ECLI:CZ:US:2005:3.US.491.05
sp. zn. III. ÚS 491/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. P. A. P., zastoupeného JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 1. 8. 2005, č. j. ZT 298/2005-9, a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 11. 5. 2005, ČTS: PSP-2068/OHK-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 9. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2005 napadl stěžovatel rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení blíže specifikovaná v záhlaví tohoto usnesení.
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního komisaře, kterým bylo podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako předseda představenstva společnosti CERTUSIA, pojišťovna, a. s., rozhodl na základě předchozího rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 30. 3. 2000 o poskytnutí půjčky společnosti ISTALLA INTERNATIONAL FINANCE & Co. ve výši 15 mil. Kč s 15% úrokem s tím, že záruky na splacení půjčky včetně příslušenství do termínu 30. 6. 2000 poskytne společnost EAST/WEST INSURANCES LIMITED, a na základě pokynu stěžovatele převedla společnost CERTUSIA, pojišťovna, a. s., dne 3. 4. 2000 částku 15.000.000 Kč na účet společnosti ISTALLA INTERNATIONAL FINANCE & Co., přestože bylo stěžovateli v té době známo, že společnost CERTUSIA, pojišťovna, a. s. v době poskytnutí půjčky sama nedisponovala dostatečným umístěním aktiv k vytvořeným technickým rezervám určeným k pokrytí případných nároků z pojistných smluv a porušovala tak ust. §13 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví. Svým rozhodnutím o poskytnutí půjčky měl stěžovatel vědomě vynést ze společnost CERTUSIA, pojišťovna, a. s. finanční prostředky, kterých se pojišťovně nedostávalo, a měl tak porušit svou povinnost předsedy představenstva řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, což poté, co půjčka nebyla dlužníkem ani ručitelem přes četné urgence uhrazena, vedlo ke zhoršení finanční situace pojišťovny, vyhlášení nucené správy nad pojišťovnou Ministerstvem financí ČR a ke dni 6. 2. 2001 k vyhlášení konkursu, přičemž nesplacením půjčky vznikla společnosti CERTUSIA, pojišťovna, a. s., škoda ve výši 15 mil. Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyjádřená v čl. 8 odst. 2, čl. 40 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a popřípadě v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Způsob, jakým bylo rozhodováno, považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že zjištěné skutečnosti, především obsah stanoviska Ministerstva financí ČR, nejsou takovým právním podkladem, který by mohl být způsobilým k přijetí závěru, že byl spáchán trestný čin. Pokud pak státní zástupce ve svém usnesení uvedl, že tento závěr je provázen vyšším stupněm pravděpodobnosti, považuje stěžovatel takový výraz za nepřijatelnou presumpci stěžovatelovy viny, která je v rozporu s čl. 40 Listiny.
Obě napadená rozhodnutí se podle stěžovatele opírají o stanovisko Ministerstva financí ČR, Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví. Ostatní skutková zjištění pak mají základ v soukromoprávních závazkových vztazích. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu stran nepřípustnosti nahrazování soukromoprávních prostředků trestněprávní represí a vyjádřil přesvědčení, že nelze kriminalizovat jeho jednání, nejsou-li splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Oprávněnost zahájení trestního stíhání pak podle stěžovatele nelze zhojit ani argumentací státního zástupce, že v průběhu vyšetřování budou prováděny další důkazy k objasnění všech skutečností důležitých pro posouzení věci, a tudíž i k prověření obhajoby.
Stěžovatel je názoru, že v daném případě obě napadená rozhodnutí představují neoprávněnou trestní represi, a proto navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek.
Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. §160 odst. 7 tr. řádu stížnost (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02 aj.). Ústavní soud vždy vycházel z předpokladu, že pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení byl jinak považován za nepřípustný.
Takový postup Ústavního soudu byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, v němž připustil přezkum usnesení státního zástupce týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ani v tomto případě se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování, což jsou natolik flagrantní zásahy do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, které odůvodňují, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity.
Jinými slovy, Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, usnesení č. 4, str. 467).
Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu.
Skutečnosti uváděné stěžovatelem v projednávané ústavní stížnosti, o které opírá základní argumenty svědčící o neodůvodněnosti a neoprávněnosti trestního stíhání, budou tedy nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud. Ostatně ve vztahu k samotným důvodům, v nichž orgány činné v trestním řízení spatřovaly podklad pro zahájení trestního stíhání a s nimiž stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje, je stěžovatelova námitka porušení práva na spravedlivý proces irelevantní, neboť důvody obvinění mají hmotněprávní, nikoliv procesní charakter.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj