ECLI:CZ:US:2005:3.US.460.05
sp. zn. III. ÚS 460/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jan Musila a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem Slovanská 21, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2005, č. j. 3 To 399/2005-159, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 8 T 41/2005-143, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení svrchu uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci, v níž byl jako zvlášť nebezpečný recidivista uznán vinným spácháním trestného činu loupeže (§234 odst. 1 a §41 odst. 1 tr. zák.), a tvrdil že uložením osmiletého trestu odnětí svobody bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel ve strohé ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy při ukládání trestu nezohlednily, že byl v době spáchání trestného činu ve stavu silné podnapilosti. Přitom odvolací soud tuto skutečnost považoval za irelevantní, neboť podle závěrů znalkyně byl schopen své pití kontrolovat. Přitom podle ust. §32 odst. 1 trestního zákona takovou okolnost zohlednit musí ("Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry."). Znalkyni nebyla položena v tomto směru konkrétní otázka, protože se vyjadřovala jen k tomu, že rozpoznávací schopnost nebyla vymizelá.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2005, č. j. 3 To 399/2005-159, Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumával rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 8 T 41/2005-143, na základě odvolání stěžovatele, které směřovalo výhradně proti výroku o trestu, přičemž odvolací námitky byly obdobné námitkám obsaženým v Ústavní stížnosti. Krajský soud námitky shledal nedůvodnými a trest označil za zcela přiměřený a zákonný.
Stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 8 T 41/2005-143, ačkoli navrhoval jeho zrušení a ačkoli na něj v textu ústavní stížnosti odkazoval. Ústavní soud si kopii tohoto rozhodnutí vyžádal sám. V rozsudku (str. 3 odst. 1) se uvádí, že znalkyně u hlavního líčení konstatovala, že stěžovatel byl v době činu ve stádiu středně těžké opilosti. Jeho rozpoznávací schopnost byla snížena jen lehce a schopnost ovládací byla snížena o 1/3 pásma. Stěžovatel je schopen své pití kontrolovat, je schopen odolat prvnímu požití, stejně jako je schopen kontrolovat další konzumaci. Znalkyně nezjistila známky tzv. alkoholického okénka.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o výši jeho trestu, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Podstatou stěžovatelovy stížnosti je však polemika se závěry obecných soudů, které ale námitky obsažené v ústavní stížnosti vypořádaly a své závěry transparentně odůvodnily, a to s potřebnou mírou přesvědčivosti.
Krajský soud v napadeném usnesení (str. 2 odst. 2) označil za správný postup okresního soudu, který při odůvodňování výše trestu zdůraznil, že stěžovatel je osobou vícekrát soudně trestanou. Obecné soudy zohlednily, že stěžovatel se krátce po vykonání čtyřletého trestu odnětí svobody za dva trestné činy loupeže (viz str. 4 odst. 1 rozsudku okresního soudu) dopustil dalšího trestného činu, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, který nevykonal. Na základě těchto zjištění krajský soud (str. 2 odst. 2 rozsudku krajského soudu) shodně se soudem okresním (str. 6 odst. 1 rozsudku okresního soudu) konstatoval, že ani dlouhodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody, ani trest výchovný svůj účel nesplnily a možnost nápravy stěžovatele je výrazně snížena. K namítané silné opilosti krajský soud odkazem na závěry znalkyně konstatoval, že stěžovatel byl schopen své jednání kontrolovat. Ze všech uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o výši uloženého trestu. Z rozsudku okresního soudu (str. 6 odst. 1 dole) vyplývá, že osmiletý trest odnětí svobody se pohyboval v dolní hranici trestní sazby, jež se v případě stěžovatele pohybovala v rozpětí od sedmi let a osmi měsíců do třinácti let a osmi měsíců. Takové omezení osobní svobody stěžovatele nepovažuje Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, za neproporcionální z hlediska účelu sledovanému trestním zákonem, jímž byla v daném případě ochrana před osobami opakovaně páchajícími závažné útoky na osobní svobodu jiných osob.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by závěr o stěžovatelově trestu byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. září 2005
Jiří Mucha
předseda senátu