ECLI:CZ:US:2005:3.US.403.04
sp. zn. III. ÚS 403/04
Usnesení
III.ÚS 403/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného JUDr. J. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 255/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 7 To 316/2003, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 3 T 103/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 255/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 7 To 316/2003, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2003, čj. 3T 103/2000-572, s tím, že uvedená rozhodnutí jsou nespravedlivá, porušující jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou ČR, konkrétně pak právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 Listiny).
Jak Ústavní soud z příslušného trestního spisu zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 2. 2002, čj. 3 T 103/2000-439, byl stěžovatel dle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby, jež mu kladla za vinu, že dne 4. 1. 2000 kolem 18.20 hodin na silnici mezi obcemi T. a O., okres P., maskován černou kuklou s otvorem pro oči, přehodil cyklistce E. H. kolem krku lano a strhnul ji tak z kola, poté jí držel provaz těsně u krku a vedl ji přes silnici na druhou stranu do pole, kde jí zavázal oči šálou, přivedl ji ke stojícímu osobnímu motorovému vozidlu tovární značky Škoda 105 a přikázal jí, aby dveřmi řidiče nastoupila dovnitř a přesunula se na místo spolujezdce, s vozidlem poodjel a po zastavení nasadil poškozené na hlavu kuklu, přikázal jí, aby se svlékla pouze do podprsenky, a poté ji líbal na ústa, osahával na prsou a prsty vnikal do jejího přirození, následně jí přikázal, aby třela jeho pohlavní úd a své přirození, kdy po chvíli ji vyzval, aby se oblékla a dveřmi řidiče z vozidla vystoupila, venku jí sundal kuklu a z místa odjel, a dále že dne 24. 3. 2000 kolem 22.30 hodin na silnici u obce Z., okres K., zezadu uchopil za krk K. V., jdoucí z obce Ch., okres K., vedl ji přes silnici vlevo do pole a dále na travnaté místo, kde jí přikázal kleknout, šňůrou jí vzadu svázal ruce a přes oči jí uvázal šátek, poté ji povalil na záda, kalhoty i kalhotky jí stáhl ke kolenům a obnažil jí i horní část těla, osahával ji na prsou a prsty jí vznikal do přirození, následně si dal její nohy na ramena a snažil se do jejího přirození zasunout svůj pohlavní úd, což se mu pro odpor poškozené, která stahovala nohy k sobě, nepodařilo, takže do ní opět vnikal prsty, po chvíli svého jednání zanechal, poškozenou oblékl, rozvázal jí ruce, sundal šátek z očí a z místa utekl k zaparkovanému motorovému vozidlu, s nímž odjel směrem na obec Z., čímž měl v prvním případě spáchat trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona a ve druhém případě pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 trestního zákona k §241 odst. 1 trestního zákona, protože nebylo prokázáno, že uvedené skutky spáchal obžalovaný. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 4. 2004, sp. zn. 5 To 126/2002, k odvolání státního zástupce tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c), §259 odst. 1 trestního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Okresní soud v Kroměříži pak touto ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným, jde-li o prvně popsaný skutek, trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, v případě druhého skutku pak trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §241 odst. 1 trestního zákona za užití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a podle §72 odst. 2 písm. a) trestního zákona mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické, a to ústavní formou. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením dle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, to však Nejvyšší soud ČR usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká dovolacímu i odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabývaly obsahem dovolání, resp. odvolání, v důsledku čehož dospěly k nesprávným právním závěrům. Pochybení Nejvyššího soudu ČR má spočívat v tom, že stěžovatel své dovolání podával z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, konkrétně že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, neboť podle jeho názoru nebyl v řízení proveden důkaz, který by ho mimo jakoukoliv pochybnost usvědčoval ze spáchání uvedených trestných činů (za méně podstatné pak prý považoval námitky spočívající v jiném náhledu na hodnocení důkazů, na základě kterých byl uznán vinným). Na dalším místě ústavní stížnosti stěžovatel (k tomu) uvádí, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítl, že zjištěné skutky byly nesprávně kvalifikovány jako trestné činy, ačkoliv o tyto nešlo, a nad rámec toho poukázal na vady, které se týkají skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Jde-li o napadené rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel poukazuje na to, že ve svém odvolání vytýkal soudu prvního stupně jednak nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku neúplného dokazování, neprovedení některých navržených důkazů a jejich nesprávného hodnocení, jednak procesní pochybení, uvedený soud se však nevypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí, věc v potřebném rozsahu neprojednal a bez řádného odůvodnění neprovedl některé navržené důkazy. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že soud nelogicky nevzal v potaz důkazy, které svědčí v jeho prospěch, jak je tomu v případě znaleckého posudku z oboru dopravy a protokolu o použití psa L. ze dne 27. 3. 2000, v případě kterého svědek G. u hlavního líčení nepřipustil, že by se upsal v časových údajích o použití jmenovaného psa. Odvolací soud dle vyjádření stěžovatele sám tento důkaz hodnotí a vyslovuje kategorické závěry, že k trestné činnosti nemohlo dojít rozhodně tak, jak je v tomto protokolu uvedeno, aniž by uvedl, co jej k tomu vedlo. Rovněž tak odvolací soud hodnotí znalecký posudek týkající se nezbytného času na ujetí potřebné trasy a dochází k závěru, že ztrácí svůj význam, aniž by uvedl skutečnosti, o které svůj rigorózní názor opírá. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Kroměříži odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Brně uvedl, že setrvává na svém stanovisku uvedeném ve vyjádření ze dne 28. 1. 2004, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 580/03, jehož obsah následně i ocitoval. V této citaci se uvádí, že soud svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil ve svém rozhodnutí, které bylo odůvodněno a lze z něho zjistit závěry, které jej vedly k zamítnutí odvolání. Dále se v ní poukazuje na to, že Ústavní soud by neměl přezkoumávat to, jakým způsobem obecný soud důkazy hodnotil. Soudy jsou povinny postupovat v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu, přičemž neprovedení dalších navrhovaných důkazů nemůže být samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces, neboť by zcela ztratilo svůj význam ustanovení §216 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud jde o rovinu trestněprocesní, všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v dané trestní věci byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení. Jde-li o rovinu ústavněprávní, dle uvedeného soudu nelze na řízení o daném mimořádném prostředku bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Zejména nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení. Proto lze-li podat dovolání jen z výslovně uvedených důvodů opírajících se o určité nejzávažnější procesní a hmotněprávní vady, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud ČR dodal, že má-li být mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny, aby se nezakládala další řádná opravná instance. V posuzované věci pak Nejvyšší soud ČR dle svého vyjádření postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž v rámci řízení o dovolání a ani v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva, jak stěžovatel namítal. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost v tomto rozsahu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v prvé řadě v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že nebylo podáno z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, ačkoli dle jeho názoru bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podstatou této části ústavní stížnosti je tedy polemika s tím, jak uvedený soud interpretoval a aplikoval uvedené ustanovení. Jak však Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jinak řečeno, samozřejmým předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, přičemž nikoliv každé porušení "jednoduchého" práva zakládá i porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V případě výkladu a použití "jednoduchého" práva, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, k porušení ústavnosti dochází zpravidla až tehdy, když obecné soudy v daném rozhodovacím procesu vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Vzhledem k tomu, že žádné ústavně zaručené právo na dovolání, jakožto na další (mimořádný) opravný prostředek neexistuje (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž pouze zakotvuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, na přezkum výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně), nemůže existovat ani žádné ústavně zaručené právo na to, aby v takovém řízení byla věc přezkoumávána v plném rozsahu. Proto nelze uvažovat, že by ze strany Nejvyššího soudu ČR došlo k nesprávnému zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv na posuzovaný případ. Ústavní soud však nezjistil ani, že by nastal druhý z případů, kdy může dojít k porušení ústavnosti. Uvedený soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky, uvedl, jak ustanovení §265b trestního řádu vyložil, stejně tak zdůvodnil, proč stěžovatelem v dovolání uplatněné námitky z hlediska svého obsahu nenaplňují dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. S tímto názorem se navíc musí Ústavní soud plně ztotožnit, neboť stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval oba skutky jako předmětné trestné činy, avšak i z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že uplatněná námitka nesměřuje proti samotnému právnímu posouzení věci, nýbrž proti právnímu posouzení věci v návaznosti na údajně vadně zjištěný skutkový stav. Pokud by Nejvyšší soud ČR připustil takový výklad, že prostřednictvím daného dovolacího důvodu lze napadat i skutkové závěry soudů nižších stupňů, stal by se v podstatě další řádnou instancí v systému obecného soudnictví, což nepochybně úmyslem zákonodárce nebylo.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudu odvolacímu, a potažmo i soudu prvního stupně, nesprávné skutkové závěry v důsledku vadného hodnocení důkazů, a to protokolu o použití služebního psa a znaleckého posudku z oboru dopravy, dále pak - ovšem v obecné rovině - neúplnost dokazování a neprovedení jím navržených důkazů. Jak již bylo výše uvedeno, vedení řízení i hodnocení důkazů je věcí soudů obecných, přičemž nikoliv každé pochybení může vést k porušení ústavně zaručeních práv účastníka řízení. Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1), dle níž nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze v některých případech. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Namítal-li stěžovatel, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a neprovedly jím navržené důkazy, aniž by ovšem současně těmto soudům vytkl, o jaké konkrétní vady se jedná, nezbývá Ústavnímu soudu než poukázat na to, že pokud by se pouštěl do přezkumu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci tak, že by sám vyhledával eventuální vady, jichž se tyto orgány mohly v příslušném řízení či rozhodnutí dopustit, ústavní stížnost by ztratila povahu specifického právního prostředku ochrany a Ústavní soud by se stal skutečnou "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, což ale, jak bylo již výše vysvětleno, připustit nelze. Z těchto důvodů musí být plně na osobě, jež se obrací na Ústavní soud, aby v ústavní stížnosti uvedla, jakých konkrétních pochybení, jež mohly mít dle jejího názoru dopad na ústavnost napadených rozhodnutí, se tyto orgány dopustily. To však stěžovatel neučinil. S ohledem na to se Ústavní soud těmito námitkami zcela obecného charakteru nemohl zabývat.
Jde-li o námitky stěžovatele týkající se nesprávného hodnocení konkrétních důkazů, ani tyto nemají ústavněprávní dimenzi. Jak je z výše uvedeného patrné, hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných, přičemž je zcela na jejich úvaze, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu možno uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně. Takovou okolností je zejména situace, kdy v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí popis daného hodnotícího procesu (§2 odst. 5 trestního řádu) zcela nebo nelze-li jej považovat za řádný, tj. srozumitelný a s pravidly logiky souladný. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu odvolacího, jakož i nalézacího, je zřejmé, že se soudy rozpory mezi důkazy provedenými v trestním řízení podrobně zabývaly. Přitom řádně vysvětlily, proč nevycházely z časového údaje obsaženého v protokolu o použití služebního psa. Není pravdou, že by soudy vyslovovaly jakési "kategorické" závěry, pouze dostály své povinnosti vyřešit otázku rozporů mezi jednotlivými důkazy (kteréžto jsou v soudním i jiném řízení pravidelným jevem). Pokud by Ústavní soud za dané situace přistoupil k věcnému zkoumání správnosti těchto závěrů, a to tak, že by znovu hodnotil provedené důkazy, nepřípustně by tím zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Vytýká-li pak stěžovatel odvolacímu soudu jeho závěr, že znalecký posudek ztratil svůj význam, nelze v tomto ohledu rovněž spatřovat porušení ústavnosti, neboť i ten byl dostatečně zdůvodněn; podstatou věci přitom je, že závěry v uvedeném posudku by měly relevanci, pokud by se vycházelo z časových údajů uváděných stěžovatelem, jež jsou podporovány jednou skupinou důkazů svědčících v jeho prospěch, soudy se však ke skutečnostem, jež mají být těmito důkazy prokázány, nepřiklonily.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005