ECLI:CZ:US:2005:3.US.51.05
sp. zn. III. ÚS 51/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Markem Štenclem, advokátem AK se sídlem 788 03 Nový Malín č. p. 240, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 7. 2001, č. 6955205763, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2003, č. j. 19 Ca 284/2001-68, jakož i proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 Ads 38/2003-123, za účasti 1) České správy sociálního zabezpečení, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 1. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 7. 2001, č. X, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2003, č. j. 19 Ca 284/2001-68, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 Ads 38/2003-123, a to pro porušení čl. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 31. 1. 2005 stěžovatelka Ústavní soud požádala o neuložení náhrady nákladů řízení dle ust. §62 odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu špatných majetkových a sociálních poměrů, a dále stěžovatelka požádala Ústavní soud o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí pro naléhavost.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 10. 7. 2001, č. X, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v ust. §38 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když podle posudku lékaře OSSZ v Šumperku ze dne 19. 6. 2001 není stěžovatelka plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 30 %. Uvedené rozhodnutí ČSSZ napadla stěžovatelka žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě nejprve rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 19 Ca 284/2001-25. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2002, č. j. 2 Cao 119/2002-47, výše uvedený rozsudek krajského soudu podle ust. §221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že posouzení zdravotního stavu stěžovatelky, uvedené v posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV"), pracoviště v Ostravě ze dne 6. 12. 2001 nelze považovat za zcela úplné a přesvědčivé a je třeba vyžádat doplňující posudek od téže komise. Krajský soud v Ostravě pak rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, č. j. 19 Ca 284/2001-68, tak, že žalobu podle ust. §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že pro uznání plné invalidity musí dojít k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % anebo musí být zjištěno zdravotní postižení vyjmenované v příloze č. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek. Protože v takové míře pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti zjištěn nebyl, a nebylo zjištěno ani zdravotní postižení, které by vyžadovalo vytvoření zcela mimořádných podmínek, nebylo možné stěžovatelku k datu 10. 7. 2001 považovat za plně invalidní. Jestliže stěžovatelka nebyla plně invalidní, pak nesplňovala podmínky nároku na plný invalidní důchod. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 Ads 38/2003-123, podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry ČSSZ a obou obecných soudů ohledně hodnocení a posouzení zdravotního stavu stěžovatelky pro účely přiznání plného invalidního důchodu, jakož i ohledně aplikace příslušných ustanovení vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, a to především ust. §6 odst. 1 a odst. 3 a odst. 6 a dále přílohy č. 2 cit. vyhlášky, jakož i aplikace ust. §39 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na svoji zdravotní dokumentaci, která obsahuje dokumenty o více než roční léčbě chronických virových onemocnění a léčbě jiných zdravotních postižení. Přesto byla, uvádí stěžovatelka, posudkovou komisí MPSV, pracoviště Ostrava za hlavní příčinu průběhu a zdravotních následků nemoci stěžovatelky označena porucha osobnosti, a to jen na základě jediného psychologicko-psychiatrického vyšetření, trvajícího pouze 1 hodinu a 25 minut, deklarovaného jako vyšetření ve dvou dnech, a z tohoto závěru pak ve svém rozhodnutí vycházel i Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování ve věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její zdravotní postižení - chronický únavový syndrom - bylo vyjmuto z přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb., a ze strany ČSSZ ani obecných soudů nedošlo k uplatnění ust. §6 odst. 6 cit. vyhlášky, podle něhož, pokud v příloze č. 2 není zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, uvedeno, stanoví se procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle takového zdravotního postižení, uvedeného v této příloze, které je s ním funkčním dopadem nejvíce srovnatelné. V daném případě, uvádí stěžovatelka, posudková komise MPSV, pracoviště Ostrava, správně neurčila převažující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, která je svým funkčním dopadem nejvíce srovnatelná se zdravotním postižením stěžovatelky, tj. chronickým únavovým syndromem, a její závěry pak byly přijaty i oběma obecnými soudy.
V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatelka na rozdílnou aplikaci ustanovení §39 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posudkovou komisí OSSZ v Šumperku, která ji posoudila dle vyhl. č. 284/1995 Sb., příl. č. 2 kap. I., Infekční nemoci a následky, písm. a) s poklesem o 30 % z důvodu zdravotního postižení lehkou formou virových infekcí s funkčním omezením lehkého stupně a s lehkým snížením celkové výkonnosti organismu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Naproti tomu procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla posudkovou komisí MPSV, pracoviště Ostrava v rámci soudního řízení před Krajským soudem v Ostravě posouzena dle vyhl. č. 284/1995 Sb., příl. č. 2 kap. V. položka 5 písm. a) se snížením o 5 - 10 % z důvodu poruchy osobnosti s lehkým narušením osobnosti se zachovalou výkonností organismu s konstatováním, že infekční nemoci nemohou mít na tento pokles vliv, neboť byly přeléčeny a trvalé poinfekční následky chronických či komplikovaných infekcí nebyly brány do úvahy. Stěžovatelka dále namítá, že ČSSZ i oba obecné soudy provedly v příslušných řízeních převážně důkazy svědčící proti uplatněnému nároku stěžovatelky, a dopustily se tak porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že materiály, dodané stěžovatelkou od MUDr. M. N., CSc., měly být podkladem pro podrobnější zkoumání zdravotního stavu stěžovatelky z dalších hledisek, zejm. z oblasti imunologie, infekčních nemocí, neurologie, únavových stavů, a z toho vyplývajících dlouhodobých zdravotních postižení. Hodnocení však podle stěžovatelky bylo provedeno pouze na základě psychologicko-psychiatrického vyšetření. Stěžovatelka namítá, že nebyla vyžádána odborná lékařská vyjádření k charakteristice chronického únavového syndromu. V závěrech psychologicko-psychiatrického vyšetření a následně v závěrech posudkové komise MPSV, pracoviště Ostrava, stejně jako v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, se pak podle stěžovatelky chybně objevuje závěr, že subjektivní potíže stěžovatelky se začaly projevovat již na podzim 1997 a vyplývají spíše z poruchy osobnosti. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž zpochybňuje důkazní hodnotu psychologicko-psychiatrického vyšetření ze dne 6. 11. 2001, které proběhlo pouze v jednom dni, a to 1 hodinu u psychologa a 25 minut u psychiatra, což neodpovídá vyhlášce č. 134/1998 Sb., seznam zdravotních výkonů. Z výše uvedených důvodů bylo podle stěžovatelky postupem ČSSZ i obou obecných soudů porušeno ústavně garantované právo na ochranu osobnosti, právo na hmotné zajištění přiměřeného rozsahu při nezpůsobilosti k práci, jakož i právo na rovné postavení v řízení před nezávislým nestranným soudem či jiným orgánem veřejné moci, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak byl orgány rozhodujícími v předmětné věci zjištěn skutkový stav věci, zejm. se pak neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů, a nesouhlasí ani s následným právním posouzením věci. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomínal, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
V projednávané věci však nejde o žádný z výše uvedených případů, ve kterých by ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů připadala v úvahu.
Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §3 odst. 3 písm. a), b), c) cit. zák., jsou orgány sociálního zabezpečení Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Podle ust. §4 odst. 2 cit. zák. posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle níž posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků (§3 odst. 1).
V přezkumném řízení soudním rozhoduje v intencích ust. §89 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, ve věcech důchodového pojištění, a tedy i ve věcech dávek důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, o opravném prostředku proti rozhodnutí správních orgánů příslušný krajský soud ve správním soudnictví podle příslušných ustanovení soudního řádu správního (ust. §7 odst. 3 s. ř. s.). Je-li důchod podmíněn zdravotním stavem, je rozhodnutí přezkumného soudu závislé především na odborném lékařském posudku. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře OSSZ (ust. §8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ust. §4 odst. 2 cit. zák., příslušná posudková komise MPSV. Tento zákonem předepsaný důkaz - posudek posudkové komise MPSV- hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ust. §77 odst. 2 s. ř. s., přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poznamenal, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek splňuje všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav občana byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace a po přihlédnutí ke všem obtížím občanem uváděným, aby tak nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti stanovené klinické diagnózy. Dále musí být uvedeno, zda zjišťovaný zdravotní stav občana zakládá zdravotní stav dlouhodobě nepříznivý a v jakém rozsahu v důsledku zdravotního postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti, popřípadě zda tu nejde o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky či o schopnost soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle druhu zdravotního postižení jsou pak uvedeny v příl. č. 2, zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky v příl. č. 4 a zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek v příl. č. 3, které jsou součástí vyhl. č. 284/1995 Sb. Posudková komise pak zjištěné nejzávažnější (invalidizující) zdravotní postižení podřadí podle kritérií uvedených ve zmíněných přílohách, přičemž zváží popřípadě i rozsah a závažnost dalšího (dalších) zdravotních postižení, přičemž se řídí hledisky upravenými v §6 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Soud však nemůže přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, a že jej musí bez dalšího převzít. Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval posudek nový, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.
Stěžovatelka především vznáší námitky k tomu, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť není soudem nadřízeným soudům obecným, a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy svůj právní názor odůvodnily. Ze spisového materiálu vyplývá, že se zabývaly (zejména krajský soud) potřebným doplněním dokazování a že se zjištěné nedostatky promítly do zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami se dostatečným způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že krajskému soudu nelze vytýkat, že by se nezabýval některými důkazy, a to konkrétně závěry MUDr. N., CSc., a že by hodnotil jen ty, které měly za následek neúspěch stěžovatelky ve věci. Při přezkoumávání správního rozhodnutí o nároku na důchodovou dávku je posouzení plné invalidity ve smyslu ust. §39 odst. 1 a 2 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a §6 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, závislé především na odborném lékařském posouzení. Proto podkladem pro rozhodnutí krajského soudu bylo jak hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky lékařem OSSZ v Šumperku, tak i posudek posudkové komise MPSV, pracoviště v Ostravě ze dne 6. 12. 2001, doplněný dne 29. 11. 2002, který je stěžejním důkazem pro účely posouzení zdravotního stavu stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka, že soud při svém rozhodování vycházel pouze z posudku posudkové komise MPSV, aniž by sám hodnotil podklady, z nichž posudková komise MPSV vycházela, nelze podle Nejvyššího správního soudu s jejím tvrzením souhlasit. Předmětný posudek byl vypracován na základě zjištěného zdravotního stavu stěžovatelky, který byl hodnocen posudkovým lékařem a lékařem neurologem na základě zdravotní dokumentace stěžovatelky. Posudková komise MPSV se podle Nejvyššího správního soudu vypořádala se všemi lékařskými nálezy včetně nálezů MUDr. N., CSc., i s námitkami stěžovatelky a dospěla k závěru, že u stěžovatelky se ke dni 10. 7. 2001 jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo postižení psychického charakteru, který podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kap. V., položka 5, písm. a) způsoboval 10% pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a to i s přihlédnutím k ostatním zdravotním postižením. Nejvyšší správní soud dále poukázal na závěr posudkové komise MPSV, že pokud je v dokumentaci uváděn chronický únavový syndrom, tuto diagnózu nelze akceptovat, neboť subjektivní potíže vyplývají spíše z poruchy osobnosti lehkého stupně, udávané parastézie odpovídají diagnóze latentní tetanie i reziduálním obtížím po prodělané neuroborelióze, jakož i na zjištění, že v dokumentaci praktického lékaře ani v nálezech MUDr. N., CSc. nejsou nálezy, které by doložily invalidizující onemocnění. Posudkové nálezy MUDr. N., CSc. o "prakticky nulovém pracovním potenciálu" nejsou podloženy objektivními nálezy, a proto je posudková komise MPSV nemohla jinak zohlednit. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shledal výhrady stěžovatelky ke skutkovým a právním závěrům krajského soudu jako nepodložené. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zdravotní potíže stěžovatelky byly náležitě popsány v posudku posudkové komise MPSV a jí odpovídajícím způsobem i zhodnoceny. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že posudková komise MPSV měla k dispozici dostatečné množství odborných lékařských nálezů pro zpracování objektivních posudkových závěrů, přičemž neshledal důvody pro pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku. Podle Nejvyššího správního soudu proto nelze dovodit, že krajský soud vycházel ze skutkové podstaty, která nemá z velké části oporu ve spisech nebo která je z velké části s nimi v rozporu. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky zpochybňující důkazní použitelnost psychologicko-psychiatrického vyšetření provedeného dne 6. 11. 2001 MUDr. M. Z. a Mgr. I. D.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů jsou dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněna, a to jak co do závěrů skutkových, tak i právních. Ústavní soud proto uzavírá, že závěry, k nimž dospěly obecné soudy, ale i ČSSZ v napadených rozhodnutích, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu