ECLI:CZ:US:2005:3.US.398.05
sp. zn. III. ÚS 398/05
Usnesení
III. ÚS 398/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky K. P., zastoupené JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Čelakovského sady 12, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2005 sp. zn. 8 Tdo 230/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2004 sp. zn. 7 To 236/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. dubna 2004 sp. zn. 2 T 6/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2005 sp. zn. 8 Tdo 230/2005, jímž tamní soud, poté co přezkoumal její trestní věc v intencích dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dovolání směřující do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2004 sp. zn. 7 To 236/2004, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. dubna 2004 sp. zn. 2 T 6/2004. Tímto rozhodnutím nalézacího soudu byla pro blíže popsané jednání uznána vinnou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. V naraci svého návrhu stěžovatelka nejprve rozsáhle zrekapitulovala průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, přičemž předestřela vlastní náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů, a to i včetně rozsahu provedeného dokazování. Z těchto svých hodnocení posléze dovodila vlastní, dle jejího názoru ve shodě se zásadou in dubio pro reo správné, skutkové závěry, které by nebylo lze podřadit pod již zmíněnou skutkovou podstatu označeného trestného činu, když má za to, že zejména jeho subjektivní stránka, tj. soudy vyvozený nepřímý úmysl, nebyla prokázána. Pro takto ve svém návrhu blíže rozvedená tvrzení namítala porušení svých ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst.1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obdobně (zčásti) deklarovaných i v čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vycházeje z uvedeného, domáhala se stěžovatelka v petitu návrhu, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelky, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR. Opakované výhrady stěžovatelky vůči hodnocení důkazů a potažmo právnímu posouzení její trestní věci, dlužno říci konstruované zcela shodně jako již v podaném odvolání a dovolání, jsou pouhou polemikou s vývody obecných soudů, které na její výtky v tomto ohledu náležitým způsobem reagovaly, pročež na obsah odůvodnění jejich ústavně souladných rozhodnutí postačí pro stručnost odkázat.
Ústavní soud, jak se z již řečeného podává, není ex constitutione povolán k přehodnocování důkazní situace, a to i kdyby se s racionálně obhajitelnou alternativou stran skutkového zjištění učiněného soudem neztotožňoval. Z jeho dnes již stabilizované judikatury vyplývá, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Obdobně, pokud obecné soudy při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva vycházely z právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejích základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další).
Z povahy stížnostních bodů ve spojení s dostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí, jakož i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatelky; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005