ECLI:CZ:US:2005:3.US.371.05
sp. zn. III. ÚS 371/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem 466 01 Jablonec nad Nisou, Máchova 11, proti usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 10. 2004 sp. zn. 21 P 295/2000 a Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 31 Co 104/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v podstatě s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, bylo označenými rozhodnutími soudu I. a II. stupně vyhověno návrhu matky nezl. P., syna stěžovatele, na vydání předběžného opatření, jímž bylo stěžovateli (kterému je na základě pravomocných rozhodnutí soudů svěřen do výchovy jeho nezl. syn P.) uloženo odevzdat syna do péče matky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, že obecné soudy měly za splněné podmínky pro vydání předběžného opatření, když potřeba zatímní úpravy poměrů byla podle nich dostatečně doložena obsahem výpovědi nezletilého, zachycené v protokolu sepsaném před orgánem sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Mladá Boleslav dne 13. 10. 2004.
Proti uvedeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento, stručně vyjádřeno, dává najevo nesouhlas s vydanými rozhodnutími, zpochybňuje samostatnost názoru nezl. P., je přesvědčen o tom, že v tomto případě existence podmínek pro vydání předběžného opatření nebyla osvědčena, neboť nezl. syn před 13. 10. 2004 nikdy sám nežádal orgány sociálně právní ochrany ani jiné orgány či osoby o pomoc a nikdy také k matce neutekl. Obecným soudů vytýká, že neprovedly jeho výslech ani výslech syna. Vydáním předběžného opatření soudy dle něj porušily také zákon v ust. §6, §120 a §132 o. s. ř., neboť se od nich vyžaduje, aby se ve svých rozhodnutích vypořádaly se všemi provedenými důkazy. Tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci založený na opomenutí odůvodněných důkazů, jimiž zamýšlel dokázat neoprávněnost vydání předběžného opatření, ve svých důsledcích vedl k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému rozhodnutí, přitom soudy podle něj nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy) a sám se zpravidla, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků řízení zasahují nikoli konečným způsobem. Ani v posuzovaném případě Ústavní soud důvody pro svůj zásah neshledal. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky libovůle, jsou řádně a způsobem odpovídajícím povaze předběžného opatření odůvodněna. Obecné soudy dostatečně vyložily, proč v důsledku napjatých vztahů mezi stěžovatelem a jeho patnáctiletým synem, jak jím byly popsány u příslušného orgánu péče o rodinu a mládež, považují potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků za danou. Zákonný podklad pro nařízení předběžného opatření ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě dodržen, přitom však i Ústavní soud, tak jak to naznačily v odůvodnění svých rozhodnutí již obecné soudy, opětovně zdůrazňuje, že nejde o rozhodnutí, jež by s konečnou platností upravovalo práva a povinnosti rodičů k nezletilému synovi a předběžné opatření také neprejudikuje konečné řešení. O návrhu matky na změnu výchovného prostředí bude vedeno dále následující řízení, v němž bude mít stěžovatel možnost ke všem provedeným důkazům se vyjádřit a sám také navrhnout důkazy, které považuje za významné, a tyto pak bude obecný soud před vydáním konečného rozhodnutí hodnotit ve smyslu stěžovatelem v ústavní stížnosti zmiňovaných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny tak stěžovateli zůstávají zachována. V této souvislosti třeba také ke stěžovatelově námitce absence jeho výslechu se týkající upozornit na to, že zákon právě s ohledem na povahu předběžného opatření, v ust. §75 odst. 3 o. s. ř. připouští, že účastníci řízení nemusí být před nařízením předběžného opatření vyslechnuti. Samotné tvrzení stěžovatele o tom, že matka nezletilého bez jeho vědomí a souhlasu syna odvezla ještě před tím, než nastala vykonatelnost napadených usnesení pak nejsou pro posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí významná a pouze pro úplnost třeba dodat, že stěžovatel se v souvislosti s uvedeným jednáním matky nezletilého dovolává procesního předpisu, upravujícího postup při doručování usnesení (§76a odst. 2 o. s. ř.), který v daném případě nemohl být aplikován. Předběžné opatření totiž, jak je zcela zřejmé z obsahu napadených rozhodnutí, nebylo v posuzovaném případě vydáváno podle zvláštní úpravy ve smyslu ust. §76a o. s. ř., nýbrž podle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., u něhož však přichází v úvahu obecná úprava doručování.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu