ECLI:CZ:US:2005:3.US.427.04
sp. zn. III. ÚS 427/04
Usnesení
III.ÚS 427/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 8. 2003, čj. 10 T 64/2003-80, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 5 To 820/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 5 To 820/2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 8. 2003, čj. 10 T 64/2003-80, s tím, že postupem soudů všech stupňů v jeho trestní věci došlo k porušení čl. 6 (pozn.: míněn zjevně čl. 36) Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §176 odst. 1, §53 odst. 1, 3 a §54 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši
6 000 Kč (pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů). Uvedeného trestného činu se dle soudu dopustil tím, že dne 16. 5. 2001 v Orlové-Městě čp. 81E, v místě svého trvalého bydliště, převzal od spoluobžalovaného (nyní spoluodsouzeného) M. G. technický průkaz osobního motorového vozidla Ford Sierra s tím, že za úplatu 1 500 Kč provede do tohoto průkazu zápis o technické kontrole vozidla bez toho, aby uvedené vozidlo bylo přistaveno k provedení technické kontroly; poté v technickém průkaze vozidla vyhotovil záznam o technické kontrole na STK v Horní Suché s datem 17. 5. 2001 a tento záznam opatřil otiskem padělaného razítka STK v Horní Suché a předmětný průkaz převzal (pozn.: nepochybně míněno "předal") následující den spoluobžalovanému. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě rovněž touto ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí pak stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 398/2004, dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel je podal z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože okresní ani krajský soud neprovedly důkazy svědčící jeho obhajobě a přihlížely k důkazům, které byly nezákonné. Stěžovatel dle svého vyjádření v daném trestním řízení navrhoval provedení dalších důkazů, zejména posouzení písma v technickém průkazu za účelem zjištění, zda se u záznamu do technického průkazu jedná o jeho písmo, dále pak přistavení předmětného vozidla, jakož i zkoumání pravosti a původu známek dokládajících provedení STK. Stěžovatel upozorňuje rovněž na to, že nebyl předložen velký technický průkaz v originále, poukazuje i na znalecký posudek Mgr. et Bc. K. P. ze dne 31. 5. 2004, dle něhož v číselném údaji na kopii technického průkazu nebyly nalezeny znaky, které by objektivně prokazovaly, že pisatelem tohoto sporného údaje byl právě stěžovatel. Dle stěžovatele, kdyby takto postupovaly orgány činné v trestním řízení, musely by dospět k závěru, že výpověď spoluobžalovaného, jež je považována za usvědčující (a v podstatě jediný) důkaz, nemůže obstát. To stejné dle stěžovatele platí, i pokud by došlo k ohledání vozidla a zjištění původu, příp. pravosti známek, k čemuž stěžovatel dodává, že k těmto známkám neměl přístup, tyto má ve svém držení pravděpodobně policie, přičemž použití známek musí být řádně evidováno, takže by byl zjištěn i skutečný pachatel. Stěžovatel má totiž za to, že si spoluobžalovaný celou záležitost vymyslel, aby zastřel pravého pachatele trestné činnosti, což má být zřejmé z toho, že původní popis osoby, jež měla záznam provést, byl odlišný od jeho popisu a že spoluoobžalovaný označil nemovitost, ve které mělo dojít k odevzdání a převzetí technického průkazu, on avšak v této nemovitosti nebydlel. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, v níž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s rozsahem, v jakém obecné soudy provedly dokazování a v návaznosti na to s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), však stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se pak Ústavní soud zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Vzhledem k tomu, že se námitky stěžovatele týkají důkazního řízení, Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1), dle níž nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze v některých případech. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, pak tato skutečnost nemůže představovat porušení jeho ústavně zaručených práv, je-li v napadených rozhodnutích adekvátním způsobem vysvětleno, proč tak odmítly učinit. Jak Ústavní soud především z rozhodnutí odvolacího soudu zjistil, uvedený soud se řádně vypořádal s důkazními návrhy, které stěžovatel v rámci odvolání uplatnil (a jejichž neprovedení vytýká obecným soudům v ústavní stížnosti). Konkrétně jde o návrh na ohledání předmětného vozidla, příp. na posouzení registračních známek; stejně tak se soudy obou stupňů vypořádaly s námitkou stěžovatele, že spis neobsahoval originál technického průkazu.
Rovněž tak námitky, týkající se údajně nesprávného hodnocení důkazu výslechem spoluodsouzeného, nemají ústavněprávní dimenzi, neboť hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných, přičemž je zcela na jejich úvaze, jakou váhu tomu kterému důkazu přisoudí. V posuzovaném případě je zřejmé, že zmíněný důkaz považovaly soudy za klíčový a v odůvodněních svých rozhodnutí jeho hodnocení věnovaly odpovídající prostor, když jej hodnotily samostatně a ve spojení s dalšími provedenými důkazy, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, přičemž se pečlivě věnovaly otázce věrohodnosti dané výpovědi. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnily, takže nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto hodnotícím procesu byl obsažen prvek libovůle. Nezbývá proto než stěžovatele odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí. Přiložil-li stěžovatel zmíněný znalecký posudek s tím, že jej měly nechat vypracovat již orgány činné v trestním řízení, lze k tomu dodat, že tato námitka by mohla obstát, pokud by skutkový stav byl zjištěn evidentně nedostatečně v důsledku svévolného neprovedení potřebného důkazu. Skutečnost, že by obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu však zjištěna nebyla (viz výše) a ostatně ani pokud by daný důkaz byl proveden, mohlo by být snad (vzhledem k tomu, že jde o velmi malý vzorek) jen prokázáno, že daný číselný údaj nevepsal do technického průkazu přímo stěžovatel. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti - bez dalšího - namítá, že v době, kdy byl trestný čin spáchán, v domě Orlové- Městě čp. 81E nebydlel, toto tvrzení samo nevylučuje skutkové zjištění soudu, že zde předmětný technický průkaz převzal, a proto se jím Ústavní soud více nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005