ECLI:CZ:US:2005:3.US.505.04
sp. zn. III. ÚS 505/04
Usnesení
III.ÚS 505/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 505/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Stanislavem Bílkem, advokátem v Českých Budějovicích, Klaricova 19, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 9 C 498/2002, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 30 Co 78/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2004, sp. zn. 33 Odo 125/2004, a exekučním příkazům soudního exekutora JUDr. J. Š. Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 14. července 2004, sp. zn. EX-462/04-8, a ze dne 19. července 2004, sp. zn. EX-462/04-9, s návrhy na přednostní projednání věci, na vydání předběžného opatření, na náhradu nákladů zastoupení a na zrušení ust. §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, ve znění jejího doplnění ze dne 10. prosince 2004, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění vady v zastoupení, na základě výzvy Ústavního soudu, napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. listopadu 2002 (9 C 498/2002-65), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9. dubna 2003 (30 Co 78/2003-86), usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2004 (33 Odo 125/2004-113) a exekuční příkazy soudního exekutora JUDr. J. Š. Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 14. července 2004 (EX-462/04-8) a ze dne 19. července 2004 (EX-462/04-9) a tvrdila, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv obsažených v čl. 4 odst. 4, čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 9 C 498/2002 a exekučního spisu sp. zn. EX- 462/04 byly zjištěny tyto rozhodující skutečnosti:
* Stěžovatelka (v právním postavení žalobkyně v řízení před obecnými soudy) se žalobou podanou u soudu dne 14. 2. 2001 domáhala po žalovaných (H. K., R. K. a M. F.) zaplacení částky 22 750 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastnice jsou spoluvlastnicemi nemovitostí v žalobě označených (stěžovatelka v rozsahu 1/8), které stěžovatelka v období od srpna do října 1997 s nákladem 26 000 Kč zhodnotila vybudováním sprchového koutu (což obnášelo provedení potřebné vodoinstalace, osazení stěny, obložení vany, sprchy, bojleru a provedení osazení plynového topidla s prodloužením plynoinstalace), přičemž žalované se na vynaložených nákladech podle velikosti svých spoluvlastnických podílů odmítly podílet.
* Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 20. listopadu 2002 (9 C 498/2002-65) výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 9 750 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30. 4. 1999 do zaplacení ve vztahu k žalované H. K., částky 6 500 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30. 4. 1999 do zaplacení ve vztahu k žalované R. K. a částky 6 500 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30. 4. 1999 do zaplacení ve vztahu k žalované M. F. Výrokem II. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně posoudil nárok stěžovatelky jako bezdůvodné obohacení; ovšem s ohledem na námitku promlčení, kterou žalované v řízení uplatnily, žalobu stěžovatelky zamítl.
* Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, svým rozsudkem ze dne 9. dubna 2003 (30 Co 78/2003-86) k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. zamítající žalobu v úrocích z prodlení potvrdil; jinak rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu (ohledně částky
22 750 Kč) za použití §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatelce uložil na jejich úhradu zaplatit žalovaným částku 14 797 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud nepřehlédl, že u téhož soudu I. stupně je vedeno pod sp. zn. 14 C 837/99 řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem mezi týmiž účastnicemi, v rámci něhož obecný zmocněnec stěžovatelky dne 6. prosince 1999 uplatnil k započtení částku 22 750 Kč, představující podíl na zhodnocení nemovitostí, které provedla stěžovatelka výlučně na vlastní náklady v měsících září a říjen 1997, z čehož dovodil, že dříve zahájené řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 837/99 brání tomu, aby o téže věci probíhalo další řízení. Jelikož šlo podle názoru odvolacího soudu o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (tzv. překážku litispendence podle §83 odst. 1 o. s. ř.), uzavřel, že bylo vyloučeno, aby soud I. stupně o věci samé rozhodl. Odvolacími námitkami, které se týkaly závěru soudu I. stupně o promlčení žalovaného nároku, se vzhledem k postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř. již nezabýval. Stejně tak nepřihlédl ke skutečnostem uplatněným žalobkyní nově až v odvolání s tím, že i kdyby byly pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nemohl by k nim přihlížet [§119a a §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
* Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 26. května 2004 (33 Odo 125/2004-113) odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
* Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. J. Š. Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 14. července 2004 (EX-462/04-8) bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitosti stěžovatelky k uspokojení pohledávky žalovaných (nákladů řízení přiznaných žalovaným vpředu označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem) a nákladů exekuce. Exekučním příkazem ze dne 19. července 2004 (EX-462/04-9) byla rovněž nařízena exekuce k uspokojení téže pohledávky, a to přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, který je veden u Československé obchodní banky. Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek [§47 odst. 3 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění dalších předpisů, dále jen exekuční řád].
V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - nesouhlasí s nutností kvalifikovaného zastoupení advokátem při podání ústavní stížnosti. Protože však ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neřeší situaci, kdy je navrhovatel nemajetný a obecné soudy mu právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem neustanoví, je uvedené ustanovení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť "povinnost právního zastoupení pochopitelně neexistuje ani u Evropského soudu pro lidská práva". Řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z nich vzešlá jsou jako celek nespravedlivá a nerespektují principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že zvláště nalézací soud pochybil, když jí neumožnil výslech svědka a bez poučení vydal rozsudek. K rozsudku krajského soudu má stěžovatelka výhrady v tom směru, že se nemohla vyjádřit a byla odkázána na to, že byla poučena (stěžovatelka uvádí, že lživě) o tom, že mohla navrhnout provedení důkazů v nalézacím řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu napadá proto, že se zabývalo pouze náklady řízení. Stěžovatelka brojí i proti exekučním příkazům, a to, že byly vydány v rozporu se zákonem, neboť částku ve výši 14 797 Kč uhradila. Okresní soud v Jablonci nad Nisou na protizákonné praktiky exekutora upozorňovala, k nápravě však nedošlo. Navíc podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, který tento soud ignoroval, proto se domáhá, aby jeho vydání nařídil označenému okresnímu soudu Ústavní soud. Okresní soud v Jablonci nad Nisou a soudní exekutor porušily proto §88 odst. 3 exekučního řádu, neboť ignorovaly její námitky o nákladech exekuce a nákladech oprávněného. Vinou pětileté nečinnosti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou nemůže užívat svůj podíl, který vlastní na předmětné nemovitosti. Vzhledem ke svým osobním poměrům žádá proto stěžovatelka o přednostní projednání věci. Stěžovatelka z vpředu uvedených důvodů, které jsou podrobněji rozvedeny v ústavní stížnosti a jejím doplnění, navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů a exekuční příkazy, jak jsou vpředu označeny. Mimo již zmíněných návrhů na přednostní projednání věci a na vydání předběžného opatření stěžovatelka rovněž podala návrh na náhradu nákladů zastoupení a navrhla zrušit ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K ústavní stížnosti se na návrh Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil soudní exekutor JUDr. J. Š., který ve svém vyjádření uvedl, že postupoval při exekuci proti stěžovatelce v souladu s §58 odst. 2 exekučního řádu, když vedle exekučního příkazu postihujícího důchod povinné vystavil exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. K námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, že čeká na vyznačení právní moci na usnesení o nařízení exekuce. Bez vyznačení právní věci nemůže posoudit, zda námitkám vyhoví či je postoupí soudu k rozhodnutí. Procesní návrh stran ústavní stížnosti nevznesl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 9 C 498/2002 a exekuční spis sp. zn. EX-462/04 a po jejich prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Rozhodující obecné soudy (Okresní soud v Jablonci nad Nisou, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, Nejvyšší soud ČR) věc stěžovatelky v souladu s procesním předpisem projednaly a zaujaly právní názor, který má oporu v provedeném dokazování a v souladu se zákonem svůj názor odůvodnily (§157 odst. 2, §167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout. Ostatně výše zhodnocení předmětné nemovitosti, kterou stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uplatňovala, bude Okresním soudem v Jablonci nad Nisou posouzena v jiném řízení, a i proto nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, rozhodl odvolací soud (Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec) ve smyslu ustálené rozhodovací praxe o náhradě nákladů řízení a svůj názor rovněž postačujícím způsobem v mezích zákona odůvodnil, a proto ani v tomto směru nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka brojí proti vpředu označeným exekučním příkazům, Ústavní soud konstatuje, že tyto byly vydány k uspokojení pohledávky vzniklé přiznáním náhrady nákladů řízení žalovaným odvolacím soudem. Uvedené exekuční příkazy byly vydány soudním exekutorem JUDr. J. Š. v souladu se zákonem (exekučním řádem) k uspokojení vymahatelné pohledávky žalovaných; proto nedošlo jejich vydáním k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Tvrzení o tom, že vymáhaná částka již byla následně (po vydání exekučních příkazů) uhrazena, nemá vliv na samotné (ústavní stížností napadené) exekuční příkazy, neboť byly vydány před uhrazením vymáhané částky. Obdobně tak je nevýznamné její tvrzení, že byly "ignorovány" jí podané námitky o nákladech exekuce a nákladech oprávněného podle §88 odst. 3 exekučního řádu, a to proto, že jde o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když petit ústavní stížnosti musí být v souladu s §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu - příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. června 2004 (EX-462/04-3) ústavní stížností napaden nebyl.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatelky, ale - a to především - povahou vyložených důvodů a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
Návrh stěžovatelky na přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu a náhradu nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou vydat předběžné opatření na základě jejího podání ze dne 21. července 2004, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není, podle svých pravomocí daných mu Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu, příslušný. Návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný, neboť povinnost kvalifikovaného zastoupení navrhovatele je v řízení, vedeném před domácími vrcholnými soudními instancemi (Nejvyšší soud ČR, Nejvyšší správní soud), standardním požadavkem. Pokud navrhovateli jeho osobní a majetkové poměru neumožňují si obstarat právního zástupce běžnou cestou (stěžovatelce je nutno dát za pravdu v tom, že ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takovou situaci neřeší), je nutno obrátit se na Českou advokátní komoru s návrhem na určení advokáta (§18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), čímž i "nemajetný" navrhovatel dostojí formálním požadavkům zákona o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti, konkrétně pak ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v jeho usnesení ze dne 3. srpna 2004 (9 C 498/2002-18), ve kterém je uvedeno, že k podání ústavní stížnosti není dána povinnost zastoupení právním zástupcem. Jde o zjevnou nesprávnost; rozhodující je znění ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z něhož povinnost kvalifikovaného zastoupení pro podání ústavní stížnosti i řízení před Ústavním soudem vyplývá.
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy proto Ústavní soud z výše rozvedených důvodů odmítl [§43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005