ECLI:CZ:US:2005:3.US.504.05
sp. zn. III. ÚS 504/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SMS CZ s. r. o., se sídlem v Rokycanech, Soukenická 18, zastoupené Mgr. Ing. Janou Maškovou, advokátkou v Plzni, Lochotínská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, čj. 18 Cm 519/98-129, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2005, čj. 2 Cmo 377/2003-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, a namítá, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, čj. 18 Cm 519/98-129, je nepřípustná. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo možno podat odvolání, podle dotazu Ústavního soudu u Krajského soudu v Ostravě bylo odvolání podáno a řízení doposud nebylo skončeno. Nejsou proto splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku.
Ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2005, čj. 2 Cmo 377/2003-69, je zjevně neopodstatněná. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2003, čj. 16 Cm 311/98-40. Podle stěžovatelky představuje ústavní problém otázka interpretace ust. §63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění do 25. 10. 2000. Stěžovatelka v ústavní stížnosti víceméně opakuje argumenty, které již učinila v odvolání, a s nimiž se vrchní soud ve svém rozhodnutí vypořádal.
Stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, pravděpodobně s předpokladem, že touto ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu, byť podle stěžovatelčina názoru protiústavní, by nemělo podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci samé povahu otázky zásadního právního významu, když dovolání z jiného důvodu nebylo přípustné. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Nepodala-li stěžovatelka dovolání, zbavila se tím možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu. Je v tomto aspektu jasně patrné, že otázka výkladu ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je zásadně věcí obecné justice a není úkolem Ústavního soudu závěry obecnou justicí učiněné přehodnocovat. S argumenty stěžovatelky se Vrchní soud v Olomouci vypořádal a Ústavní soud na jeho odůvodnění nevidí nic protiústavního. Porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto nepřipadá v úvahu.
Ústavní soud se pozastavuje nad celkovou úrovní ústavní stížnosti sepsané advokátkou a nad zjevnými formálními chybami v této ústavní stížnosti obsaženými.
Za shora uvedených okolností Ústavní soud ústavní stížnost dílem odmítl z důvodu její nepřípustnosti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, dílem ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Mucha
předseda senátu