ECLI:CZ:US:2005:3.US.425.04
sp. zn. III. ÚS 425/04
Usnesení
III.ÚS 425/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2004 č. j. 29 Odo 501/2002-97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2002 č. j. 7 Cmo 21/2000-83 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 1999 č. j. 6 Cm 470/98-65, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozsudků, které podle jeho názoru porušily základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje v údajně nedostatečném odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR a rozsudků soudů nižších stupňů (ve smyslu §157 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), neboť z odůvodnění napadených rozsudků podle jeho názoru jasně a srozumitelně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, což má činit napadené rozsudky nejasnými a nesrozumitelnými a v konečném důsledku i nepřezkoumatelnými. Zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR údajně nerespektuje obsah ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje "dostatečné" právní posouzení věci, pokud se dovolací soud při výkladu sporného čl. 1 odst. 5 všeobecných pojistných podmínek, které měly na rozhodnutí ve věci samé zásadní vliv, omezil pouze na gramatický výklad ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku.
K porušení rovnosti účastníků řízení (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny) došlo podle názoru stěžovatele údajně jednostranným hodnocením důkazů, které měly být obecnými soudy vždy posuzovány pouze z hlediska zájmu vedlejšího účastníka. Naopak vyjádření stěžovatele ve věci samé prý tyto soudy buď vůbec nevzaly v úvahu, nebo při jejich hodnocení nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., které soudům ukládá hodnotit všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.
II.
Krajský soud Brně (dříve Krajský obchodní soud v Brně) rozsudkem ze dne 11. 10. 1999 č. j. 6 Cm 470/98-65 zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) proti žalované České pojišťovně, a. s., Praha (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 200 000,- Kč s příslušenstvím (později změněnou na zaplacení částky 300 000,- Kč) z titulu pojistné smlouvy č. 660-03-574-16, kterou dne 7. 2. 1996 stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem na pojištění motorového vozidla Renault 19, SPZ TRE 74-95. Součástí pojistné smlouvy jsou i všeobecné pojistné podmínky PPH 93 HO.
Dne 8. 8. 1997 zapůjčil stěžovatel předmětné vozidlo L. V., který s ním dne 11. 8. 1997 havaroval; podle zjištění Policie ČR dopravního inspektorátu Třebíč požil řidič před jízdou alkohol. Vedlejší účastník oznámil stěžovateli s odvoláním na čl. 1 odst. 5 všeobecných pojistných podmínek schválených Ministerstvem financí (dále jen "VPP"), které jsou podle ustanovení §788 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen "o. z."), součástí pojistné smlouvy, že pojistná událost je nelikvidní.
Ve vyjádření k žalobě vedlejší účastník namítal, že předmětné vozidlo bylo pořízeno výkonem společné činnosti sdružení, jehož členy byl jak stěžovatel, tak i L. V., proto se pojistná smlouva vztahuje jak na stěžovatele, tak i na členy tohoto sdružení jako pojištěné osoby z předmětné smlouvy.
Sporným mezi účastníky se stal pouze výklad čl. 1 odst. 5 VPP (nikoli skutkový stav věci), který zní: "Pojištění se nevztahuje na škodu vzniklou při řízení pojištěného motorového vozidla, kterou pojištěný způsobil na pojištěné věci následkem požití alkoholu nebo jiných návykových látek, nebo pokud pojištěný řízení pojištěného motorového vozidla svěřil osobě, která byla pod vlivem těchto látek".
Soud prvního stupně konstatoval, že "podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich slovního vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem".
V souladu s těmito výkladovými pravidly posoudil soud prvního stupně projev vůle žalovaného tak, že žalovaný měl v úmyslu sankcionovat nezaplacením pojistného plnění nejen ty případy, při nichž vznikla škoda při řízení na pojištěném vozidle pojištěnou osobou, která byla pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek, ale i těch osob, které ve stejné situaci způsobily škodu na pojištěném vozidle, které jim pojištěný svěřil. Soud prvního stupně dále dovodil, že v daném případě nebylo rozhodující, zda taková osoba, jíž bylo vozidlo svěřeno, byla pod vlivem alkoholu v době svěření vozidla, ale zda byla pod vlivem alkoholu při jeho řízení v době havárie.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2002 č. j. 7 Cmo 21/2000-83 potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že podle ustanovení §806 o. z. se poskytnutí pojistného plnění řídí sjednanými pojistnými podmínkami, přičemž pojistitel ve sjednaných pojistných podmínkách vyloučil výplatu pojistného nejen v případech, kdy škodu na pojištěné věci způsobil pojištěný následkem požití alkoholu nebo jiných návykových látek, ale rovněž v případech, kdy škodu způsobily za uvedených shodných podmínek osoby, kterým pojištěný vozidlo svěřil.
Z odůvodnění citovaného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení věci z ustanovení §806 a §809 odst. 1, odst. 2 o. z., které v souvislosti s čl. 1 odst. 5 VPP vyložil tak, že předmětné VPP sice nezakazují svěřit pojištěné vozidlo jiné osobě, ovšem pokud tak pojištěný učiní, nese odpovědnost za to, že rovněž tato osoba, stejně jako pojištěný, bude dbát, aby pojistná událost nenastala, a že tedy ani tato osoba nebude porušovat povinnosti upravené v ustanovení §809 odst. 1 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu výše uvedené sankční opatření žalovaného je v souladu s ustanovením §809 odst. 2 občanského zákoníku, které uvádí, že poruší-li pojištěný vědomě nebo následkem požití alkoholu nebo jiných návykových látek povinnosti uvedené v ustanovení §809 odst. 1 občanského zákoníku, a toto porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jeho následků, je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit. Totéž platí při porušení těchto povinností osobou jednající pod vlivem návykových látek nebo po požití alkoholu, která žije s pojištěným ve společné domácnosti. S ohledem na výše citovaná ustanovení odvolací soud závěrem uvedl, že čl. 1 bod 5 VPP je nutné chápat tak, že právo pojištěného na pojistné vůbec nevznikne i v případě, že pojistnou událost způsobí osoba, jíž pojištěný vozidlo svěřil a která byla v době vzniku pojistné události, tj. při řízení předmětného motorového vozidla, pod vlivem alkoholu či pod vlivem návykových látek.
Na návrh stěžovatele odvolací soud připustil dovolání pro řešení otázky, "zda lze ve vztahu k pojištěnému uplatnit jeho odpovědnost a v jejím důsledku mu nepřiznat právo na pojistné, došlo-li k řízení motorového vozidla a jeho poškození pod vlivem alkoholu osobou, které pojištěný motorové vozidlo svěřil v době, kdy tato osoba nebyla pod vlivem alkoholu a byla plně způsobilá k řízení motorového vozidla, neboť má zato, že se jedná o situaci předpokládanou v ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř."
Stěžovatel využil svého práva podat ve věci dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004 pod č. j. 29 Odo 501/2002-97 tak, že bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud projednal podané dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a konstatoval, že jeho úkolem bylo především přezkoumat opodstatněnost právního závěru odvolacího soudu, že z čl. 1 odst. 5 VPP lze dovodit, že stěžovatel, pokud svěřil předmětné vozidlo osobě, která v době jeho převzetí nebyla pod vlivem alkoholu, ale poté škodu na předmětném vozidle pod vlivem alkoholu způsobila, nemá právo na plnění z pojistné smlouvy.
Podle názoru dovolacího soudu je zcela jednoznačné, že předmětný článek bodu 5 VPP chrání zájem vedlejšího účastníka. Za použití výkladových pravidel podle ustanovení §35 odst. 2 o. z. (zvláště pak gramatického výkladu) je nelze vyložit jinak, než výhradně v jeho prospěch. Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel si ze znění citovaného ustanovení musel být vědom toho, že sjednané pojištění se na škodu vzniklou v důsledku řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu nevztahuje. Jako zcela irelevantní shledal dovolací soud námitky stěžovatele týkající se skutečnosti, že osoba, které svěřoval předmětné vozidlo, nebyla v době předání pod vlivem alkoholu, neboť ve věci je rozhodující, že tato osoba, které bylo vozidlo svěřeno, na něm způsobila škodu v důsledku požití alkoholu při jeho řízení.
To vše ovšem nevylučuje právo stěžovatele na náhradu škody vůči osobě, která škodu způsobila, uzavřel dovolací soud.
III.
Ústavní soud poté, co zvážil obsah ústavní stížností napadených rozsudků, tak i námitky stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i dovolací soud porušily všechny výše označené články Listiny a Ústavy, neboť napadená rozhodnutí dostatečným, resp. zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnily (ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.), takže tato rozhodnutí jsou pro nejasnost a nesrozumitelnost nepřezkoumatelná [§221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že pokud založil své odůvodnění "pouze" na výkladu sporného znění čl. 1 odst. 5 VPP, je takové rozhodnutí nepřesvědčivé i s ohledem na údajně nedostatečné právní posouzení věci.
Pokud se týká samotného řízení před obecnými soudy, zde stěžovatel spatřuje porušení svých procesních práv v údajném porušení zásady nestrannosti a tím i rovnosti účastníků řízení, které se mělo projevovat zejména v tom, že tyto soudy se zabývaly vůlí vedlejšího účastníka projevenou v čl. 1 odst. 5 VPP, aniž vzaly v úvahu vůli stěžovatele a jeho vyjádření, takže takovým postupem měly porušit ustanovení §132 o. s. ř.
K výše uvedeným námitkám stěžovatele je nutné připomenout, že v předmětné věci nebylo mezi účastníky sporu ohledně skutkových zjištění; sporným se stal výhradně výklad již výše citovaného článku 1 odst. 5 VPP, který obecné soudy včetně soudu dovolacího vyložily za použití ustanovení §35 odst. 2 o. z. jednoznačně ve prospěch vedlejšího účastníka.
V návaznosti na ustálenou judikaturu bylo proto povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatele zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry je výklad provedený obecnými soudy pro účastníky sporu "optimální", nýbrž posoudit pouze případný exces takové interpretace, která již vybočuje z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by ji bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci práva (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 383).
Především nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by právní posouzení věci bylo ze strany obecných soudů nedostatečné, resp. že by výklad projevu vůle vedlejšího účastníka, k němuž tyto soudy v napadených rozhodnutích dospěly, byl nejasný a nesrozumitelný a z toho důvodu že by rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího byly nepřezkoumatelné.
Ústavní soud si je vědom toho, že při výkladu právního úkonu za použití interpretačních pravidel ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 o. z. nelze již učiněný právní úkon doplňovat, měnit či nahrazovat jiným, neboť základním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího účastníka, která nachází svůj výraz v obsahu právního úkonu. Přitom se (obvykle) obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření. V obecné rovině se může stát, že slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, což znamená potřebu vzít v úvahu i textový rámec - kontext celkového ujednání stran.
Ústavní soud souhlasí s právním závěrem dovolacího soudu, který zdůraznil, že jak s ohledem na gramatický výklad sporného znění článku VPP, tak i v souvislosti s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku nemohlo použití jiného (resp. dalšího) výkladového pravidla zvrátit skutečnost, že citované ujednání je třeba vykládat pouze ve prospěch zájmů vedlejšího účastníka a nikoli stěžovatele, což však v žádném případě nelze hodnotit jako porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jak se domnívá stěžovatel.
Ohledně použitého výkladu zmiňovaného článku VPP dospěl Ústavní soud k závěru, že není v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod v jejich vzájemných spojitostech a odpovídá výkladovým směrnicím vyjádřeným v ustanovení §35 odst. 2 o. z.
Pokud se týká dalších námitek stěžovatele o údajném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy, ani v tomto případě nedosahují úrovně porušení ústavnosti.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu