ECLI:CZ:US:2005:3.US.358.05
sp. zn. III. ÚS 358/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 1661, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 9 To 421/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i přiložených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2004 sp. zn. 2 T 50/2004 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 10. ledna 2004 v době od 21:30 hodin do 22:00 hodin v Praze 9, ulici Synkovické fyzicky napadl A. R., člena posádky vozu rychlé záchranné služby, která se na uvedené místo dostavila za účelem poskytnutí první pomoci otci stěžovatele J. K., a to tak, že po předchozí slovní potyčce ohledně neprovedení ošetření svého podnapilého otce chytil poškozeného rukama kolem krku a začal ho rdousit, následně se opakovaně pokoušel poškozeného udeřit pěstmi do hlavy a poté, co poškozený po úderu nad levé ucho do oblasti spánku upadl na zem, ho minimálně jedenkrát kopl do hlavy do oblasti čela, přičemž tímto jednáním mu způsobil otřes mozku, pohmoždění hlavy s krevní podlitinou v levé spánkově-temenní oblasti, pohmoždění krku s poúrazovou blokádou krční páteře a pohmoždění hrudníku vlevo, tato poranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného v době od 10. 1. do 12. 1. 2004 s následným domácím léčením. Během tohoto útoku přijel na místo další vůz rychlé záchranné služby, jehož posádka se snažila napadenému pomoci, ale po tom, co obviněný začal slovně napadat i ji, se obě posádky včetně A. R. ukryly do sanitek, přičemž obviněný pokřikoval, že je zabije, a začal sanitky demolovat; na vozidle zn. IVECO DAILY, utrhl anténu a pěstí rozbil čelní sklo a na vozidle zn. NISSAN rozbil přední výstražné světlo a odtrhl upevnění výstražného majáku ke karoserii, v dalším jednání mu zabránila přivolaná hlídka PČR. Tímto svým jednáním způsobil stěžovatel Záchranné zdravotní službě hl. m. Prahy škodu ve výši 10.770,- Kč. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Citovaný rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním podaným v neprospěch stěžovatele státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9. O podaném opravném prostředku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 9 To 421/2004 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu s tím, že podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 465/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §256b tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu byl uložen trest v rozporu s ustanovením §23 tr. zák. Odvolací soud oproti nalézacímu soudu nesprávně zhodnotil skutečnost, že co se trestní minulosti stěžovatele týče, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen, neboť stíhaného skutku se dopustil až po skončení zkušební doby z předchozích odsouzení, resp. poté, co vykonal trest obecně prospěšných prací. Stěžovatel zdůrazňuje, že svého jednání litoval, poškozenému se omluvil a uhradil veškerou způsobenou škodu; od předmětného incidentu uplynula doba více než jednoho roku a jednalo se o ojedinělý exces. Stěžovatel se proto domnívá, že výkon trestu by mu měl být podmíněně odložen, a to na delší zkušební dobu.
Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti v prvé řadě připomíná, že není další odvolací instancí v systému obecných soudů, a nepřísluší mu proto zasahovat do nezávislé činnosti těchto soudů, pokud tyto soudy respektují zákonnost i ústavnost, a to jak v řízeních, tak i ve svých rozhodnutích.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím porušil ustanovení §23 tr. zák., tedy že nebyla respektována kritéria účelu trestu, neboť mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, přičemž odvolací soud pominul, že se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen a nedostatečně zohlednil shora popsané polehčující okolnosti.
S těmito námitkami stěžovatele nelze souhlasit již z toho důvodu, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jednostranně zdůrazňuje určité skutečnosti, aniž bere jakkoli v úvahu okolnosti svědčící o značné nebezpečnosti činu pro společnost, zejména brutální způsob provedení trestné činnosti.
Pod zorným úhlem stěžovatelových námitek je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení §23 trestního zákona je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena.
V předmětné trestní věci však k takovému protiústavnímu zásahu nedošlo. Městský soud v Praze při své úvaze o druhu trestu a jeho výměře vzal v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost a jeho provedení, tak i ostatní zákonná hlediska dle §31 odst. 1 a §3 odst. 4 tr. zák., a toto své hodnocení vzal za základ při rozhodování o trestu. Není pravdou, že by odvolací soud nerespektoval skutečnost, že co se předchozích tří odsouzení stěžovatele týče, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen (srov. str. 4 napadeného rozsudku). V této souvislosti je třeba odkázat na judikaturu obecných soudů, dle které zahlazení odsouzení nebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlédl ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry pokud jde o sklony pachatele k trestné činnosti, jeho vztah ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnost jeho nápravy apod. (srov. R 6/1975). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že trest uložený nalézacím soudem nevystihuje vysokou společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele a nevedl by k naplnění účelu trestu, nelze takovému závěru z pohledu ústavnosti nic vytknout. S ohledem na mimořádnou brutalitu stěžovatelova jednání, ublížení na zdraví poškozeného, poškození sanitek a paralyzování práce záchranné služby, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel si nevzal poučení z předchozích vykonaných trestů, dospěl odvolací soud k závěru, že na stěžovatele je nutno působit již trestem nepodmíněným (srov. str. 5 napadeného rozsudku).
Vzhledem ke skutečnosti, že trestní sazba u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák je stanovena v rozsahu dvou až osmi let, je zřejmé, že uložením trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby zohlednil soud všechny polehčující okolnosti stojící na straně stěžovatele.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudním rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu