ECLI:CZ:US:2005:3.US.452.04
sp. zn. III. ÚS 452/04
Usnesení
III.ÚS 452/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004 č. j. 20 Co 147/2004-67, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a R. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2004, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004 č. j. 20 Co 147/2004-67, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného tak, že se výživné pro nezletilou K. B., (dále jen "nezletilou") zvyšuje na částku 3 000,- Kč měsíčně, jinak se v tomto výroku označený rozsudek potvrzuje (výrok I. rozsudku) a dále byl změněn výrok o nedoplatku na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2003 do 30. 4. 2004 (výrok II. rozsudku). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Výše citovaný rozsudek odvolacího soudu podle názoru stěžovatele porušil právo na soudní ochranu garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které každému subjektu zaručuje, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které jsou především povolány k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům (článek 90 Ústavy) a současně tyto soudy každému zaručují, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 věta první Listiny).
Jestliže v projednávané věci je stanovený postup zaručující každému možnost soudní ochrany upraven občanským soudním řádem (dále jen "o. s. ř."), pak je povinností obecných soudů tento procesní předpis důsledně respektovat, zdůrazňuje stěžovatel. V ustanovení §220 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna možnost změnit rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím tím, že po doplnění dokazování je zjištěn skutkový stav tak, že je možné o věci rozhodnout.
Pokud, dovozuje stěžovatel, odvolací soud může ve věci sám znovu rozhodnout, je tomu tak pouze v takovém případě, kdy "pro posouzení merita věci" provede všechny důkazy a učiní i další potřebné kroky k tomu, aby mohl být skutkový stav věci posouzen co nejobjektivněji, což podle názoru stěžovatele znamená, že odvolací soud nemůže při hodnocení provedených důkazů brát zřetel při zjišťování skutkového stavu na ty důkazy, k nimž se nevyjádřila druhá strana. V projednávané věci totiž nastala v řízení u odvolacího soudu taková procesní situace, v níž vedlejší účastnice u hlavního líčení konaného dne 29. 4. 2004 před odvolacím soudem předložila písemné důkazy, které v odvolání neuváděla, a protože stěžovatel se na toto řízení přes své řádné obeslání údajně "omylem" nedostavil, nemohl se k těmto důkazům vyjádřit. Toto údajné pochybení odvolacího soudu vedlo prý k tomu, že v řízení o návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného na nezletilou dceru stěžovatele nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav věci, což poté, podle názoru stěžovatele, vedlo odvolací soud k nesprávným skutkovým závěrům, v jejichž důsledku bylo návrhu vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověno.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení příslušného spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 82/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2002 č. j. Nc 75/2001-24 byla nezletilá svěřena na dobu před a po rozvodu rodičů do výchovy vedlejší účastnice a byla schválena dohoda rodičů o styku stěžovatele s nezletilou, včetně výživného pro nezletilou ve výši 1 500,- Kč, které se stěžovatel zavázal platit měsíčně vždy do 15. dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice.
Manželství rodičů nezletilé bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 6. 2002 č. j. 24 C 257/2001-19 (na č. l. 30-32), který nabyl právní moci dne 7. 8. 2002.
Návrhem došlým obvodnímu soudu dne 12. 11. 2003 (na č. l. 33- 34) se vedlejší účastnice domáhala zvýšení výživného pro nezletilou na částku 3 000,- Kč měsíčně s odůvodněním, že příjem, který stěžovatel vykazuje příslušnému finančnímu úřadu na dani z příjmu, je evidentně nepravdivý, neboť kromě stánku s občerstvením, který provozuje, bude otvírat restauraci s diskotékou. Vedlejší účastnice zdůraznila, že výdaje spojené s léčbou chronického onemocnění nezletilé, provázené nutnou hospitalizací téměř v každém měsíci, přesahují její finanční možnosti, neboť je po mateřské dovolené bez zaměstnání.
Stěžovatel částečně vyslechnut při jednání soudu prvního stupně konaného dne 16. 12. 2003 uvedl, že tvrzení vedlejší účastnice se nezakládají na pravdě, neboť provozuje pouze stánek s rychlým občerstvením v P. na základě živnostenského oprávnění a nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby své podnikání rozšířil. Toto své tvrzení rozvedl stěžovatel v písemném vyjádření k návrhu vedlejší účastnice (na č. l. 46-48), v němž uvedl jako výši svých příjmů částku cca 11 000,- Kč dle daňového přiznání za rok 2002, a své výdaje za jeden měsíc vyčíslil částkou 11 650,- Kč, přičemž poukázal i na další finanční prostředky, které vynakládá na různé osobní záliby.
Dalšího jednání, konaného ve věci dne 22. 1. 2004 před soudem prvního stupně, se stěžovatel, ač vzal tento termín při uplynulém jednání soudu prvního stupně na vědomí, nezúčastnil. Při tomto jednání soud prvního stupně rozsudkem č. j. 32 P 82/2002-52 zvýšil dříve stanovenou částku výživného na nezletilou na 2 000,- Kč měsíčně (výrok I. rozsudku) a současně rozhodl, že nedoplatek zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2004 ve výši 2 500,- Kč je stěžovatel povinen vyrovnat jednorázově k rukám matky nejpozději do 31. 3. 2004. Zvýšení výživného odůvodnil soud prvního stupně změnou v potřebách nezletilé, které však podle jeho názoru s ohledem na krátkost období, které uplynulo od poslední úpravy výživného, neodůvodňují jeho zvýšení na požadovaný dvojnásobek. Soud prvního stupně při posouzení majetkových poměrů stěžovatele nedospěl k závěru, že tyto poměry svým charakterem umožňují zvýšení výživného v rozsahu návrhu vedlejší účastnice, především z toho důvodu, že ta svá tvrzení, že příjmy stěžovatele neodpovídají daňovému přiznání, a že stěžovatel provozuje restauraci, ničím nedoložila.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vedlejší účastnice (na č. l. 55 - 57) poukazovala na účelovost jednání i tvrzení stěžovatele ohledně jeho příjmů a výdajů, neboť stěžovatel je členem Aliance MILITARY KLUB, který je finančně nákladný a na smlouvu na stavební spoření založenou ve prospěch nezletilé stěžovatel zaplatil pouze první částku v den soudního jednání. Rovněž v případě nákupu oblečení pro nezletilou tak učinil jen jednou, a to v době, kdy vedlejší účastnice žádala o zvýšení výživného.
Jak vyplývá z referátu předsedkyně senátu 32 P Obvodního soudu pro Prahu 1, JUDr. Jany Fridrichové (č. l. 60), stěžovateli bylo do vlastních rukou dne 31. 3. 2004 doručeno jak předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízené na den 29. 4. 2004 v 9.00 hod., tak i přípis, v němž byl stěžovatel upozorňován, aby k nařízenému jednání předložil další, v tomto přípisu blíže označené doklady. Součástí předvolánky k jednání (na č. l. 63) je i upozornění, že v případě, "že se předvolaný nedostaví včas a ani včas z důležitého důvodu nepožádá o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout bez přítomnosti předvolaného".
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 4. 2004 (na č. l. 65 - 66) vyplývá, že stěžovatel se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoli předvolání převzal osobně dne 31. 3. 2004. Při tomto jednání předložil právní zástupce vedlejší účastnice k doložení jejího tvrzení o dalších výdělečných aktivitách stěžovatele uplatněných, avšak neprokázaných v řízení před soudem prvního stupně, fotokopie smlouvy o umístění výherního hracího přístroje v restauraci na adrese J., uzavřené dne 29. 9. 2003 mezi provozovatelem a stěžovatelem, a dodatku č. 1 k této smlouvě, s podílem na tržbách ve výši 47 %, a dále rámcovou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a Plzeňským Prazdrojem, s odběrem zboží na restauraci na adrese J. a dvě kopie faktur, a konečně fotokopii nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a firmou MKI - kulečníky - šipky dne 29. 9. 2003 na dobu od 29. 9. 2003 do 29. 9. 2006 na pronájem kulečníkového stolu a příslušenství v téže restauraci, s podílem nájemce na tržbách ve výši 40 %.
Téhož dne, tj. 29. 4. 2004 Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 147/2004-67 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného tak, že původně stanovené výživné zvýšil na částku 3 000,- Kč měsíčně, jinak tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném tak, že tento nedoplatek za dobu od 1. 9. 2003 do 30. 4. 2004 ve výši 10 500,- Kč je stěžovatel povinen splácet v měsíčních splátkách po 1 000,- Kč, splatných spolu s běžným výživným k rukám vedlejší účastnice (výrok II. rozsudku).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že stěžovatel, ač řádně předvolán, se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, a k odvolání vedlejší účastnice se písemně nevyjádřil, proto odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. Po doplnění dokazování (podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř.) o zjištění aktuálních sociálních a majetkových poměrů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně porovnal poměry nezletilé a jejích rodičů v době poslední úpravy výživného s poměry, které zde byly v době, od níž se odvíjí jak zvýšení výživného, tak i rozhodování soudu prvního stupně a dospěl ke správnému závěru, že zde jsou dány důvody pro zvýšení výživného podle ustanovení §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném od 1. 9. 2003 (dále jen "zákon o rodině").
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částka 2 000,-Kč měsíčně je přiměřená oprávněným zájmům a potřebám nezletilé, tak i možnostem a schopnostem stěžovatele a jeho majetkovým poměrům. V návaznosti na znění ustanovení §96 zákona o rodině odvolací soud zdůraznil, že i když od poslední úpravy výživného neuplynula příliš dlouhá doba, je toto zjištění bez významu, neboť u stěžovatele došlo v mezidobí k podstatnému zvýšení jeho příjmů jeho dalšími podnikatelskými aktivitami, aniž tyto své příjmy stěžovatel uvedl v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže je prvotní povinností rodičů zabezpečit odůvodněné potřeby svého dítěte, zdůraznil odvolací soud, nelze při stanovení výživného přihlédnout k částkám, které stěžovatel platí ve prospěch nezletilé např. na stavební spoření.
Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného.
Protože stěžovatel nezaplatil dluh na zvýšeném výživném, který vznikl za dobu od 1. 9. 2003 do 30. 4. 2004, byl v této souvislosti změněn i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nedoplatku na výživném.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k tvrzenému dotčení na výše uvedených ústavně garantovaných právech a svobodách dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho procesních práv, k němuž mělo dojít v řízení před odvolacím soudem tím, že odvolací soud akceptoval důkazy, předložené vedlejší účastnicí u jednání dne 29. 4. 2004, aniž se měl stěžovatel možnost k nim vyjádřit.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na zjištění, zda stěžovatel byl na jednání před odvolacím soudem dne 29. 4. 2004 řádně předvolán, a zda mu tak bylo umožněno reagovat na důkazy předložené při tomto jednání vedlejší účastnicí. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 32 P 82/2002 vyplývá, že tomu tak bylo, že však stěžovatel přes včasné a řádně doručené předvolání se jednání bez omluvy či uvedení jakéhokoli důvodu nezúčastnil. Nevyjádřil se ani k odvolání vedlejší účastnice. Odvolací soud byl proto oprávněn ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. jednat i bez jeho přítomnosti.
Z platné právní úpravy jak řízení sporného, tak i řízení nesporného, lze byť z jistými odlišnostmi dospět k závěru, že účastníku řízení (odvolateli) lze v zásadě vždy umožnit, aby odvolacímu soudu předložil skutečnosti, resp. důkazy, které jsou v konečném důsledku způsobilé zvrátit, resp. změnit dosavadní výsledek řízení, a to prostřednictvím těch důkazních prostředků, které soud prvního stupně po jejich zhodnocení a zjištění skutkového stavu vedly ke konkrétnímu právnímu závěru ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v systému neúplné apelace v řízení sporném). Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (a dalších, převážně uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.), se omezení uvedená v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.) neuplatní.
Při určování výživného se obecné soudy řídí (mimo jiné) ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině, které jim ukládá přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
V předmětné věci odvolací soud správně vycházel ze zjištění, že stěžovatel měl i jiné zdroje příjmů, než ty, které uváděl při jednání soudu prvního stupně a ve svém písemném vyjádření k návrhu vedlejší účastnice, a že tyto příjmy existovaly již v době rozhodování soudu prvního stupně. Tento skutkový závěr byl ostatně podepřen i samotným stěžovatelem, který ve svém písemném vyjádření při vyčíslení příjmů a výdajů se dostal do zřejmého rozporu, neboť jeho měsíčně pravidelně hrazené výdaje překračovaly příjmy dle daňového přiznání i dle tvrzení stěžovatele.
Pokud odvolací soud zvýšil soudem prvního stupně stanovené výživné pro nezletilou na částku 3 000,- Kč měsíčně, respektoval v plném rozsahu zákonné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, a v jeho postupu nelze v žádném ohledu spatřovat protiústavnost.
Nad rámec obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že jak vyplývá z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 32 P 82/2002, námitky stěžovatele vůči důkazům předloženým vedlejší účastnicí při jednání před odvolacím soudem byly předmětem dalšího hodnocení v rámci následného řízení o návrhu stěžovatele na snížení výživného s tím, že obecné soudy hodnotily skutečnost, že k ukončení předmětných smluv došlo měsíc po jejich uzavření, jako účelové jednání stěžovatele (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2004 č. j. 32 P 82/2002-123 (124), potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005 č. j. 20 Co 49/2005-151).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozsudkem Městského soudu v Praze a řízením, které mu předcházelo, byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody stěžovatele.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu