ECLI:CZ:US:2005:3.US.424.05
sp. zn. III. ÚS 424/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 424/05 ve věci ústavní stížnosti Z. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2005 sp. zn. 1 To 440/2005 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. 0 Nt 3192/2005, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je spolu s dalšími osobami stíhán policejním orgánem Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: PSM-4/OK-10-2005 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona (dále jen "tr. zák."), přičemž trestná činnost měla (stručně řečeno) spočívat v tom, že obvinění po předchozím naplánování a rozdělení úkolů v úmyslu zmocnit se i za použití násilí převážených peněz dne 28. 1. 2005 ve Frýdku-Místku, poblíž pobočky ..., a. s., motorovým vozidlem zablokovali cestu vozidlu společnosti S., s. r. o., vnikli do vozidla a pod pohrůžkou použití střelných zbraní a úderem pažbou do hlavy jednoho člena posádky donutili posádku zmíněného vozu společnosti S. k vystoupení z vozidla a odkódování zavazadlového prostoru, odkud poté odcizili bezpečnostní kufr s peněžní hotovostí ve výši 16 200 000 Kč a dále odcizili členům posádky jejich zbraně a z místa činu odjeli.
Dne 14. dubna 2004 byl obviněný usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3192/2005 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2005 sp. zn. 1 To 440/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dle napadeného usnesení okresního soudu je důvodem koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. skutečnost, že využil svého zákonného práva a k věci stejně jako ostatní spoluobvinění nevypovídal. Bez ohledu na existenci zbylých vazebních důvodů je podle tvrzení stěžovatele zřejmé, že soud nerespektoval jeho právo k věci nevypovídat, pokud samotnou realizaci tohoto práva pokládal za důvod vazby; stěžovatel tak byl za využití svého základního práva garantovaného v čl. 40 odst. 4 Listiny tvrdě potrestán a orgány činné v trestním řízení na něj tímto způsobem vykonávají nezákonný nátlak. V tomto ohledu je dle názoru stěžovatele nerozhodná existence zbylých vazebních důvodů, neboť rozpor se zákonem nemůže být jakkoliv zhojen hledáním existence jiných skutečností odůvodňujících i vazební důvod dle §67 písm. b) tr. ř.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř., kde se praví:
"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, ...
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ...
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."
Ústavní soud konstatuje, že okresní soud a zejména pak krajský soud v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních skutečností vyplývají důvody pro uložení vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí k důvodu útěkové vazby mj. uvedl, že obviněný je reálně ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby dle ustanovení §234 odst. 3 tr. zák. (10-15 let), a to zejména s ohledem na způsob provedení činu a jeho následek (škoda vysoce přesahující hranici škody velkého rozsahu). Obviněný byl navíc v minulosti opakovně soudně trestán, v roce 1988 mu byl uložen trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Jen od roku 1990 do roku 2003 byl stěžovatel čtyřikrát trestán pro majetkové trestné činy a trestný čin porušování domovní svobody. Krajský soud v tomto ohledu poukázal na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48).
Předchozí trestní minulost obviněného a skutečnost, že se trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, pak podle názoru krajského soudu rovněž plně odůvodňuje uložení předstižné vazby.
Ústavní soud na shora konstatované odůvodnění orgánů činných v trestním řízení odkazuje a dále uvádí, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ve věci vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud shodně s Krajským soudem v Ostravě odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (viz výše), v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Hrozba vysokým trestem je v případě stěžovatele nepochybně dána, a to nejen vzhledem k trestnému činu, pro který je stíhán, a jeho trestní sazbě, ale i díky skutečnostem blíže popsaným v usnesení stížnostního soudu.
Pokud obecné soudy dovodily existenci předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. ř. s ohledem na bohatou trestní minulost stěžovatele, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že se stíhané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, nelze ani tomuto závěru vytýkat nekonkrétnost či jiné pochybení.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. b) tr. ř. a dospěl k závěru, že i tento důvod je dán. Je nutno uznat, že odůvodnění vztahující se ke koluznímu důvodu vazby je v usnesení okresního soudu dosti obecné a postrádá dostatečnou přesvědčivost. Na druhé straně však nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že okresní soud shledal naplnění důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) tr. řádu pouze ve skutečnosti, že stěžovatel jako obviněný využil svého zákonného práva nevypovídat. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se skutečně o nesprávný postup, v němž by bylo možno spatřovat porušení čl. 40 odst. 4 Listiny. V daném případě však k takovému pochybení nedošlo. V samotném faktu, že okresní soud v odůvodnění usnesení o vzetí do koluzní vazby zmínil, že obviněný odmítl vypovídat, nelze spatřovat žádné pochybení soudu; jde o pouhé konstatování skutečně existujícího stavu dokazování a přihlédnutí k němu může být relevantní pro zhodnocení celkové konstelace vazebních důvodů. Okresní soud zároveň zmiňuje i další relevantní důvody, z nichž důvody koluzní vazby mohou vyplývat, totiž skutečnost, že jde o závažnou skupinovou trestnou činnost, při jejímž vyšetřování bude třeba vyslechnout další spolupachatele, kteří prozatím rovněž odmítli vypovídat, a že bude zapotřebí vyslechnout i další svědky. Tuto argumentaci dále konkretizuje usnesení krajského soudu, když uvádí, že půjde o výslechy svědků, kteří se nacházeli na místě činu a na odjezdové trase pachatelů z místa činu. Ústavní soud přisvědčuje též argumentaci krajského soudu, vycházející z předchozího judikátu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 546/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), že v konkrétním případu je možno při zvažování důvodů vazby přihlédnout i k celkové "objektivní konstelaci", zahrnující nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. V posuzovaném případě je možno, podle názoru Ústavního soudu, přihlédnout při hodnocení reálnosti koluzního důvodu i k té skutečnosti, že obviněný byl opakovaně trestán, mj. jako zvlášť nebezpečný recidivista, jakož i k tomu, že je nyní stíhán pro podezření ze závažné loupeže spáchané s hrozbou použití střelné zbraně a spojené s ublížením na zdraví přepadené oběti. Též z těchto okolností lze právem dovozovat, že existují důvody pro uvalení koluzní vazby.
Obiter dictum pokládá Ústavní soud za vhodné uvést: Ústavní právo obviněného odepřít výpověď, obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny a v §92 odst. 1 tr. ř., je nepochybně velmi významnou garancí spravedlivého procesu. Orgány činné v trestním řízení musí toto právo obviněného bezpodmínečně respektovat. Na druhé straně toto právo nikterak neomezuje orgány činné v trestním řízení ve využití všech zákonných postupů, kterými má být dosaženo účelu trestního řízení jak v procesu dokazování, tak při aplikaci zajišťovacích opatření.
Ústavní soud navíc dodává, že stěžovatel se nachází ve vazbě nikoliv výlučně z důvodu dle §67 písm. b) tr. ř., ale rovněž u něj byly dány důvody vazby útěkové a předstižné dle §67 písm. a), c) tr. ř. Vazbu lze přitom uložit i při existenci jen jednoho ze shora uvedených vazebních důvodů. Důvodnost útěkové ani předstižné vazby stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nezpochybňuje a správnost jejich uložení byla Ústavním soudem potvrzena. Pochybení obecných soudů ve věci nesprávného resp. nedostatečného odůvodnění koluzní vazby by tedy nemohlo vést k nezákonnosti uložení vazby jako takové, a tedy ani k porušení ústavních práv stěžovatele. V tomto ohledu je argumentace stěžovatele nesprávná.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.