ECLI:CZ:US:2005:3.US.498.05
sp. zn. III. ÚS 498/05
Usnesení
III. ÚS 498/05
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. U., zastoupené doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem v Brně, Stamicova 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2005, čj. 28 Cdo 2844/2004-146, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2004, čj. 20 Co 132/2003-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Shora uvedeným rozsudkem změnil Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. září 2002, čj. 32 C 302/95-103. Zatímco Městský soud v Brně uložil žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) Z. B. povinnost vydat stěžovatelce nemovitosti specifikované ve výroku svého rozsudku (dále jen "nemovitosti"), Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem ze dne 24. února 2004 změnil výrok soudu prvého stupně tak, že návrh na vydání ideálních 3/4 předmětných nemovitostí zamítl a potvrdil rozsudek soudu prvého stupně jen ve výroku, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo vydat stěžovatelce ideální 1/4 předmětných nemovitostí. Právní názor odvolacího soudu byl k dovolání stěžovatelky potvrzen shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího.
Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s napadenými rozsudky. Ty podle ní porušily její právo na spravedlivý proces (aniž to stěžovatelka výslovně uvádí, míní pravděpodobně základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny). Stěžovatelka shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a uplatňuje opětovně argumentaci, kterou již neúspěšně použila v dovolání. Jak stěžovatelka uvádí, a jak z uvedených rozhodnutí vyplývá, uplatnila již v dubnu roku 1991 nárok na vydání nemovitostí v Brně. V té době ovšem nebyla se svým nárokem úspěšná, protože jako státní občanka ČSFR nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území republiky. Teprve později Ústavní soud podmínku trvalého pobytu zrušil jako protiústavní, nemovitost však byla mezitím již vydána osobě, která by nikdy nebyla oprávněnou osobou, pokud by protiústavní podmínka trvalého pobytu v zákoně nebyla. Tato osoba následně převedla 3/4 nemovitostí na své příbuzné. Stěžovatelka zejména argumentuje nálezem IV. ÚS 285/02, upozorňuje na zjevně účelový převod nemovitosti vedlejším účastníkem v době, kdy se předpokládalo zrušení protiústavní podmínky trvalého pobytu, a tedy i vytvoření nároku stěžovatelky na restituci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka, jako dcera a závětní dědička původních vlastníků, se svou restituční žádostí nejprve neuspěla, a to z důvodu nesplnění podmínky trvalého pobytu v ČR (ČSFR). Osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se stala až na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který tuto podmínku zrušil. V následném restitučním sporu stěžovatelka uspěla pouze co do ideální 1/4 sporných nemovitostí, tedy pouze v části, která vlastnicky náleží vedlejšímu účastníkovi, který byl původně namísto stěžovatelky osobou oprávněnou. Ve zbývající části ideálních 3/4 nemovitostí, které vedlejší účastník převedl darovací smlouvou ze dne 15. 11. 1993 na své děti, byl nárok stěžovatelky odvolacím soudem zamítnut s tím, že není splněna podmínka držby věci osobou, která by ji měla vydat.
Podle odůvodnění stěžovatelkou uplatněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 285/02 (Sb.n.u.ÚS, sv. 30, str. 193), které odkazuje na nález č. 164/1994 Sb., případnou kolizi mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc již mohla být (do platnosti nálezu č. 164/1994 Sb.) "vydána jiné oprávněné osobě, řeší zákonodárce způsobem, při kterém musí osoby, jimž byl majetek vydán, počítat s rizikem redukce jejich nároků, že však taková úprava je zcela v souladu s účelem zákona a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnění všem oprávněným osobám, aby jejich nárok byl uspokojen v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší. Z tohoto hlediska je lhostejné, že některým byla již věc vydána. Ústavní soud dále v citovaném odůvodnění vyložil, proč se mu jeví jako nepřípadné, aby se dříve uspokojené osoby mohly dovolávat tzv. nabytých práv, či argumentovat retroaktivitou. Nález tedy zcela zřejmě počítal s tím, že v řadě případů majetek již vydán byl, není v držení původních povinných osob, a že je nezbytné pouze otevřít lhůtu k "narovnání" všech restituentů ... Otevřela-li se novým oprávněným možnost k uplatnění jejich nároku v době, kdy povinná osoba ve smyslu §4 citovaného zákona již neexistovala, a nemá-li pro takový případ zákon výslovné řešení, jeví se být slušným a spravedlivým považovat za subjekt povinný k vydání toho, kdo v té době věc drží. Jinak by situace neměla řešení."
Na rozdíl od citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 285/02 je však předmětem této věci právní otázka, zda lze vydání věci požadovat i po osobě, které sice byla věc vydána, ale která ji následně postoupila na další subjekty, a to před vydáním nálezu č. 164/1994 Sb. Jak Krajský soud v Brně, tak Nejvyšší soud ČR dovodil, že za okolností vyvstalých v daném případě převedené nemovitosti opominuté oprávněné osobě vydat nelze. Tento právní názor není s nálezem IV. ÚS 285/02 v rozporu. Oba obecné soudy, tedy jak Krajský soud v Brně, tak Nejvyšší soud ČR, tento nález vzaly v potaz a dovodily, že do postavení osoby, která v důsledku změny právních předpisů musí být připravena čelit redukci svého uspokojeného nároku, se vedlejší účastník dostal až účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tedy ke dni 1. 11. 1994. K převodu předmětu dovolacího přezkumu (darování ideálních podílů předmětných nemovitostí) však došlo již smlouvou ze dne 15. 11. 1993, tedy v době, kdy vedlejší účastník, podle tehdy platných předpisů, mohl restituovanými nemovitostmi volně nakládat.
Obecné soudy uvádí, že pokud stěžovatelka napadá údajnou účelovost převodu části nemovitostí, Ústavní soud sice výjimečně dovodil neplatnost převodu majetku učiněného v obdobné situaci, vždy se však jednalo o převod provedený až po publikaci nálezu č. 164/1994 Sb., k níž došlo 11. srpna 1994 (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 77/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 34, str. 129 nebo sp. zn. I. ÚS 642/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 259). Na rozdíl od citovaných nálezů došlo k převodu nemovitostí v tomto případě osm měsíců před rozhodnutím ve věci nálezu č. 164/1994 Sb. a devět měsíců před publikací tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru Nejvyššího soudu ČR, že vedlejší účastník nemohl v době převodu nemovitostí předvídat budoucí změny právní úpravy a že o nespekulativnosti jeho úmyslu svědčí i to, že si část nemovitostí ponechal. V tomto smyslu je tak nutno chránit nejen oprávněné zájmy stěžovatelky, ale také dobrou víru nabyvatelů nemovitostí.
Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry obecnou justicí učiněné jakkoliv přehodnocovat. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatelka pravděpodobně argumentuje, nevyplývá její nárok na úspěch ve věci.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2005