ECLI:CZ:US:2005:3.US.526.04
sp. zn. III. ÚS 526/04
Usnesení
III.ÚS 526/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 526/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. R., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem v Klatovech 1, Randova 204, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2003, sp. zn. 15 Co 432/2003, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. května 2003, sp. zn. 6 C 55/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění formální vady spočívající v nepředložení kopie napadeného rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. června 2004 (22 Cdo 496/2004), rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2003 (15 Co 432/2003) a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. května 2003 (6 C 55/2002) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývají následující rozhodné skutečnosti:
- nalézací soud (Okresní soud v Klatovech) svým rozsudkem ze dne 29. května 2003 (6 C 55/2002-88) určil, že žalobce (L. L.) je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 32/1 - zahrada kat. území Vrhaveč u Klatov. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 19, stavební parc. č. 53 a pozemku parc. č. 32/5 - zahrada v kat. území Vrhaveč, a to na základě smlouvy o převodu nemovitostí z roku 1980 a darovací smlouvy z roku 1994. Rozhodnutím Státního notářství v Klatovech ve věci projednání dědictví po K. R., otci žalovaného, vedené pod sp. zn. D 1225/90, které nabylo právní moci 24. 11. 1990, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž nově najevo vyšlý majetek, mj. pozemek parc. č. 32/1 v kat. území Vrhavek, převezme stěžovatel (vystupoval v procesním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy). Sporný pozemek byl užíván již právními předchůdci žalobce jako zahrádka a žalobce jej užívá ve stejném rozsahu. Stěžovatel teprve v roce 2001 sdělil žalobci, že mu sporný pozemek nepatří. Do té doby byl žalobce přesvědčen, že tento pozemek je součástí jeho nemovitostí. Přístup na sporný pozemek je pouze z usedlosti žalobce, samostatný přístup na tento pozemek nikdy nebyl. Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví ke spornému pozemku vydržením;
- na základě stěžovatelem podaného odvolání Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 17. září 2003 (15 Co 432/2003-104) rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že v postupní smlouvě z 26. 5. 1980, kterou byl žalobci do podílového spoluvlastnictví převeden rodinný domek č. p. 19 se stavební parc. č. 53 a zahradou parc. č. 32/5, nebyly uvedeny výměry pozemků, přičemž smlouva neobsahuje ani odkaz na znalecký posudek, ze kterého by bylo možno jejich výměru zjistit. Druhý spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem byl žalobci darován v roce 1994. Žalobce odvozuje svou dobrou víru od existujícího právního titulu. V době uzavření první smlouvy bylo žalobci patnáct let a nemovitosti začal užívat ve stejném rozsahu, v jakém byly užívány jeho právními předchůdci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, "že žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dané konkrétní věci v dobré víře, že mu patří i pozemek č. 32/1, který po dlouhou dobu užívali jeho předchůdci a který od roku 1980 sám užívá. Dobrá víra se vztahuje i k titulu, na jehož základě mohlo žalobci vzniknout vlastnické právo, a nebyla po celou dobu, která je stanovena v ust. §134 odst. 1 občanského zákoníku, zasažena". Tuto skutečnost nezpochybňoval ani stěžovatel, který pouze namítal, že výměra sporného pozemku je větší než polovina pozemků, které nabyl žalobce. Podle odvolacího soudu bylo nadbytečné zabývat se tím, zda podmínky vydržení splnili právní předchůdci žalobce, s ohledem na to, že je žalobce splnil sám;
- proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. června 2004 (22 Cdo 496/2004-132) zamítnuto;
- dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v podstatě z důvodu uplatněného dovolatelem, tedy zda lze právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. září 2002 (22 Cdo 2941/2000), uvedeným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1399, svazek 20, v němž Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor, že "pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla, "se zřetelem ke všem okolnostem", aplikovat i na daný případ s jeho individuálními skutkovými zvláštnostmi. S ohledem na obsah odůvodnění tohoto rozsudku lze mít za to, že v citované právní větě chybí slovo "podstatně", a to před slovem "byla";
- dovolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nemá důvod odklonit se od své dosavadní judikatury, týkající se poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo. Sporný pozemek byl odnepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku přiléhajícího k jejich domu č. p. 19. Tento pozemek nemá samostatný přístup a přístup na něj je a po vydržecí dobu byl pouze z usedlosti žalobce. Tyto skutečnosti potvrdili svědci - místní pamětníci a v průběhu dokazování nebylo soudy zjištěno, že by do doby, než byl žalobce vyrozuměn o právním stavu vlastnictví jím užívaných pozemků, nastalo něco, co by při obvyklé míře opatrnosti, kterou bylo možno se zřetelem ke všem okolnostem případu po žalobci požadovat, mohlo vést k tomu, aby zjistil skutečné (právní) vztahy mezi účastníky. Žalobce nenabýval pozemek, který by "neznal", ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými (§116 obč. zák.), přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby. V titulu vydržení (postupní smlouvě) také není výměra pozemků nabývaných žalobcem nijak zmíněna. Za těchto okolností je právní závěr odvolacího soudu o dobré víře žalobce, že mu sporný pozemek patří, se zřetelem ke všem okolnostem třeba považovat za správný.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že zákonným předpokladem vydržení je dobrá víra, jako objektivní kategorie a nikoli osobní přesvědčení toho subjektu, který věc drží. Žalobce si tedy mohl (a měl) ověřit skutečnost, zda pozemek stěžovatele patří k nemovitostem, které nabyl. Stěžovatel argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (22 Cdo 2941/2000), kde se uvádí, že seznámení se s rozlohou nabývaného pozemku je běžně zachovávanou zvyklostí a pokud se někdo od této zvyklosti odchýlí, nejde rozhodně o zachování obvykle vyžadované opatrnosti, kterou lze po každém subjektu požadovat. S poukazem na to, že po celou tvrzenou vydržecí dobu byl předmětný pozemek v užívání zemědělské socialistické organizace (žalobce tedy neprokázal dobrou víru, že mu jím užívaný pozemek patří), navrhl stěžovatel zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), čehož se svou ústavní stížností stěžovatel domáhal. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Právní názor obecných soudů o splnění podmínek vydržení, včetně dobré víry, byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci; ve věci rozhodujícím obecným soudům nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti nepřekročila rámec jednoduchého práva a obecné soudy, zejména pak soud dovolací, se jimi v souladu se zákonem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), včetně dopadů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. září 2002 (22 Cdo 2941/2000) na věc stěžovatele. Dále se sluší konstatovat, že sjednocování judikatury ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení přísluší Nejvyššímu soudu ČR jako vrcholnému soudnímu orgánu [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Nemohlo tedy dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, včetně tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že Nejvyšší soud ČR zaujal v souladu s touto jeho pravomocí stanovisko k právnímu posouzení věci (podmínek pro vydržení pozemku), byť byl tento jeho názor stěžovateli nepříznivý.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005