ECLI:CZ:US:2005:3.US.494.05
sp. zn. III. ÚS 494/05
Usnesení
III. ÚS 494/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. T. H., zastoupeného Mgr. Petrem Jenšíkem, advokátem se sídlem Školská 28, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005 č. j. 29 Odo 535/2004-110, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2003 č. j. 5 Cmo 297/2003-73 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003 č. j. 42 Cm 102/2000-48, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z pohledu práva jednoduchého mělo dojít k porušení označených kautel postupem vycházejícím z nesprávné interpretace §186a odst. 1, 4, jakož i souvisejících ustanovení zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále i jen "obch. zák."), jejíž výsledek byl důvodem ve věci přijatého závěru ohledně aplikace práva, na níž byly posléze založeny meritorní výroky napadených rozhodnutí.
Stěžovaným rozsudkem ze dne 16. ledna 2003 č. j. 42 Cm 102/2000-48 Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele, aby s ním byl žalovaný, takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, povinen uzavřít smlouvu o koupi akcií (o obsahu v enunciátu rozsudku blíže specifikovaném) a dále rozhodl o nákladech řízení. Ratio decidendi předmětného rozhodnutí se opíralo o právní názor diametrálně odlišný od onoho, jejž zastával stěžovatel. Dle přesvědčení soudu, jak plyne poněkud jinými slovy vyjádřeno z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, totiž správnou interpretací ustanovení §186a odst. 1, 4 obch. zák. je taková, jež vycházející z toho, že hodnotu ceny akcií pro účely koupě ve smyslu věty prvé odst. 4 citovaného ustanovení třeba odvozovat dle alternativy odkazující na §183c obch. zák., a to z důvodu, že akcie společnosti pro toto určení ceny akcií nutno kvalifikovat jako veřejně obchodovatelné, byť §186a odst. 1 hovoří o situaci, v níž valná hromada akciové společnosti rozhodne o zrušení veřejně obchodovatelných akcií a následně dochází k učinění návrhu smlouvy o koupi akcií, přičemž tyto již nejsou (z logiky věci) veřejně obchodovatelné. S tímto právním názorem se ztotožnil i senát Vrchního soudu v Praze, když rozsudkem ze dne 9. září 2003 č. j. 5 Cmo 297/2003-73 nevyhověl odvolání stěžovatele, rozsudek soudu nalézacího v rozsahu rozhodnutí o věci samé potvrdil a k opravnému prostředku stěžovatele změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Posléze podané dovolání Nejvyšší soud, poté co připustil dovolání na základě toho, že se dle jeho názoru jedná stran řešení dané věci o otázku zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], usnesením ze dne 10. května 2005 č. j. 29 Odo 535/2004-110 po věcném rozboru dané problematiky zamítl. Nosné důvody svého rozhodnutí založil ve výchozím bodu své argumentace na konstatování shodném s vývody stěžovatele, tj. že ve chvíli, kdy vzniká společnosti povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, nejsou tyto již veřejně obchodovatelné. Dodal, že tato skutečnost přitom sama o sobě neznamená, že by cena akcií měla být určena ve smyslu alternativy uvedené v §186a (pozn. ÚS: roz. odst. 4) na druhém místě. Dikce "pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné" totiž, jak uvedl, neoznačuje přesné určení okamžiku, ke kterému je třeba ji vztáhnout, tj. kupř. ke dni vzniku povinnosti učinit návrh smlouvy, ke dni rozhodnutí valné hromady nebo ke dni účinnosti rozhodnutí valné hromady. Nemaje možnost zjistit odpověď na předmětnou otázku výkladem jazykovým, postupoval dále ve svých úvahách na základě metodologie interpretace logické a teleologické (předložením argumentace v označeném rozhodnutí blíže vyložené). Tímto interpretačním přístupem následně vyvodil závěr vedoucí k výsledku výkladu shodného s tím, jejž učinily ve věci stěžovatele obecné soudy. Takto dovodil, že hypotézu §186a (pozn. ÚS: roz. odst. 4) je třeba vztáhnout k okamžiku rozhodnutí valné hromady, neboť toto rozhodnutí (o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií) zakládá změnu právního postavení akcionářů, která je důvodem pro vznik povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Konstatoval, že právě v tomto okamžiku se mimo jiné konstituuje subjektivní právo akcionářů, kteří nehlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti, na odkup jejich akcií. Konsekvencí tohoto závěru byl posléze úsudek Nejvyššího soudu, dle něhož pokud se v okamžiku rozhodnutí valné hromady vymezí okruh budoucích adresátů nabídky, určuje se také, jakým způsobem bude stanovena nabídková cena.
Jak již bylo uvedeno, s tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a v naraci svého návrhu na odlišné (podrobně rozvedené) konstrukci výkladu jednoduchého práva dopadajícího na jeho věc vybudoval své tvrzení o porušení shora označených základních práv ze strany obecných soudů. Proto se domáhal, mimo jiné i s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 303/04 vyslovující tezi, za jakých podmínek nutno v obecné rovině přiznat přednost některé z více se nabízejících interpretačních alternativ výkladu jednoduchého práva, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Třeba poukázat na to, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tudíž nikoliv, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany obecných soudů podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž pouze, zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž jako svévolnou interpretaci práva. Ústavní soud je povolán v této oblasti, jak plyne z naznačeného rozhraničení kompetencí, korigovat pouze extrémní excesy.
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak již v kontextu obdobném posuzované věci uvedl: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." Tento aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04, v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a smyslu zákona.
V návaznosti na uvedené, jazykovému výkladu v obecném východisku úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) na roveň postavené interpretační přístupy, tj. s ohledem na výklad logický a teleologický, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud dle přesvědčení Ústavního soudu nevykročil z argumentačního prostoru vymezeného na věc stěžovatele dopadajícími ustanoveními zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pro její posouzení rozhodném. V rámci v úvahu přicházejících interpretačních alternativ zvolil jako rozhodující tu, která byla podpořena zejména logickým a teleologickým výkladem, přičemž své závěry v daném směru učiněné řádně odůvodnil. Na obsah logicky přesvědčivého, tj. nikoliv svévolně konstruovaného odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat.
Stěžovateli nelze rovněž přisvědčit, že by Nejvyšší soud neinterpretoval, stejně jako předtím soud nalézací a odvolací, předmětný rámec jednoduchého práva z pohledu (jeho) ústavně zaručených základních práv. Právo na spravedlivý proces, resp. na ochranu vlastnictví totiž sluší v rozhodované věci i druhé straně sporu. Pokud tedy obecné soudy racionálně obhajitelným způsobem vyložily důvody pro jimi vyvozený právní závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není možno jej bez dalšího považovat za zásah do jeho základních práv, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétném okolnostem posuzované věci za akceptovatelný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
Na základě tohoto náhledu na tvrzení stěžovatele uvedené v obsahu odůvodnění jeho ústavní stížnosti bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků posléze rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005