ECLI:CZ:US:2005:3.US.442.04
sp. zn. III. ÚS 442/04
Usnesení
III.ÚS 442/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2003, sp. zn. 5 To 57/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 37 T 13/2001, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2003 (5 To 57/2003) a tvrdil, že jak v odvolacím řízení, tak i v řízení před nalézacím soudem (a stejně tak v přípravném řízení) bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen, se podávají následující rozhodné skutečnosti:
* stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2003 (37 T 13/2001-172) ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2003 (5 To 57/2003) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák.], protože v době od 8. září 1999 do 5. listopadu 1999 v Č., okr. K., a jinde, jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem R.N., při přepravě textilního zboží, bižuterie a spotřebního zboží z Turecka do Polské republiky pro fiktivního odběratele obchodní společnost H. T. P. se sídlem na ulici Kwasniewskiego 43-191 v Krakově v Polské republice porušoval režim přímého tranzitu přes území České republiky tím, že uvedené zboží v celkové hodnotě 3 978 633 Kč, převážené najatými nákladními vozidly, nechal celně odbavit na vstupních celních hraničních přechodech do České republiky v Hodoníně a v Bílé - Bumbálce v režimu tranzitu, a po zajištění deklarovaného zboží celní uzávěrou ve dnech 10. 9., 15. 9., 17. 9., 21. 9., 24. 9., 29. 9., 2. 10., 4. 10., 7. 10., 10. 10., 14. 10., 17. 10., 22. 10., 25. 10., 28. 10, 3. 11. a 5. 11. 1999 potvrdil v předložených celních dokladech na hraničním celním přechodu u Celního úřadu Český Těšín - Chotěbuz I. - vývoz ukončení tranzitního režimu na (v rozsudku nalézacího soudu uvedených) 25 tranzitních prohlášeních, přestože vozidla s deklarovaným nákladem neopustila území České republiky a stěžovatel s dovezeným zbožím dále za součinnosti nezjištěných osob nakládal v České republice blíže nezjištěným způsobem za účelem majetkového prospěchu, porušil tím ustanovení §140 odst. 2 celního zákona č. 13/1993 Sb. a zapříčinil tak vznik celního dluhu podle §240 odst. 1 celního zákona č. 13/1993 Sb. a současně podle §43 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb. se vyhnul vyměření daně z přidané hodnoty při vývozu zboží a odnětím zboží celnímu dohledu způsobil českému státu podle §240 odst. 3 písm. a) celního zákona č. 13/1993 Sb. nezaplacením cla ve výši 408 119 Kč a současně i nezaplacením daně z přidané hodnoty ve výši 964 314 Kč celkovou škodu ve výši nejméně 1 372 433 Kč;
* za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků;
* proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 18. března 2004 (6 Tdo 280/2004) odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že provedené důkazy nemají oporu v zákoně. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když byl odsouzen za něco, co spáchaly nezjištěné osoby nezjištěným způsobem. Tvrdí, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny. Stěžovatel dále v obecné rovině poukazuje na to, že byly chybně hodnoceny důkazy a domnívá se, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo, neboť vyloučily ze společného projednávání trestnou činnost pracovníků Celního úřadu Český Těšín, kteří byli mimo jiné stíháni a poté i odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. prosince 2002 (1 T 50/2002-1143), a to pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterého se dopustili údajně tím, že mu umožnili spáchat předmětný trestný čin. Jinými slovy řečeno, stěžovatel se domnívá, že se nedopustil trestněprávního jednání a tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti rozvíjí, včetně kupříkladu předložení kopie smlouvy o poskytnutí ručení - individuálního zajištění celního dluhu. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno, a v něm shrnutých skutkových zjištění a důkazů, provedených nalézacím soudem, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.) proto nebylo shledáno. Rovněž tak z něj nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů o vině stěžovatele byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by se dopustil žalované trestné činnosti. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele o vyloučení věci ze společného projednávání. Šlo o řízení proti pracovníkům Celního úřadu Český Těšín, kteří byli mimo jiné stíháni a poté i odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. prosince 2002 (1 T 50/2002-1143), a to pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterého se měli dopustit tím, že stěžovateli umožnili spáchat předmětný trestný čin. Uvedený postup trestní řád umožňuje (§23 odst. 1 tr. ř.) a nadto někteří z těchto pracovníků celního úřadu vystupovali v trestním řízení stěžovatele v procesním postavení svědků a stěžovatel, resp. jeho obhájce, se k jejich výpovědím mohl vyjádřit, klást jim otázky, apod. Sám stěžovatel rovněž neuvedl, čím konkrétně bylo zasaženo do jeho práv tím, že byla tato věc vyloučena ze společného projednávání. Nezbývá proto než uzavřít, že stěžovatel vyloučením jejich věci ze společného řízení nebyl dotčen na svých procesních právech.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005