ECLI:CZ:US:2005:3.US.376.04
sp. zn. III. ÚS 376/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. S., zastoupené JUDr. D. J., proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. října 2002, sp. zn. 3 C 625/2002, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 26 Co 148/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2004, sp. zn. 32 Odo 767/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti, za účasti vedlejší účastnice řízení H. Š., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. října 2002 (3 C 625/2002-10), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003 (26 Co 148/2003-26) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2004 (32 Odo 767/2003-39) a tvrdila, že ve věci rozhodující obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a rovněž tak, že jí byla odepřena spravedlnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2004 (32 Odo 767/2003-39) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky (vystupovala v procesním postavení žalované v řízení před obecnými soudy) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003 (26 Co 148/2003-26), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. října 2002 (3 C 625/2002-10) pro uznání, kterým nalézací soud uložil stěžovatelce, aby zaplatila žalobkyni (H. Š.) částku 415 100,- Kč s přísl. Soud I. stupně tak rozhodl poté, když 26. srpna 2002 vydal platební rozkaz, ve kterém současně stěžovatelce podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. uložil, aby se v případě, že proti platebnímu rozkazu podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě a pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, ve svém vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a označila důkazy k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že stanovená lhůta marně uplynula, soud I. stupně dospěl k závěru - který následně odvolací i dovolací soud potvrdily - že byly splněny podmínky pro postup pro rozhodnutí ve věci podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, jímž bylo žalobě zcela vyhověno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí - stručně shrnuto - že podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání v dané věci splněny nebyly. Nesouhlasí pak především s tím, že povinnost vyjádřit se k žalobě jí byla stanovena v platebním rozkazu, neboť proti němu podala odpor, čímž došlo k jeho zrušení v plném rozsahu. Předmětná povinnost jí měla být stanovena samostatným usnesením. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřili účastníci řízení (Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha - západ) a vedlejší účastnice (H. Š.). Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření uvedl, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. V podrobnostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2004 (32 Odo 767/2003-39) s tím, že lhůta k odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu byla dostatečně dlouhá a není vůbec rozhodující, zda platební rozkaz a usnesení s výzvou byly doručeny účastníku v jednom rozhodnutí či samostatně. Krajský soud v Praze ve svém stručném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR uvedl, že výzva k vyjádření podle §114b o. s. ř. může být obsažena ve výroku platebního rozkazu. Uvedený názor je konstantně judikován. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje s postupem a rozhodnutími obecných soudů; domnívá se proto, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 3 C 625/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu je známo, že stěžovatelkou napadený postup v dané věci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů a skutečnost, že ve výroku platebního rozkazu je současně obsažena výzva k vyjádření k žalobě podle §114b o. s. ř., nepředstavuje proto žádný procesní exces ze strany obecných soudů. Uvedený postup je používán v situacích, kdy platební rozkaz je vydáván samosoudcem (předsedou senátu). Je třeba přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že občanský soudní řád výslovně uvádí, že výzva k vyjádření podle §114b má mít formu usnesení. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti konstatoval, že zmíněná část rozhodnutí (výrok platebního rozkazu v části obsahující výzvu k vyjádření) má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení. Rovněž tak poznamenal, že je bez významu, zda usnesení má povahu samostatného rozhodnutí, nebo zda je pojato do platebního rozkazu, když v tomto směru občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví.
Tomuto názoru Nejvyššího soudu ČR nelze podle názoru Ústavního soudu z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatelky nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a sjednocování rozhodovací činnosti - a to i v oblasti práva procesního - přísluší Nejvyššímu soudu ČR jako vrcholnému soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
V dané věci nedošlo zaujetím uvedeného názoru k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto, že jí byla dána možnost se k žalobě vyjádřit. V oblasti soukromého práva platí zásada, že bdělým náležejí práva (vigilantibus iura scripta sunt). Je tedy bez významu, zda jí tato soudní praxe byla známa, či nikoliv.
Nadto se sluší konstatovat, že předmětná praxe obecných soudů (výrok platebního rozkazu obsahující současně výzvu k vyjádření podle §114b o. s. ř.) byla Ústavním soudem již dříve a opakovaně posouzena jako ústavně konformní (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 595/03, III. ÚS 714/04, a další).
Ústavní soud proto z takto vpředu rozvedených důvodů posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. března 2005