ECLI:CZ:US:2005:3.US.463.05
sp. zn. III. ÚS 463/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní nemocnice Olomouc, se sídlem I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, IČ: 00098892, právně zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem AK se sídlem Na Střelnici 39, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 40 Co 142/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 7 C 113/2003, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a 2) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 9. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 40 Co 142/2005, jakož i rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 7 C 113/2003, a to pro porušení čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 40 Co 142/2005 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 7 C 113/2003, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně Fakultní nemocnice Olomouc (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o zaplacení částky 3 024,- Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku se domáhala zaplacení částky 3 024,- Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaný L. C. dluží z titulu neuhrazených faktur za provedená vyšetření - vstupní prohlídky jeho zaměstnankyň. Ještě před podáním žaloby byl na L. C. prohlášen Krajským soudem v Ostravě konkurs. Stěžovatelka se však o této skutečnosti dověděla opožděně, a tak přihláška její pohledávky do konkursu byla jako opožděná odmítnuta, resp. k ní jako k opožděné nebylo přihlédnuto. Následně nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na přerušení řízení do doby skončení konkursu a rozsudkem byla žaloba zamítnuta s ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalovaného. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že oba soudy zcela odmítly stanovisko prezentované v Komentáři k zákonu o konkursu a vyrovnání zpracovaném JUDr. Ing. J. Z., Ph.D. z roku 2002, který se k této problematice vyjadřuje následovně: "Věřitelé přihlášek podaných opožděně podle ust. §22 odst. 2, jsou nuceni uplatnit své pohledávky zpravidla u obecného soudu úpadce mimo konkursní řízení samostatnou žalobou, pokud chtějí mít zachovány promlčecí nebo prekluzivní lhůty. Je zřejmé, že podáním žaloby je takto zahájené řízení ihned přerušeno podle ust. §14 odst. 1 písm. c)". Stěžovatelka uvádí, že oba obecné soudy odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. Rc 52/98 neřešící tento případ, přičemž sám krajský soud uvádí, že závěry tohoto rozhodnutí se uplatní "obdobně", je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci. S rozhodnutími obou obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, neboť je přesvědčena, že není dostatečně zajištěno, aby se věřitel o prohlášení konkursu na svého dlužníka vůbec řádně a včas dozvěděl, když není ani stanovena, resp. sankcionována povinnost buď úpadce či správce konkursní podstaty vyrozumět věřitele o prohlášení konkursu. Stěžovatelka je toho názoru, že v její právní věci mělo dojít k přerušení řízení ve smyslu ust. §14 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť pouze tímto způsobem může dojít k zachování promlčecích lhůt věřiteli k tomu, aby svoji pohledávku mohl v budoucnu uspokojit.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 7 C 113/2003, zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 3 024,- Kč s příslušenstvím poté, co dospěl k závěru, že požadavku žalobkyně nelze vyhovět s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ust. §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), ve kterém se uvádí, že prohlášení konkursu má mj. ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 odst. 1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v §23 a §24. Okresní soud dále poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. Rc 52/98, ve kterém se uvádí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně v souzené věci k závěru, že žalobkyně podala svůj návrh proti žalovanému L. C. až po té, kdy na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs, a to přesto, že předmětem návrhu je pohledávka vzniklá před prohlášením konkursu, která měla být uspokojena z majetku patřícího do konkursní podstaty. Tuto pohledávku tedy měla žalobkyně uplatnit v konkursním řízení a teprve v případě jejího popření by bylo na místě podání návrhu na zahájení řízení; i takovýto návrh by však podle okresního soudu mohl být podán pouze proti správci konkursní podstaty žalovaného, nikoli proti samotnému žalovanému, který tudíž není ve sporu pasivně legitimován a návrh proti němu musel být vzhledem k tomuto nedostatku pasivní legitimace zamítnut. Podle odvolacího soudu je správný názor soudu prvního stupně, vycházející ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č. Rc 52/98, podle kterého prohlášením konkursu neztrácí úpadce procesní způsobilost (způsobilost před soudem samostatně jednat), takovou žalobu je však podle odvolacího soudu třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace, přičemž výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci.
S těmito závěry obecných soudů se ztotožňuje i Ústavní soud.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu