ECLI:CZ:US:2005:3.US.343.05
sp. zn. III. ÚS 343/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem Politických vězňů 19, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. února 1996 sp. zn. 8 C 132/95, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2005, napadá stěžovatel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 1996 sp. zn. 8 C 132/95, kterým tento soud rozsudkem pro zmeškání v právní věci žalobce Zeleniny Středočeský kraj s. p. v likvidaci proti stěžovateli (v dřívějším řízení odpůrci) o zaplacení částky 243 064,70,- Kč s příslušenstvím rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci požadovanou částku a část požadovaného úroku (výrok I. rozsudku). Po bodem II. výroku bylo řízení ve zbytku požadovaného úroku z prodlení zastaveno. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 1996.
Stěžovatel tvrdí, že výše označeným rozsudkem, jakož i řízením, které mu předcházelo, byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť v důsledku údajně nesprávné aplikace fikce doručení mu bylo znemožněno se stanoveným postupem domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu; bylo mu znemožněno účastnit se nařízeného jednání ve věci a navrhovat soudu důkazy k prokázání svých tvrzení.
V pravomocně skončené věci podle názoru stěžovatele nebyly dány zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť v době jednání a rozhodování soudu prvního stupně stěžovatel nebydlel na adrese, kam byly výzvy o uložení napadeného rozsudku doručovány. Z tohoto důvodu nemohla nastoupit fikce doručení předmětného rozsudku ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), rozsudek tedy nemohl ani nabýt právní moci.
Na základě svého blíže nekonkretizovaného tvrzení, že o existenci předmětného rozsudku se dověděl "až v červenci 2004", takže nemohl proti předmětnému rozsudku podat "řádný nebo mimořádný opravný prostředek", stěžovatel dovozuje možnost podat proti předmětnému rozsudku ústavní stížnost.
Návrh stěžovatel doplnil na základě výzvy Ústavního soudu dalším podáním ze dne 9. 8. 2005, v němž setrval na obsahu svého návrhu s tím, že po dobu více než osmi let, která uplynula od právní moci rozsudku, nemohl před podáním ústavní stížnosti vyčerpat jiné opravné prostředky.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že svou argumentací a důkazními návrhy, vznášenými s odstupem více než osmi let od právní moci napadeného rozsudku, se stěžovatel pokouší vpravit Ústavní soud do role soudu prvního stupně, kterému především přísluší zkoumat jejich opodstatněnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepodal žádné vysvětlení, proč poté, kdy se údajně v červenci roku 2004 dozvěděl o existenci rozsudku pro zmeškání, nevyužil možnosti u obecných soudů uplatnit své námitky proti způsobu doručování a proti fikci doručení. S těmito námitkami by se musel vypořádat obecný soud; nelze požadovat, aby je prověřoval v první instanci až Ústavní soud.
Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že v případě nevyužití ať již řádných či mimořádných opravných prostředků je ústavní stížnost vždy přípustná, neboť taková úvaha by vedla k zásadnímu porušení principu právní jistoty.
Podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") není přípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jak ostatně připouští i stěžovatel.
Ústavní soud zkoumal, zda by mohla být ústavní stížnost přípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. za situace, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Předmět ústavní stížnosti se ve vztahu k pravomocně skončenému řízení týká pouze vlastních zájmů stěžovatele a ústavní stížnost je svým významem podstatně nepřesahuje. Není proto dán důvod, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z důvodu nenaplnění první podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud dále nezkoumal rovněž zachování jednoroční lhůty, v níž je možné ještě ústavní stížnost podat.
Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jan Musil
soudce zpravodaj