ECLI:CZ:US:2005:3.US.38.04
sp. zn. III. ÚS 38/04
Usnesení
III.ÚS 38/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Personal fabric s. r. o. se sídlem Chopinova 483/8, Ostrava 2, IČ: 64613674, zastoupené JUDr. J. S., Ph.D., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2003 č. j. 6 A 81/2002-47 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. dubna 2002 č. j. 44/38834/17.9.01, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva práce a sociálních věcí jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2004, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003 č. j. 6 A 81/2002-47, kterým byla zamítnuta žaloba KOVO VHM, s. r. o., se sídlem Chopinova 483/8, Ostrava 2 proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 3. 4. 2002 č. j. 44/38834/17.9.01 a shora označené rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí. Obě tato rozhodnutí podle názoru stěžovatele porušují základní práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako práva zakotvená v čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Úřadu práce v Ostravě ze dne 10. 8. 2001 č. j. ÚP/K-Právní/509/936/01/Pa byla stěžovateli (v dřívějším řízení žalobci) uložena pokuta ve výši 130.000,- Kč za porušení ustanovení §29 odst. 1 písm. a), b), c), §32 odst. 1, §43 odst. 2, §58, §60 odst. 1, a §238 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce, dále za porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o vzájemném zaměstnávání občanů č. 227/1993 Sb., a ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 1/1991 Sb."). Důvodem uložení této majetkové sankce byla skutečnost, že úřad práce po provedené kontrole dospěl k závěru, že stěžovatel se zabývá zprostředkovatelskou činností v oblasti zaměstnanosti.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry Nejvyššího správního soudu, v nichž spatřuje údajnou libovůli v rozhodování, neboť ke svým skutkovým zjištěním údajně Nejvyšší správní soud dospěl pouze na podkladu jednotlivých článků smlouvy o spolupráci uzavřené mezi stěžovatelem a společností AVON AUTOMATIVE, a. s., které však nejsou v rozporu se soukromoprávní úpravou a jsou údajně běžně používána ve vztazích mezi objednatelem a zhotovitelem smlouvy o dílo. Tím, že v předmětné věci Nejvyšší správní soud údajně rozhodl pouze na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, porušil i právo stěžovatele na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny).
K porušení práva podnikat (ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny) mělo dojít tím, že jak Nejvyšší správní soud tak i ministerstvo shodně dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatel, který podniká ve specializovaných oborech na základě živnostenských oprávnění, se ve skutečnosti zabývá zprostředkováním zaměstnání.
Stěžovatel připouští, že při své podnikatelské činnosti zaměstnává také občany Slovenské republiky, ale tato činnost je údajně plně v souladu s právními předpisy pro zaměstnávání cizinců na území České republiky. Pokud ministerstvo i Nejvyšší správní soud dospěly ke svému právnímu závěru mj. na podkladě ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., došlo tím podle stěžovatele "k zneužití ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., jímž je znemožněno podnikání, které zprostředkováním zaměstnání ve skutečnosti není".
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003 č. j. 6 A 81/2002-47 se zjišťuje, že žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministerstva, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 10. 8. 2001 č. j. ÚP/K-Právní/509/936/01/Pa, tak, že původní výše uložené pokuty byla snížena na částku 100.000,- Kč.
Nejvyšší správní soud poté, co konstatoval obsah připojeného správního spisu, dospěl k závěru, že "podstata souzené věci spočívá v interpretaci a aplikaci ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., podle něhož zprostředkování zaměstnání může provádět za úhradu právnická nebo fyzická osoba, jestliže má k takové činnosti povolení; zprostředkování zaměstnání za úhradu lze vykonávat i za účelem dosažení zisku".
Při svém posouzení skutkových zjištění Nejvyšší správní soud vycházel z právního názoru obsaženého v rozsudcích Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 42/99 a 6 A 102/99, od něhož neměl důvod se odchylovat, a zdůraznil, že Listina stanoví v článku 26 odst. 2 možnost zákonného omezení výkonu určitého povolání nebo činnosti. Jedním z těchto omezení je nemožnost vyvíjet činnost, jejímž obsahem je zprostředkování zaměstnání bez úředního povolení.
Pokud tedy určitý subjekt vyvíjí takovou činnost, je zcela nerozhodné, že byly formálně dodrženy předpisy soukromého práva, pokud veřejnoprávní předpisy takovou činnost nedovolují, resp. ji podmiňují povolením správního orgánu, které však vydáno nebylo.
Nejvyšší správní soud se zabýval jak obsahem, tak zejména cílem, k němuž směřovala smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností AVON AUTOMOTIVE, a. s., a dospěl k závěru, že ačkoli předmětná smlouva deklaruje, že jejím předmětem je provedení prací pro objednatele (společnost AVON), jiná ujednání tuto společnost zavazují k dalším činnostem spojeným se zaměstnáváním pracovníků stěžovatele, např. ubytování, proškolení, poskytnutí základní lékařské péče, k vybavení ochrannými pomůckami, k evidenci pracovních úrazů a pracovní doby apod. Z těchto skutečností soud dovodil, že cílem zmíněné smlouvy bylo zjevně zprostředkování zaměstnání ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 1/1999 Sb., tedy činnost, k níž žalobce potřeboval příslušné povolení, které však neměl.
Z uvedených důvodů, které korespondují se závěry učiněnými správním orgánem I. stupně a ministerstvem, že totiž stěžovatel svým postupem fakticky zprostředkoval slovenským občanům na území ČR zaměstnání, přestože podle dohod o pracovní činnosti uzavřených s těmito zaměstnanci bylo sjednáno jako místo výkonu práce K., dovodil Nejvyšší správní soud, že "skutková zjištění správních úřadů jsou v daném případě řádně a úplně provedena a učiněný právní názor o tom, že se v této věci jednalo o zprostředkování práce, je přesvědčivý, logický a s tímto skutkovým zjištěním koresponduje".
Ústavní soud poté, co zjistil, že stěžovatel, v původním řízení označovaný obchodní firmou KOVO VHM s. r. o., si s účinností k 1. srpnu 2003 změnil obchodní firmu na Personal fabric s. r. o., posoudil námitky stěžovatele s ohledem na možné porušení základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle skutkových zjištění z předchozích řízení je zřejmé, že se jedná o věc skutkově obdobnou té, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2003 pod sp. zn. II. ÚS 164/02, a v níž poukázal mimo jiné též na svoji ustálenou rozhodovací praxi v otázce přezkoumávání věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, od níž nevidí Ústavní soud důvod se odchýlit ani nyní.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, tento soud se zabýval při posuzování žaloby stěžovatele jak obsahem předloženého správního spisu, tak i žalobou stěžovatele ve všech právně relevantních aspektech. Vycházel mimo jiné ze závěrů kontroly provedené Úřadem práce v Ostravě u stěžovatele ve dnech od 18. 9. 2000 do 21. 12. 2000, při níž označený správní orgán zjistil porušení jím konkrétně označených ustanovení zákoníku práce, ustanovení čl. 2 odst. 2 Smlouvy mezi ČR a SR o zaměstnávání občanů vyhlášené pod č. 227/1993 Sb. a ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb.
K porušení shora označených předpisů došlo v podstatě tím, že stěžovatel sice uzavřel se slovenskými státními občany s trvalým pobytem na území Slovenské republiky pracovní smlouvy a dohody o pracovní činnosti podle zákoníku práce platného na území Slovenské republiky, ale poté je fakticky zaměstnal ve společnosti AVON AUTOMATIVE, a. s., se sídlem na území České republiky, což v konečném výsledku znamenalo zprostředkování zaměstnání slovenským občanům na území České republiky bez odpovídajícího oprávnění. Jinak řečeno bylo prokázáno, že na základě smlouvy uzavřené se společností AVON AUTOMATIVE, a. s. došlo v podstatě k obcházení smyslu a účelu zákona č. 1/1991 Sb. a k zastírání skutečného obsahu právních úkonů stěžovatele, neboť obsah předmětné smlouvy o dílo odpovídal zprostředkování zaměstnání, k níž však stěžovatel, jak sám připouští, neměl odpovídající povolení Ministerstva práce a sociálních věcí [§11 písm. k) zákona č. 9/1991 Sb., ve znění zákona č. 167/1999 Sb.].
Za takto vymezeného skutkového stavu věci nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že by správní orgány při vyměření sankce stěžovateli ve správním řízení postupovaly v rozporu se zákonem, a zejména, že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává. Stěžovatel na základě shora označené smlouvy uzavřené se společností AVON AUTOMATIVE, a. s. ve skutečnosti "dodával pracovní síly" objednateli, neboť zaměstnanci stěžovatele nevykonávali práci pro svého zaměstnavatele, ale podle pokynů objednatele pracovali v jeho zařízeních pro něj.
V předmětné věci rozhodoval Nejvyšší správní soud podle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), v řízení podle části třetí hlavy II dílu 1 s. ř. s., v němž se lze domáhat ochrany veřejných subjektivních práv konkrétního subjektu proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházel, a jakými úvahami se při této činnosti řídil. Tento soud také v napadeném rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů v projednávané věci vycházel z právního názoru vysloveného v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 42/99 a sp. zn. 6 A 102/99), a od něhož se ani při rozhodování v předmětné věci neodchýlil. Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že by ze strany Nejvyššího správního soudu došlo k libovůli v rozhodování či komplexně k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně neuvádí, jaké důkazy jím navržené nebyly v pravomocně skončeném řízení provedeny, resp. byly opomenuty.
Ústavní soud neshledal ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ani v řízení, které mu předcházelo, žádné okolnosti, jež by jej opravňovaly k závěru, že došlo k dotčení základních práv a svobod stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku velmi jasně a srozumitelně vyložil, že prostředky použité stěžovatelem, byť by byly v oblasti soukromého práva legální, směřovaly k cíli ve veřejnoprávní sféře nedovolenému (zakázanému). Tento právní závěr je v souladu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. a s jinými právními normami citovanými v napadeném rozsudku.
Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost patří do oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, uvedených v hlavě čtvrté Listiny. Česká republika garantuje výkon tohoto práva i v rámci celé řady mezinárodních smluv, přičemž jako subjekt veřejného práva má zajisté právo zákonem stanovit podmínky a omezení i pro výkon tohoto práva (čl. 26 odst. 2 Listiny), což je mimo jiné v souladu jak s čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, tak s čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu