ECLI:CZ:US:2005:3.US.406.05
sp. zn. III. ÚS 406/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. W., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2005 sp. zn. 1 To 537/2005 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2005 sp. zn. 0 Nt 823/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2005, která splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo garantované v čl. 5 odst. 3 věta poslední Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl stíhán policejním orgánem Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Olomouc pod ČTS: PSM-45/OL-2005 pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., přičemž trestná činnost měla spočívat v tom, že obviněný (zkráceně řečeno) dne 7. 3. 2005 kolem 22:00 hod. zapálil oponu ve velkém sále Kulturního domu v Rapotíně, což mělo za následek požár, který způsobil škodu přesahující 5.000.000, - Kč. Dne 10. 3. 2005 byl obviněný usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 Nt 539/2005 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 1 To 272/2005 bylo z podnětu stížnosti obviněného citované usnesení zrušeno a bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného podle §67 písm. a) tr. ř. O žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. 0 Nt 823/2005 tak, že tuto žádost podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl, podle §73 odst. 1 písm. a), b), c) nepřijal záruku rodičů obviněného, písemný slib obviněného ani nabídku dohledu probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku peněžité záruky. Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 1 To 537/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jím nabízené záruky jsou ve svém souhrnu dostatečnými k tomu, aby jimi byla nahrazena útěková vazba a zajištěna jeho účast v trestním řízení. Stěžovatel uvádí, že obec Rapotín převzala záruku za jeho chování, přičemž tato záruka byla krajskému soudu předložena dne 10. 6. 2005, tedy před vydáním zamítavého usnesení. Jelikož je stěžovatel dle svého tvrzení nemajetný a nezaměstnaný, navrhnul, aby bylo ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Soudce Okresního soudu v Olomouci odkázal na napadené usnesení, předseda senátu Krajského soudu v Ostravě rovněž odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že soud vycházel nejen z reálně hrozícího trestu, ale též z nepředvídatelného jednání obviněného, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 Nt 823/2005.
Ústavní soud si dále vyžádal informaci od Okresního soudu v Šumperku, ze které zjistil, že dne 28. 7. 2005 byla Okresním státním zastupitelstvím v Šumperku pod sp. zn. 2 ZT 279/2005 proti stěžovateli podána obžaloba pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. a usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. 2 T 109/2005 byl stěžovatel propuštěn na svobodu a současně byla podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. přijata záruka obce Rapotín za další chování stěžovatele, kterému byla uložena přiměřená omezení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud, vědom si svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizuje své zásahy do činnosti orgánů činných v trestním řízení, pokud neshledá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci je třeba poukázat na to, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti propuštěn z vazby na svobodu. Ústavní stížnost svou povahou směřovala právě k dosažení tohoto stavu a za této nově vzniklé situace ztratila svůj hlavní racionální smysl.
Ústavní soud se přesto zabýval námitkami stěžovatele, posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a nemůže stěžovatelovým výtkám přisvědčit.
Okresní soud v Olomouci při posouzení záruk nabídnutých obviněným konstatoval, že jeho písemný slib je s ohledem na výkyvy jeho chování nedostatečný, záruku rodičů obviněného pokládal soud rovněž za nedostatečnou s ohledem na okolnosti případu, ve kterém zřejmě bude nutno vypracovat znalecký posudek ke zjištění duševního stavu obviněného, rodiče obviněného pouze obecně konstatují, že dohlédnou na to, aby se zdržoval v místě svého trvalého bydliště a aby pracoval, není však zřejmé, jak chtějí splnění tohoto slibu dosáhnout, není přiložena pracovní smlouva či příslib zaměstnání. Rovněž nabídka záruky dohledem probačního úředníka je pouze obecná a nekonkrétní. Vzhledem k osobě obviněného soud ani nepřijal nabídku peněžité záruky.
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným závěrům přisvědčil s tím, že obava předpokládaná v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. je i nadále důvodnou, chování obviněného se vyznačuje značnými výkyvy a jednání, pro které je stíhán, není schopen vysvětlit. Okresní soud nepochybil, pokud nepřijal záruky nahrazující vazbu, neboť s ohledem na závažnost projednávaného případu je nelze považovat za dostatečné.
Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že okresní soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč záruky nabízené obviněným a jeho rodiči nemohly nahradit vazbu. K záruce obce Rapotín je nutno uvést, že tato záruka byla předložena Okresnímu soudu v Olomouci dne 10. 6. 2005 a Krajskému soudu v Ostravě byla postoupena dne 16. 6. 2005 tedy poté, co krajský soud dne 14. 6. 2005 zamítl stěžovatelovu stížnost (č. l. 21-22 spisu 0 Nt 823/2005). Tvrzení stěžovatele, že krajskému soudu byla tato záruka předložena dne 10. 6. 2005 a v době svého rozhodování ji tedy měl k dispozici, není pravdivé. Na okraj lze poznamenat, že právě záruka obce Rapotín byla hlavním důvodem k propuštění stěžovatele z vazby, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. 2 T 109/2005.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele na uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu