ECLI:CZ:US:2005:3.US.409.04
sp. zn. III. ÚS 409/04
Usnesení
III.ÚS 409/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. P. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 18 C 199/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 55 Co 232/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 6. 2004 napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 55 Co 232/2002, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 18 C 199/2000, přičemž tvrdila, že na základě uvedených rozhodnutí došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala, aby žalovaní E. H., J. S. a T. S. byli povinni se všemi, kdo s nimi bydlí, vyklidit byt číslo 6 v domě na adrese P. a vyklizený jej předat stěžovatelce. Městský soud pak k odvolání stěžovatelky rozsudkem, napadeným rovněž ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud (shodně se soudem nalézacím) vycházel z toho, že na základě přikázání bytu ze dne 18. 8. 1945 byl J. H. (otci první žalované a dědečkovi druhé žalované) přikázán dle §4 nařízení č. 166/1944 Sb. předmětný byt a vlastníku domu bylo přikázáno uzavřít zatímní nájemní smlouvu, že poukazem národního výboru dne 20. 8. 1945 byl jmenovanému tento byt přidělen - šlo o přechodné přidělení bytu, kdy J. H. měl byt vyklidit, nařídí-li mu to národní výbor, přičemž zatímní nájemní smlouva sjednána nebyla, až dne 30. 10. 1964 byla mezi OPBH a jmenovaným, s odkazem na rozhodnutí o přidělení (přikázání) bytu ze dne 18. 8. 1945, uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, a dále že jmenovaný žil až do své smrti v daném bytě, žalovaní s ním vedli společnou domácnost a neměli vlastní byt. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že citované přikázání lze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku (před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), na jehož základě OPBH uzavřel podle §155 odst. 1 a 2 občanského zákoníku dohodu o převzetí a odevzdání bytu, jež musela být za tehdejšího právního stavu uzavírána na dobu neurčitou, takže se jmenovaný stal řádným uživatelem bytu. Toto právo se změnilo dle §871 odst. 1 občanského zákoníku na právo nájmu bytu, jež podle §706 odst. 1 občanského zákoníku přešlo na žalované.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 5. 4. 2004, čj. 26 Cdo 283/2003-79, zamítl. Dovolací soud se na straně jedné ztotožnil s názorem žalovaných, že pojem "zatímní nájemní smlouva", užitý v přikázání, nelze ztotožnit s pojmem "nájemní vztah na dobu určitou", ale jedná se spíše o nájemní smlouvu, jež měla být v budoucnu nahrazena jinou smlouvou. Na straně druhé se tento soud ztotožnil s názorem stěžovatelky, že přikázání nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu dle §154 občanského zákoníku, v důsledku čehož je třeba následně uzavřenou dohodu považovat za absolutně neplatný právní úkon (§155 odst. 1 občanského zákoníku). Přesto názor, že J. H. byl nájemcem předmětného bytu s nájemní smlouvou na dobu neurčitou, obstojí, neboť podle zákona č. 946/1811 ř. z, ve znění platném do 30. 9. 1949, byla nájemní smlouva kontraktem konsenzuálním, tj. stala se skutkem, jakmile se strany dohodly o věci a nájemném; odevzdání věci se nevyžadovalo, k platnosti smlouvy nebylo zapotřebí písemné formy. Za zjištěného skutkového stavu nelze vyloučit uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu ústně. I pokud by tímto způsobem nájemní poměr nevznikl, lze dovodit jeho vznik vzhledem k §2 odst. 1 zákona č. 163/1946 Sb., případně později ze zákona, tj. dle §2 odst. 3 zákona č. 138/1948 Sb., protože předmětné přikázání mělo stejnou povahu a sledovalo totožný cíl jako přikázání podle uvedených předpisů. Dále Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že vzhledem k době, jaká od vydání přikázání uplynula, jakož i k tomu, že v uvedeném bytě J. H. po celou dobu bydlel, je daný výklad odpovídající tehdejší právní úpravě i zásadě spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, avšak v odůvodnění použil jinou právní argumentaci, než jakou použily soudy prvního a druhého stupně, s níž se nemůže ztotožnit. Stěžovatelka dále uvádí, že jí dal dovolací soud za pravdu, že přikázání ze dne 18. 8. 1945 nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu, nesouhlasí však s jeho závěrem, že došlo k uzavření nájemní smlouvy dle zákona č. 946/1811 ř. z., protože dle jeho §1094 se smluvní strany musely dohodnout o předmětu nájmu a ceně, což se však nikdy nestalo. Místo vlastníka jednal z moci úřední orgán státu a ten přidělil byt původnímu nájemci na dobu přechodnou (viz poukaz ze dne 20. 8. 1945). Nemohlo proto dojít k naplnění podmínek citovaného zákona pro vznik nájemního vztahu a vůbec ne na dobu neurčitou, ale maximálně na dobu přechodnou. Veškeré později vydané předpisy na tomto stavu nic nezměnily, neučinily to ani státní orgány, ani pozdější pronajímatelé. Stěžovatelka považuje vzniklou situaci za nespravedlivou, neboť původního uživatele nechala v bytě bydlet bez jakýchkoliv problémů, nyní se domáhá uvolnění bytu s tím, že ten byl přidělen jen dočasně a jen J. H. bez souhlasu pronajímatelů. Ona musí strpět užívání bytu na dobu neurčitou pro další osoby, které neměly s právním titulem pro užívání bytu nic společného. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že předmětný návrh byl sice podán včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a že splňuje i další předepsané formální náležitosti [30 odst. 1, §31 odst. 2, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], ale že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Je tomu tak již z toho důvodu, že stěžovatelka nenavrhla, aby Ústavní soud zrušil shora zmíněný rozsudek dovolacího soudu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; pokud by rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nedotčeno, bylo by to v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 333/01, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 349/98, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.
K tomu možno dodat, že v daném případě Nejvyšší soud ČR z meritorního hlediska přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí nižších soudů, přičemž zjistil vady v právním posouzení a s touto skutečností se ve svém rozhodnutí vypořádal tak, že předestřel vlastní právní názor, jímž korigoval názory soudů nižších stupňů, načež (ve shodě s nimi) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Za daného stavu, kdy klíčovým rozhodnutím ve věci je rozhodnutí dovolacího soudu (viz i zásada, že ochrana ústavnosti není věcí jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci) a kdy není dán důvod pro to, aby Ústavní soud samostatně přezkoumával ústavnost napadených rozhodnutí soudů nižší stupňů, měla ústavní stížnost v prvé řadě nejen z hlediska obsahového, ale i formálního (viz předchozí odstavec tohoto usnesení) směřovat právě proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud tomu tak nebylo a ústavní stížností byla napadena - z hlediska přezkumu ústavnosti - již v zásadě nerelevantní soudní rozhodnutí, pak ji lze ztěží považovat za opodstatněnou.
I kdyby stěžovatelka rozšířila petit své ústavní stížnosti a navrhla zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, musel by Ústavní soud učinit stejný závěr. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že výše popsaným postupem došlo k porušení čl. 11 Listiny, podstatou ústavní stížnosti je ale její polemika s právním posouzením věci ze strany obecných soudů. Přitom je třeba si uvědomit, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Takovéto porušení by v posuzovaném případě mohlo nastat - jak rovněž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - v případě, že by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). To však zjištěno nebylo. Nejvyšší soud ČR svůj závěr řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil, přičemž při posuzování vzniku a povahy užívacích práv J. H. k předmětnému bytu zohlednil relevantní právní předpisy v kontextu tehdejší doby, posoudil vzájemné zájmy obou stran za účelem zjištění, zda výklad a použití příslušných právních norem nevede ke zjevně nespravedlivému výsledku. S těmito názory se Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, ztotožňuje, takže nezbývá, než na ně stěžovatelku zcela odkázat.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005