ECLI:CZ:US:2005:3.US.520.04
sp. zn. III. ÚS 520/04
Usnesení
III.ÚS 520/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 520/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Hanou Lukešovou, advokátkou v Litoměřicích, Marie Pomocné 291/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2569/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 15 Co 99/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. ledna 2003, sp. zn. 21 C 170/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i co do jiných formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2004 (25 Cdo 2569/2003-136), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003 (15 Co 99/2003-71) a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. ledna 2003 (21 C 170/2001-55) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti:
* Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 24. ledna 2003 (21 C 170/2001-55) odmítl žalobu stěžovatele (vystupoval v právním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy). Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 10 mil. Kč (později částku zvýšil na 13,5 mil. Kč), kterou mu oba žalovaní (Český Telecom, a. s., SLAMONT Štětí, s. r. o.) měli způsobit provedením výkopových prací na domě č. p. 107 v Lounkách a v důsledku toho i na duševním zdraví při obraně majetku stěžovatele. Nalézací soud dospěl k závěru, že uvedená podání postrádají vylíčení některých skutečností rozhodných pro uplatněný nárok ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel byl proto vyzván (zejména usnesením ze dne 22. 11. 2002) k doplnění žaloby a ke specifikaci jednotlivých nároků, byl podrobně a srozumitelně poučen, jak má podání doplnit a upřesnit, a byl také poučen o následcích nesplnění výzvy soudu. Stěžovatel žalobu nedoplnil, a proto byla odmítnuta.
* Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 30. dubna 2003 (15 Co 99/2003-71) usnesení soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že podání stěžovatele neobsahovala vylíčení rozhodných skutečností pro uplatněný nárok, kterým je náhrada škody v penězích. Ani odvolání tento nedostatek neodstranilo, je rovněž nesrozumitelné a nepřehledné, přičemž stále existují nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř).
* Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2004 (25 Cdo 2569/2003-136) zamítnuto, neboť nebylo shledáno opodstatněné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že si z důvodu nízkého příjmu veškerá podání vyhotovoval sám, s výjimkou dovolání. Poukazuje na to, že nebyl poučen o možnosti ustanovení advokáta soudem, ani mu jej soudy neustanovily z úřední povinnosti; nalézací soud jej vyzval k odstranění vad podání. Podle názoru stěžovatele tedy nalézací soud značně přispěl k tomu, že navrhovatel nedokázal upravit své podání do stavu, o kterém by mohl soud rozhodnout. Poskytl důkazy, které dle svého laického úsudku považoval za dostatečné. Obecné soudy se pak nezabývaly jeho návrhy na vypracování znaleckých posudků. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
K tvrzením v ústavní stížnosti stěžovatele se sluší konstatovat, že ve sporném řízení, mezi něž náleží i řízení o náhradě škody, se rozhoduje o nároku stěžovatele na základě řádně podaného návrhu (žaloby). Mimo obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí návrh (žaloba) obsahovat rovněž náležitosti uvedené v §79 odst. 1 o. s. ř., kde je stanoven i požadavek na vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z něj patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Neobsahuje-li návrh (žaloba) všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že obecné soudy (zejména pak nalézací soud) rozhodly v souladu s (v předchozím odstavci) vyloženými ustanoveními procesního předpisu (občanského soudního řádu) a rovněž tak se z nich podává, že skutková zjištění, která stěžovatel nikterak nezpochybňoval, správně pod tato ustanovení podřadily. Obecné soudy tedy postupovaly v soulady se zákonem (občanským soudním řádem).
Za této situace je zřejmé, že k porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ani jiných základních práv, zjevně nedošlo. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především samotnými tvrzeními stěžovatele. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005