ECLI:CZ:US:2005:3.US.401.05
sp. zn. III. ÚS 401/05
Usnesení
III. ÚS 401/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti I. K., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem 415 01 Teplice, Masarykova 29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 267/2005 ze dne 22. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 1, 2 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy - v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Tímto usnesením, jak patrno z obsahu k ústavní stížnosti připojených příloh, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 14 Nc 4451/2005 ze dne 13. 1. 2005, kterým jmenovaný soud vyhověl návrhu stěžovatelky a nařídil předběžné opatření, jímž M. K., manželu stěžovatelky, zakázal vstup do bytu č. 3 ve 2. patře domu čp. 2049/1 v Teplicích na Kyjevské ulici, tj. v domě, jehož jsou účastníci spoluvlastníky, a stěžovatelce zároveň uložil podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství účastníků návrh na vypořádání jejich společného jmění. Nařízení tohoto předběžného opatření soud I. stupně odůvodnil ust. §74 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když předloženými důkazy považoval za doložené, že účastníci jsou společnými majiteli bytu, který nyní obývá pouze stěžovatelka, a dále, že byl podán návrh na rozvod jejich manželství, o němž zatím nebylo rozhodnuto. Prozatímní potřebu úpravy poměrů účastníků pak dovodil z toho, že manžel v průběhu roku 2004 stěžovatelku opakovaně fyzicky napadl a způsobil jí zranění, vyžadující lékařské ošetření.
Odvolací soud, který usnesení soudu I. stupně přezkoumával z podnětu odvolání podaného M. K., usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z názoru, že v předběžném opatření nesmí jít o pouhou úpravu faktických poměrů, nýbrž o úpravu poměrů právních, byť předběžnou. Tyto právní poměry pak musejí být vyřešeny s konečnou platností v řízení o věci samé, tzn., že nařízení předběžného opatření se nelze domáhat s poukazem na jakékoliv protiprávní jednání protistrany, resp. důsledky takového jednání, ale pouze s poukazem na takové, o nichž je soud oprávněn v občanskoprávním řízení jednat a navíc je nezbytné žalobou takové řízení současně zahájit, anebo alespoň v návrhu uvést, že je o ní uvažováno a co bude předmětem řízení. Protože je soud návrhem na nařízení předběžného opatření vázán, je při rozhodování o něm vázán i důvody, jimiž navrhovatel potřebu jeho nařízení odůvodňuje, přitom stěžovatelka svůj návrh odůvodňovala potřebou duševního klidu pro sebe i nezl. syna a potřebou zamezit opakování fyzických útoků proti ní, což však podle odvolacího soudu nemá žádnou přímou souvislost s vypořádáním spoluvlastnictví k předmětnému bytu pro případ rozvodu manželství, přičemž možnost vyvolání jiného řízení z návrhu resp. jeho petitu dovodit nebylo možno. Navíc pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na to, že se stěžovatelka domáhá "zákazu vstupu odpůrce do bytu", což je petit neodpovídající dikci ust. §76 odst. 1 písm. f ) o. s. ř. a nasvědčuje její snaze o úpravu poměrů faktických a nikoli právních.
Proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která ve svém původním podání popisuje v podstatě vývoj vztahů v manželství účastníků, včetně chování manžela k ní a synovi, a v doplnění ústavní stížnosti, podaném po výzvě Ústavního soudu směřující k odstranění vad původního podání již prostřednictvím zvoleného právního zástupce, odvolacímu soudu vytýká nerespektování čl. 90 Ústavy, dává najevo své přesvědčení o porušení svých základní práv plynoucích se shora označených článků Listiny a Ústavy napadeným usnesením krajského soudu, který podle ní nesprávně aplikoval hmotné právo. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že potřeba stěžovatelky na zachování shora označených základních práv nemá žádnou přímou souvislost s vypořádáním spoluvlastnictví k bytu. Dle jejího názoru právě naopak je to spoluvlastnictví předmětného bytu, jehož bývalý manžel opakovaně zneužívá ke vstupům do bytu stěžovatelky, jež jsou vedeny jediným účelem - pošlapat její právo na soukromí a fyzickými útoky porušit její již uvedená základní práva a právě proces, který povede k odstranění spoluvlastnického vztahu, je podle ní jediným možným způsobem řešení dané situace, jak správně podle ní zjistil soud I. stupně. Odvolacímu soudu také vytýká, že pokud jí vytkl formální nedostatky při formulaci petitu, pak měl v tomto směru udělit poučení. Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování její opodstatněnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na posouzení otázky dodržení práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 a násl. Listiny, neboť pouze za předpokladu porušení tohoto základního práva by bylo možno zvažovat a posuzovat otázku případného zásahu do dalších základních práv. Již dříve Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo právo na rozhodnutí jeho názoru odpovídající, je jím zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupuje-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodní - jak se v daném případě i stalo - nemůže Ústavní soud učinit závěr o porušení uvedeného práva. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu pak nesprávná aplikace práva - kterou stěžovatelka tvrdí - může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno z pohledu ústavních kautel akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O takový případ aplikace jednoduchého práva se však v dané věci evidentně nejedná.
Odvolací soud v podrobném a vyčerpávajícím odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil z jakých důvodů nemohlo být návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření vyhověno. Jeho závěrům, vycházejícím z povahy předběžného opatření - vydávaného v posuzované věci ještě před zahájením občanskoprávního řízení - lze stěží co vytknout. Třeba mít totiž na paměti, že předběžné opatření může směřovat jen k předběžné úpravě těch právních poměrů účastníků, o nichž má být rozhodováno ve věci samé. Proto je také nezbytné současně takové řízení směřující k rozhodnutí ve věci samé žalobou, v níž bude předmět řízení vymezen, vyvolat anebo alespoň v návrhu uvést, že je o ní uvažováno. S odvolacím soudem je pak nutno souhlasit v tom, že důvody, o něž stěžovatelka opírala potřebu vydání předběžného opatření, přímou a bezprostřední souvislost se samotným vypořádáním spoluvlastnictví k předmětnému bytu v rámci vypořádání společného jmění manželů pro případ rozvodu jejich manželství nemají. Právní řád přitom poskytuje možnosti podání jiných žalob, s nimiž by bylo možno návrh na vydání předběžného opatření, odůvodňovaný stěžovatelkou uváděnými důvody, spojit. Není však úkolem Ústavního soudu stěžovatelku v tomto směru poučovat, stejně tak tuto povinnost neměl ani odvolací soud, neboť poučovací povinnost soudu se ve smyslu ust. §5 o. s. ř. vztahuje pouze k procesním právům a povinnostem, nelze však po soudu v rámci této povinnosti požadovat, aby poučoval účastníka řízení o tom, jakou žalobu má podat, či ve vztahu k jaké žalobě opírající se o hmotné právo má být návrh na vydání předběžného opatření vázán.
Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal, že by napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu a v důsledku tohoto rozhodnutí pak nemohlo dojít ani k zásahu do práv chráněných čl. 7 odst. 1, 2 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny. Pokud pak jde o stěžovatelkou tvrzené "porušení práva na soudní ochranu zakotvené v článku 90 Ústavy", odkazuje Ústavní soud na svou judikaturu, podle níž tento článek, ač s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, negarantuje žádné základní právo či svobodu, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 16/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, nález č. 52).
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005