ECLI:CZ:US:2005:3.US.353.05
sp. zn. III. ÚS 353/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 4. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci navrhovatele P. Q. H., zastoupeného JUDr. Janem Brčákem, advokátem se sídlem 101 01 Praha 10, Vršovická 51/478, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2005 č. j. Azs 257/2004-42, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2004 č. j. 15 Az 388/2003-16, kterým byla zmítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 10. ledna 2003 č. j. OAM-1574/AŘ-2002. Naposledy uvedeným rozhodnutím došlo k zamítnutí rozkladu a potvrzení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 16. listopadu 2001 č. j. OAM-5619/VL-10-OL3-2000, kterým bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli dle §12, §13 odst. 1, odst. 2, §14 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to při současném konstatování, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Stěžovatel tvrdil, že postupem správních a soudních orgánů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv deklarovaných čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Poté, co zrekapituloval průběh řízení před těmito orgány, jim vytkl, že se řádně nezabývaly jeho námitkami, když již ve své žádosti ze dne 16. června 2001 uvedl, že důvodem k opuštění vlasti byl jednak nesouhlas s komunistickým režimem ve Vietnamu a dále s tím spojené úsilí o to žít ve svobodné demokratické zemi. V průběhu řízení namítal, že byl vystaven politickému i osobnímu tlaku ze strany místních úřadů. Původně nepochopil všechny otázky jemu kladené, nicméně opuštění vlasti, jež je známa nedemokratickou strukturou a potlačováním lidských práv, z politických důvodů tvrdil, byť si je vědom toho, že lze jen obtížně skutečnosti spadající do tohoto rámce prokazovat. S ohledem na to, že je přesvědčen o poskytnutí nedostatečné ochrany jeho výše označeným právům ze strany orgánů veřejné moci se stěžovatel domáhal, aby "této ústavní stížnosti byl přiznán až do skončení řízení před soudem odkladný účinek ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb." a následně, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu po provedeném řízení nálezem zrušil.
Ústavní soud, vázán petitem v němž stěžovatel navrhoval toliko zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, posoudil ústavní stížnost v tomto rozsahu z pohledu ústavně zaručených kautel a dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Nutno konstatovat, že jmenovaný soud řádně přezkoumal námitky stěžovatele v rámci důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Podrobně rozvedl, proč nepřisvědčil argumentům stěžovatele, přičemž na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí postačí takto pro stručnost odkázat. Zcela v intencích zásad plynoucích z práva na spravedlivý proces vyložil, proč v návaznosti na skutečnosti v řízení před správními orgány zjištěné nebylo lze podřadit tvrzení stěžovatele pod ustanovení §12, §13 odst. 1, odst. 2, jakož ani §14 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tudíž jeho žádosti v intencích jím předložení argumentace vyhovět (č. l. 44-46 předmětného rozsudku). Postačí shrnout, že stěžovatel sám v žádosti o udělení azylu uvedl, že zemi opustil z ekonomických důvodů, při řádném respektování jeho procesních práv před správními orgány za účasti tlumočníka konstatoval, že jeho svoboda, ani lidská práva nebyla porušována, že neměl problémy kvůli politickým názorům a teprve následně vyjádřené tvrzení o politickém pronásledování nikterak nespecifikoval, když ani dokumenty, s nimiž se měl možnost seznámit a vznést vůči nim své výhrady (což neučinil), nenasvědčovaly, že by stěžovateli v jeho domovské zemi hrozila diskriminace či pronásledování předvídané zákonem. Proto, při zohlednění toho, že žádné jiné dokumenty opak dokládající na podporu své argumentace k posouzení nenavrhl, nebyla v řízení shledána ani překážka jeho vycestování dle §91 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud potom Nejvyšší správní soud ohledně blíže nerozvedených tvrzení o politickém a osobním tlaku ze strany vietnamských úřadů poukázal i na omezení plynoucí z ustanovení §109 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tím spíše nutno zdůraznit, že v řízení o ústavní stížnosti k těmto tvrzením předloženým k posouzení právně relevantně až Ústavnímu soudu nemůže být z pohledu materiálně chápaného principu subsidiarity (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto, takže se jimi ani nebylo možno věcně zabývat (k tomuto srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04).
Ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Pakliže bylo o ní rozhodnuto bezprostředně po jejím podání, návrh dle §79 odst. 2 tohoto zákona se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu