ECLI:CZ:US:2005:3.US.5.04
sp. zn. III. ÚS 5/04
Usnesení
III.ÚS 5/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Rudišova 4, Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Rudišova 4, zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2002 sp. zn. 20 Co 341/2002 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2002 č. j. 66 E 625/2001-18, a ze dne 25. července 2001 sp. zn. 66 E 625/2001 za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. 20 Co 341/2002, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2002 č. j. 66 E 625/2001-18, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele (v tomto řízení povinného) proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001 č. j. 66 E 625/2001-6, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty pro nezastupitelné plnění stěžovateli, a obou výše označených usnesení Městského soudu v Brně.
Podle názoru stěžovatele všechna předmětná usnesení obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětná rozhodnutí napadl již jednou ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/02 odmítnuta jako nepřípustná z toho důvodu, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť o dovolání stěžovatele nebylo v té době rozhodnuto.
Vzhledem k tomu, že v mezidobí již o mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že jej usnesením ze dne 23. 10. 2003 č. j. 20 Cdo 117/2003-43 odmítl jako nepřípustný, domnívá se stěžovatel, že před podáním ústavní stížnosti již vyčerpal všechny "zákonné prostředky pro zvrácení výsledku nesprávného rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v oblasti doručování rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 66 E 625/2001 ze dne 25. 7. 2001".
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, důvodem nesouhlasu stěžovatele s napadenými rozhodnutími obecných soudů je jeho tvrzení, že rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001 č. j. 66 E 625/2001-6, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovateli ve výši 30.000,- Kč za nedodržení jeho nepeněžité povinnosti vyplývající z rozhodnutí Městského soudu v Brně o nařízení předběžného opatření, nebylo doručeno stěžovateli do vlastních rukou, přičemž k doručení nedošlo ani náhradním způsobem, tj. za použití fikce doručení podle ustanovení §47 odst. 3 občanského soudního řádu v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř"). Proto se podle názoru stěžovatele předmětné rozhodnutí nemohlo stát pravomocným a tedy vykonatelným.
Stěžovatel zdůrazňuje, že odesílatel - Městský soud v Brně na dodejce chybně uvedl jeho obchodní firmu jako adresáta zásilky určené do vlastních rukou stěžovatele, a to přesto, že správné znění obchodní firmy stěžovatele bylo tomuto soudu známo z výpisu z obchodního rejstříku; proto Městský soud v Brně pochybil, pokud i přes tuto skutečnost vyznačil na usnesení, které mělo být stěžovateli doručeno, doložku právní moci, neboť v důsledku odlišného, neúplného označení adresáta bylo tak ve skutečnosti doručováno zcela jiné obchodní společnosti, nikoli však stěžovateli. Z tohoto důvodu stěžovatel podal proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001 č. j. 66 E 625/2001-6, které nabylo právní moci dne 24. 10. 2001, odvolání (doručené Městskému soudu v Brně dne 21. 3. 2002) teprve poté, co po obdržení poštovní poukázky na úhradu pokuty ve výši 30.000,-Kč si vyžádal zaslání výše označeného rozhodnutí k rukám člena statutárního orgánu stěžovatele. Protože však jeho odvolání bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2002 č. j. 66 E 625/2001-18 odmítnuto jako opožděné, aniž by se soud prvního stupně zabýval odvolacími důvody, napadl i toto rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem. Se skutkovými závěry ohledně fikce doručení předmětného usnesení se však ztotožnil i odvolací soud, který se rovněž nezabýval odvolacími důvody a ponechal tak "do očí bijící vady v doručování bez povšimnutí".
Usnesení odvolacího soudu stěžovatel vytýká i údajně nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání, neboť, dovozuje dále stěžovatel, "v ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. jsou taxativně vymezeny důvody, kdy je možné podat dovolání, přičemž pod písmenem c) označeného ustanovení je pak výslovně uvedeno, že dovolání je přípustné i ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Závěrem obsáhlého odůvodnění návrhu stěžovatel zdůrazňuje, že v dané věci měl být obecnými soudy zvolen takový postup, aby bylo předmětné usnesení doručováno k rukám člena jeho statutárního orgánu, neboť jednak nemá žádné zaměstnance, kteří by mohli přijmout jakoukoliv poštu určenou stěžovateli, dále nebylo prokázáno, že bylo skutečně doručováno, a že byl stěžovatel uvědomen o uložení listovní zásilky na poště, ale zejména nemá v domě na ul. Rudišova 4 v Brně žádné kanceláře, neboť všechny byty v tomto domě byly rozprodány a jsou ve vlastnictví fyzických osob.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2001 č. j. 66 E 625/2001-6 rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných (J. Š. a Ing. J. Š.) proti stěžovateli (dříve povinnému) o nezastupitelné plnění tak, že pod bodem I. výroku nařídil, podle usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 1996 č. j. 37 C 34/96-10 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 1997 sp. zn. 19 Co 653/96, k vynucení povinnosti stěžovatele zdržet se všech činností, které by bránily oprávněným v řádném užívání nebytové prostory - garáže v B., R., výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 30.000,-Kč.
Tuto pokutu byl stěžovatel povinen zaplatit na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení.
Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2002 č. j. 66 E 625/2001-18 se zjišťuje, že tento soud ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných J. Š. a Ing. J. Š. proti stěžovateli (dříve povinnému) o nezastupitelné plnění, o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že ho odmítl jako opožděné (§208 odst. 1 o. s. ř.) s odůvodněním, že odvoláním napadené usnesení nabylo právní moci dne 24. 10. 2001, a pokud proti němu stěžovatel podal odvolání dne 20. 3. 2002 (doručené soudu prvního stupně dne 21. 3. 2002), jde o odvolání podané po zákonné 15 denní lhůtě, a tedy opožděné.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. 20 Co 341/2002 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost a v odůvodnění konstatoval, že z obsahu spisu soudu prvního stupně zjistil, že usnesení o uložení pokuty bylo doručeno stěžovateli na adresu sídla právnické osoby podle výpisu z obchodního rejstříku, vložka 2679. Zásilka byla dne 9. 8. 2001 uložena na poště, protože však nebyla v úložní době vyzvednuta, nastala fikce doručení podle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. V dané věci soud prvního stupně doručoval na adresu sídla právnické osoby, jak mu to ukládá ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. Pouze v případě, že by o to právnická osoba požádala, doručovala by se jí písemnost na adresu, kterou sdělila soudu, což se však v předmětné věci nestalo. Odvolací soud upozornil stěžovatele na skutečnost, že náhradním způsobem (tj. uložením u soudu nebo na poště) nelze z povahy věci doručit zásilku pouze právnické osobě, která v místě sídla nevyvíjí činnost. Teprve poté nastává povinnost soudu doručit písemnost té fyzické osobě, která je oprávněna za právnickou osobu jednat. Pokud bylo doručováno na adresu uvedenou jako sídlo právnické osoby podle výpisu z obchodního rejstříku, jde o doručení řádné, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani opakování doručení, stejně jako doručení Ing. L. G.
Ústavní soud je povinen před meritorním projednáním ústavní stížnosti vždy zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), tedy zda ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a zda před jejím podáním byly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 30. 3. 2004).
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů již dříve napadl ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2002 a o níž bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/02 tak, že byla odmítnuta jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.] z toho důvodu, že spolu s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. 20 Co 341/2002 a Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost bude možné považovat za přípustnou teprve po doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, jak se zjišťuje z jeho usnesení ze dne 23. 10. 2003 č. j. 20 Cdo 117/2003-43, neboť podané dovolání nebylo přípustné.
V odůvodnění usnesení dovolací soud konstatoval, že stěžovatel opřel přípustnost dovolání o ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení účinků doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí), aniž vzal v úvahu, že usnesení odvolacího soudu potvrzující usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost (§208 odst. 1 o. s. ř.) nelze zaměňovat s usnesením, jímž se mění nebo potvrzuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí [ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V dané věci však odmítnutím odvolání soud prvního stupně pouze vyvodil důsledek z uplynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku, ale nezkoumal, zda existují předpoklady rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Dovolací soud nezjistil přípustnost dovolání ani ve vztahu k ustanovení §§237, 238 či §239 o. s. ř., proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jak usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001 č. j. 66 E 625/2001-6, kterým bylo rozhodováno ve věci výkonu rozhodnutí o nezastupitelné plnění proti stěžovateli, tak i následné usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2002 č. j. 66 E 625/2001-18, nebylo doručeno stěžovateli ani náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř., neboť v dodejce uložené ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. 66 E 625/2001 nebyla řádně vyplněna celá obchodní firma stěžovatele tak, jak je označena v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně v oddíle Dr. (družstvo), vložka 2679, tj. "Bytové družstvo Rudišova 4, Brno, družstvo", ale usnesení Městského soudu v Brně č. j. 66 E 625/2001-6 bylo doručováno adresátu: Bytovému družstvu Rudišova 4, dr., Rudišova 4, 602 00 Brno.
Stěžovatel argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, neboť podle jeho názoru, výhradně pochybením soudu nemohlo dojít k řádnému uplatnění jeho zákonných procesních práv, zejména práva na včasné podání odvolání, a takové pochybení soudu nemůže být v konečném důsledku přičítáno k jeho tíži.
Ústavní soud skutečně v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že při doručování písemností, zejména určených do vlastních rukou účastníka řízení, je nezbytné vždy pečlivě uvést celé jeho jméno s plnou adresou (v případě fyzické osoby), obchodní firmu a sídlo (v případě osoby právnické), a to tak, aby nemohlo dojít k záměně těchto osob, případně k faktické nemožnosti doručení ze strany doručujícího orgánu.
Ústavní soud však při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti jako celku nemůže v zásadě oddělit procesní práva účastníků soudního řízení od jejich povinností, vyplývajících jak z výše označených ustanovení o. s. ř., ale i z dalších právních předpisů (zejména z ustanovení §19c občanského zákoníku). Což jinak řečeno znamená, že Ústavní soud je povinen přihlédnout i k tomu, zda na vzniklé situaci se podílel výhradně Městský soud v Brně, jak tvrdí stěžovatel.
Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud opomenout zejména tu část námitek stěžovatele, v nichž stěžovatel tvrdí, že obecné soudy měly v dané věci postupovat podle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. a doručovat písemnosti "k rukám členů statutárního orgánu stěžovatele", a to mimo jiné proto, že stěžovatel, jak se sám vyjádřil "nemá v uvedeném domě žádné kanceláře a všechny byty jsou ve vlastnictví fyzických osob, kterým byly rozprodány, a že (v jeho případě) jde o družstvo vlastníků bytových jednotek", a dále, že "nemá žádné zaměstnance, jimiž by mohl přijmout jakoukoliv poštu a tudíž i doručení řádné listiny je problematické".
Podle ustanovení §19c odst. 1 občanského zákoníku při zřízení právnické osoby musí být určeno její sídlo. Sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (§19c odst. 2 občanského zákoníku), zejména doručovat korespondenci.
Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., právnickým osobám se písemnost doručuje na adresu jejich sídla. Z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že sídlo zapsané v obchodním rejstříku (či jiné veřejnoprávní evidenci) musí odpovídat skutečnému sídlu právnické osoby, tj, adrese místa, kde se nalézá správní aparát právnické osoby, a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat v obvyklých, k tomu vyznačených časových rozmezích. Sídlem stěžovatele je podle zápisu v obchodním rejstříku příslušné vložky Rudišova 4, Brno, PSČ 602 00. Na této adrese sídlí rovněž statutární orgán stěžovatele a sídlo stěžovatele je rovněž obsaženo i v samotné obchodní firmě.
Z údajů pošty obsažených na zadní straně vrácené písemnosti však není zřejmé, že by se stěžovatel na uvedené adrese nezdržoval, případně že by adresát byl na uvedené adrese neznámý, proto pro postup podle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. nebyl ze strany soudu prvního stupně důvod, a navíc obecné soudy podle obsahu spisu nemohly dospět k závěru, že stěžovatel v místě svého sídla nevyvíjí činnost, a že tedy případné doručení písemnosti náhradním způsobem není možné, neboť zákonná konstrukce náhradního doručení je založena na předpokladu, že se adresát v místě doručení skutečně zdržuje, tj. jsou zde osoby, oprávněné písemnosti určené do vlastních rukou adresáta převzít. Pokud stěžovatel vlastním jednáním resp. opomenutím zavinil, že obecným soudům nebyla v době doručování známa skutečná adresa místa, kde je možné stěžovatele kontaktovat (a kde se nachází správní aparát stěžovatele) a stěžovatel sám nepožádal v daném případě již soud prvního stupně, aby doručoval písemnost na jím označenou adresu, nelze bez dalšího dospět k závěru, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na závěr považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že pokud stěžovatel argumentuje tím, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly výhradně posouzením včasnosti či opožděnosti podaného opravného prostředku, ale nikoli již stěžovatelem uváděnými odvolacími důvody, je tomu tak proto, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně a rozhodl podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se po provedeném zkoumání této otázky se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, takže odvolací námitky stěžovatele nemohly zvrátit nastalou procesní situaci a jejich posuzování by bylo již bezpředmětné.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu