrušení právního předpisu navrhovatelé aktivně legitimováni nejsou.
Aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě však není ani senát Ústavního soudu, neboť i ten tak může učinit pouze v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti [§64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], a to za situace, kdy soudce zpravodaj dojde k závěru, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že není zjevně neopodstatněná.
Rovněž v řízení podle ustanovení §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může senát nebo plénum Ústavního soudu navrhnout zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení jen v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti.
Konečně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zákonodárnou iniciativu ve smyslu čl. 87 Ústavy nemá, a nemůže překračovat své kompetence vymezené v čl. 87 Ústavy.
Navrhovatelé žádají, aby Ústavní soud rozhodl i o tom, že "náklady navrhovatelů v tomto řízení zaplatí stát".
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem (ve smyslu ustanovení §62 odst. 5 citovaného zákona), které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon nestanoví jinak.
Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pro takový postup však nebyly splněny zákonné podmínky.
Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu