ECLI:CZ:US:2005:3.US.52.05
sp. zn. III. ÚS 52/05
Usnesení
III. ÚS 52/05
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 17. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti stěžovatele COOP Centrum družstvo, se sídlem Na Poříčí 30, Praha 1, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem 100 00 Praha 10, Nad Olšinami 27, proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci u něj vedené pod sp. zn. 41 Cm 1108/99 a o návrhu na zrušení ust. §202 odst. 1 písm. d) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonného ustanovení se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně v řízení shora označeném, svým postupem "když svým přípisem ze dne 6. 12. 2004 nevyhověla návrhu stěžovatele ze dne 14. 9. 2004 na vyloučení žalobních návrhů ze dne 21. 5. 1999 o zaplacení částek 9.604,-Kč, 9.999,-Kč, 9.712,-Kč, 9.916,-Kč, 9.930,-Kč, 9.529,-Kč, 9.770,-Kč, 9.663,-Kč, 9.891,-Kč 9.765,-Kč, 9.618,-Kč, 7.504,-Kč, 9.805,-Kč, 9.131,-Kč, 255,-Kč, 2.083,-Kč, 3.792,-Kč, 9.782,-Kč, 9.608,-Kč a 9.836,-Kč k samostatnému řízení za daného stavu řízení" porušila právo stěžovatele na spravedlivé projednání záležitosti přiznané čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V obsáhlé ústavní stížnosti, v níž stěžovatel popisuje procesní postup soudu ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně, jejichž předmětem jsou žaloby stěžovatele proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Moravském Krumlově, na zaplacení shora uvedených částek z titulu smluvní pokuty, brojí stěžovatel proti postupu soudu, který - jak patrno z jeho sdělení ze dne 6. 12. 2004 - nevyhověl návrhu stěžovatele, učiněnému dne 14. 9. 2004, na vyloučení původně jím samostatně podaných žalob (následně soudem spojených ke společnému řízení) k jejich samostatnému projednání. Podle názoru stěžovatele se další společné řízení věcí - v návaznosti na soudem dne 27. 8. 2004 usnesením požadované doplnění návrhů o údaje z faktur o celkovém počtu 98 - stává obtížně projednatelným. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že i když má proti procesnímu postupu soudu I. stupně v daném řízení i jiné námitky, pro účely této stížnosti se omezuje na otázku postupu soudu ve vztahu k návrhu, jím učiněnému dne 14. 9. 2004, na vyloučení věcí k samostatnému projednání. V závěru pak dovozuje, že nevyhověním tomuto jeho návrhu za uvedeného procesního stavu došlo již nyní k porušení práv zaručovaných čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95). Proti případným průtahům v řízení, na které patrně míří stěžovatelovo tvrzení o porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, poskytuje právní řád stěžovateli účinný prostředek nápravy v ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb. Samotné nevyhovění procesnímu návrhu stěžovatele, jemuž přístup k soudu zůstává zachován, pak nelze hodnotit jako postup protiústavní jen proto, že stěžovateli nevyhovuje vedení společného řízení o jeho žalobách. Ústavnímu soudu také zpravidla nepřísluší v dosud probíhajícím řízení před obecnými soudy zabývat se otázkami vedení řízení, tedy i otázkami splnění podmínek pro spojení věcí či naopak pro jejich vyloučení k samostatnému projednání. K posouzení vhodnosti takového postupu je povolán obecný soud, který svým rozhodováním tohoto druhu není vázán a sám je může měnit. Tento jeho postup, týkající se výhradně způsobu vedení řízení, zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé a není tak podle přesvědčení Ústavního soudu způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Současně s podáním ústavní stížnosti podal stěžovatel s odvoláním na ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i návrh na zrušení ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Z obsahu tohoto stěžovatelem společně podaného návrhu na zrušení zákonného ustanovení je však zcela zjevné, že se upíná k usnesení soudu vydanému podle §43 odst. 1 o. s. ř. (navíc vydanému v jiném řízení), tedy k usnesení, které současně není napadáno ústavní stížností. Podmínky ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak v daném případě nejsou splněny a stěžovatele za tohoto stavu nelze považovat za osobu oprávněnou k podání takového návrhu. Proto i tento spojený návrh stěžovatele byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona rovněž odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 17. února 2005