ECLI:CZ:US:2005:3.US.371.04
sp. zn. III. ÚS 371/04
Usnesení
III.ÚS 371/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., právně zastoupené JUDr. P. B., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 6 A 87/2000 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 7 A 1/2000, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena její ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 12 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se narodila dne 2. 5. 1962 na území nynější České republiky v Ostrově u Karlových Varů. Její rodiče O. O. a M. O. se narodili na území nynější Slovenské republiky. Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky, k němuž došlo ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., stěžovatelka požádala o vydání cestovního pasu České republiky, který jí byl dne 22. 2. 1993 vydán (tento pas byl označen názvem "Česká a Slovenská Federativní Republika"). K žádosti stěžovatelky jí bylo v roce 1995 do pasu tzv. přelepkou vyznačeno státní občanství České republiky. Po uplynutí platnosti cestovního pasu požádala v roce 1997 o vydání pasu nového, k čemuž musela předložit osvědčení o státním občanství České republiky. Žádost o vydání osvědčení o státním občanství však byla rozhodnutím Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 1997, č. j. VV 40/97 zamítnuta a toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 1997 č. j. II/s-OSOM/51/699/97. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, o které rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 12. 1999 sp. zn. 6 A 54/97 tak, že obě předchozí rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání. Okresní úřad v Karlových Varech věc znovu projednal a rozhodnutím ze dne 14. 3. 2000 č. j. VV 40/97 žádost stěžovatelky opětovně zamítnul, odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 13. 7. 2000 č. j. VS/2-51/699/97 zamítnuto. Žaloba stěžovatelky proti posledně citovanému rozhodnutí pak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 6 A 87/2000 zamítnuta.
Další žádost stěžovatelky o vystavení osvědčení o státním občanství zamítl Okresní úřad v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 24. 9. 1999 č. j. VV 600/99. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. 12. 1999 č. j. VS/2-51/699/97 zamítnuto. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 7 A 1/2000 zamítnuta.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se cítí být občankou České republiky, v České republice se narodila, chodila do škol a ovládá český, nikoliv slovenský jazyk. Vůči České republice pak učinila projev vůle o potvrzení občanství žádostí o cestovní pas a Česká republika jí pas vydala a deklarovala do 22. 2. 1997 české státní občanství stěžovatelky. Stěžovatelka neučinila dle §18 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, (dále jen "zákon o státním občanství") do 30. 6. 1994 volbu státního občanství České republiky, neměla ani důvod tak učinit, neboť žila v přesvědčení, že je státní občankou České republiky. Možnost učinit toto prohlášení v zákonem stanovené lhůtě jí orgány České republiky svým postupem fakticky znemožnily, což ve svém důsledku znamená zbavení státního občanství. Toto pochybení přitom není možno napravit v mezích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť dle tohoto zákona se může domoci pouze finančního odškodnění a nikoliv vydání osvědčení o státním občanství. Dle názoru stěžovatelky celá situace vznikla v důsledku rozdělení Československa a pochybení státních orgánů České republiky a neměla by jít k její tíži.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal stanovisko účastníků řízení, tj. Nejvyššího správního soudu a Ministerstva vnitra a dále vyžádal spisy Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 87/2000 a 7 A 1/2000 a Ministerstva vnitra sp. zn. VS/2-51-699/97.
Předseda senátu Nejvyššího správního soudu uvedl, že vydání osvědčení o státním občanství podle §20 odst. 1 písm. c) a §24 zákona o státním občanství není aktem konstitutivním, ale pouze deklaratorním. Stěžovatelka nesplňovala zákonné podmínky pro vznik státního občanství České republiky, na čemž nic nemění ani pochybný postup státního orgánu při vydávání cestovního pasu, a proto nemohlo ani dojít k porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy. Ve věcech správního soudnictví soud primárně zkoumá zákonnost správního rozhodnutí, přičemž v dané věci soud dospěl k závěru, že správní orgán deklaroval právní stav v souladu se zákonem. Skutečnost, že stěžovatelka byla chybným postupem správního orgánu v jiném správním řízení uvedena v omyl a v důsledku toho nevyužila zákonných možností k nabytí občanství České republiky, nemůže být důvodem k tomu, aby správní soud napadená rozhodnutí zrušil a zavázal správní orgány k deklaraci státního občanství stěžovatelky za situace, kdy zákonné podmínky pro jeho vznik nebyly splněny. Pokud by tak postupoval, zavázal by správní orgán k porušení čl. 12 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Z těchto důvodů navrhnul předseda senátu Nejvyššího správního soudu zamítnutí podané ústavní stížnosti.
Ředitel odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra rovněž uvedl, že stěžovatelka nikdy nenabyla české státní občanství, žádným způsobem jí přitom nebylo bráněno, aby jako slovenská občanka provedla volbu českého státního občanství ve lhůtě do 30. 6. 1994. Stěžovatelka měla možnost seznámit se s příslušnými právními předpisy v oblasti státního občanství, a to i s ohledem ke slovenskému státnímu občanství jejích rodičů, resp. požádat o kvalifikované vyjádření orgán k tomu věcně příslušný. Stěžovatelce byl dne 22. 2. 1993 vystaven cestovní doklad České a Slovenské Federativní Republiky a nikoliv České republiky. Stěžovatelka i přes pochybení orgánů České republiky, které jí neoprávněně do pasu vyznačily české státní občanství, měla a mohla vědět, že je státní občankou Slovenské republiky a nikoliv České republiky a může do 30. 6. 1994 provést volbu českého státního občanství. Postup státních orgánů nelze pokládat za zbavení či odnětí státního občanství České republiky, které stěžovatelka nikdy nenabyla, přičemž vyznačení státního občanství do cestovního pasu má pouze deklaratorní charakter a pravdivost konstatovaného údaje ve veřejné listině byla vyvrácena. Ministerstvo vnitra proto navrhlo, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
Z obsahu vyžádaných spisů jakož i napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka se narodila dne 2. 5. 1962 na území nynější České republiky v O., její rodiče O. O. a M. O.se narodili na území nynější Slovenské republiky, stěžovatelka tak nabyla narozením státní občanství Československé socialistické republiky. Podle zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, se rodiče stěžovatelky stali od 1. 1. 1969 státními občany Slovenské socialistické republiky, stěžovatelka pak coby osoba mladší patnácti let sledovala slovenské státní občanství svých rodičů. Rodiče stěžovatelky neprovedli do 31. 12. 1969 volbu občanství České socialistické republiky, jak jim to tehdejší zákonná úprava umožňovala, ani nezvolili české státní občanství pro svoji dceru (stěžovatelku). Stěžovatelka v 80. letech vycestovala do Spolkové republiky Německo, kde žije dodnes. V době od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1994 neprovedla ve smyslu §18 zákona o státním občanství volbu státního občanství České republiky. Jak příslušné správní orgány, tak Nejvyšší správní soud tedy učinily závěr, že stěžovatelka nikdy nenabyla české státní občanství, a že jí byl cestovní pas České republiky vydán neoprávněně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo.
V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na závěr učiněný správními orgány i Nejvyšším správním soudem, že stěžovatelka není státní občankou České republiky a nikdy státní občanství České republiky nenabyla. Skutečnost, že jí byl vydán český cestovní pas, v němž jí později bylo vyznačeno státní občanství České republiky, na této skutečnosti nemůže nic změnit, neboť údaje uvedené v listině vydané státním orgánem ve smyslu §134 o. s. ř. prokazují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li prokázán opak. Jak bylo v napadených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, v daném případě opak prokázán byl, tj. že stěžovatelka není českou státní občankou. V posuzovaném případě tedy nemohlo dojít k porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy, neboť stěžovatelka státního občanství zbavena nebyla.
Pokud stěžovatelka žila v mylném přesvědčení, že je státní občankou České republiky, a proto v únoru 1993 požádala o vydání cestovního pasu příslušný správní orgán, který jí omylem a neoprávněně tento cestovní pas vydal a neinformoval ji, že není státní občankou České republiky, ale Slovenské republiky, mohla být tímto nesprávným úředním postupem stěžovatelka utvrzena ve svém mylném přesvědčení, že je českou státní občankou, a proto neučinila v zákonné lhůtě (do 30. 6. 1994) ve smyslu §18 zákona o státním občanství, v tehdy platném znění, prohlášení, jímž by si zvolila státní občanství České republiky. Je bohužel nutno připustit, že stěžovatelka tuto možnost volby státního občanství nevyužila zejména v důsledku pochybení českého státního orgánu.
V této souvislosti pokládá Ústavní soud za nutné označit za nesprávné tvrzení Ministerstva vnitra, že stěžovatelce byl vydán cestovní doklad České a Slovenské Federativní Republiky a nikoliv České republiky. Cestovní pas byl stěžovatelce vydán v únoru 1993, tedy v době, kdy Česká a Slovenská Federativní Republika neexistovala. Je nepochybné, že český státní orgán stěžovatelce nevydal cestovní pas neexistujícího státního útvaru, ale cestovní pas České republiky, a to bez ohledu na jeho označení, které bylo zřejmě zaviněno dočasným nedostatkem nově vytištěných cestovních dokladů. Rovněž nelze souhlasit se stanoviskem Ministerstva vnitra, že stěžovatelka měla požádat o kvalifikované vyjádření orgán k tomu věcně příslušný. Pokud příslušný státní orgán stěžovatelku vydáním cestovního pasu utvrdil v přesvědčení, že je českou státní občankou, je zcela pochopitelné, že stěžovatelka nepřezkoumávala správnost postupu tohoto orgánu, ale jeho správnost zcela oprávněně předpokládala.
Shora konstatované pochybení správního orgánu však není možné napravit postupem, kterého se stěžovatelka domáhá, tj. vydáním osvědčení o státním občanství České republiky. Stěžovatelka není českou státní občankou a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že jí byl vystaven český cestovní pas a že v důsledku pochybení způsobeného správním orgánem si české státní občanství v zákonné lhůtě nezvolila. Stěžovatelka se může domáhat odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Pokud usiluje o nabytí státního občanství České republiky, lze stěžovatelku odkázat na možnost podání žádosti o udělení státního občanství dle §7 ve spojení s §11 zákona o státním občanství.
Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil ani porušení práva na spravedlivý proces a konstatuje, že v napadeném správním řízení správní orgán deklaroval právní stav v souladu se zákonem. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu