ECLI:CZ:US:2005:3.US.533.04
sp. zn. III. ÚS 533/04
Usnesení
III.ÚS 533/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Rastislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Partyzánská 16, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 2004 č. j. 20 Cdo 651/2003-52, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004 č. j. 20 Cdo 651/2003-52, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Výše označené usnesení dovolacího soudu považuje stěžovatel za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné z toho důvodu, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.7. 2002 č. j. 10 Co 551/2002-29 nemá po právní stránce zásadní význam, a zdůrazňuje, že ve svém dovolání "vymezil hned dvě konkrétní právní otázky, které mají zásadní právní význam a jsou bez jakýchkoli pochybností zobecnitelné a využitelné ve všeobecné soudní praxi".
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel konkretizuje otázky, jimiž se podle jeho názoru měly obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývat "ex offo", a to ještě před zkoumáním podmínek formální a materiální stránky vykonatelnosti rozhodnutí, jehož výkon byl navrhován. Takovou otázkou má být především zkoumání "všech aspektů, které případně mohly ovlivnit nicotnost aktu, jehož výkon je navrhován", což však obecné soudy neučinily.
Druhou, pro rozhodnutí ve věci samé právní otázkou zásadního právního významu, jíž se měl dovolací soud, podle názoru stěžovatele, zabývat, měla být "problematika důvodů, které působí nicotnost určitého správního aktu". Řešením této otázky měl prý dovolací soud možnost uvedený právní problém vyjasnit a sjednotit tak rozdílné právní názory na tuto problematiku.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím namítal, že podkladové rozhodnutí (rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 20. 3. 2001 č. j.: OSZ 16166-24/VD-KU-2001) je aktem "zdánlivým či nicotným", měly obecné soudy k těmto námitkám přihlédnout.
Stěžovatel dále dovozuje, že pokud příslušný zákon nebo jiný právní předpis vymezuje obligatorní náležitosti rozhodnutí, má absence některé z těchto základních náležitostí za následek nicotnost takového aktu.
Ze všech těchto výše uvedených důvodů považuje stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004 č. j. 20 Cdo 651/2003-52 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení povinného) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002 č. j. 10 Co 551/2002-29 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Ministerstva vnitra proti stěžovateli, srážkami ze mzdy pro Kč 202. 670,- bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvedl, že stěžovatel v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci; podkladové rozhodnutí je podle jeho názoru nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti ve smyslu ustanovení §124 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb.") tj. uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Odkaz na zde uvedené ustanovení §148 odst. 2 a §150 výše uvedeného zákona považuje za nesprávný a ve svém důsledku neúčinný.
Dovolací soud konstatoval, že k založení přípustnosti dovolání přichází v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") s tím, že dovolací soud by musel v projednávané věci dospět k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Možnost dovolacího přezkumu dle citovaného ustanovení je otevřena jen pro posouzení otázek právních, a to z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Názor stěžovatele, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je podle dovolacího soudu nesprávný zejména z toho důvodu, že nelze v žádném ohledu dospět k závěru, že by odvolací soud při zkoumání otázek, které je možno v rámci řízení o výkonu rozhodnutí posoudit, použil nestandardní právní názory vybočující z ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem podle názoru dovolacího soudu jít nemůže, neboť dovolání směřuje do oblasti procesního práva.
Dovolací soud dále konstatoval, že okolnost, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, byla odvolacím soudem, stejně jako další předpoklady pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí, vzata v úvahu a závěry z jejich hodnocení odpovídají konstantní judikatuře. S právními úvahami stěžovatele se dovolací soud neztotožnil a zdůraznil, že dovolací námitky neotvírají pro všeobecnou soudní praxi použitelnou právní otázku.
Ve vztahu k údajné nicotnosti podkladového rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem vytýkaný nedostatek (ve smyslu ustanovení §124 odst. 1, odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.) věcně nesprávného označení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, resp. jeho absence, nemá vliv na hodnocení otázky materiální vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, která je podmínkou jeho výkonu; nedostatek materiální stránky podkladového rozhodnutí však stěžovatel nenamítá.
Závěrem dovolací soud uvedl, že nedospěl k závěru o zásadním významu po právní stránce napadeného rozhodnutí, takže dovolání není přípustné. Toto zjištění dále podpořily zcela nesprávné argumenty stěžovatele.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžejní námitkou stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí jím podaného mimořádného opravného prostředku, je údajná nicotnost rozhodnutí, jehož výkon byl navrhován, tj. rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru sociálního zabezpečení ze dne 20. 3. 2001 č. j.: OSZ 16166-24/VD-KU-2001, která měla být, podle názoru stěžovatele, v předmětné věci rozhodujícími soudy posouzena z úřední povinnosti, a pokud se tak nestalo, měla být řešena v rámci řízení o podaném mimořádném opravném prostředku již z toho důvodu, že uvedená problematika není platnou judikaturou řešena jednotně. Od této námitky se poté odvíjejí námitky další.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti těchto soudů. Tyto meze nezávislosti soudů při jejich rozhodování je možné prolomit pouze za situace, při níž by obecné soudy porušily ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody. Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu ČR, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Ústavní soud si neosobuje pravomoc přezkoumávat úvahu Nejvyššího soudu ČR, zda mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí je či není zásadního významu po právní stránce, ale předmětem ústavní stížnosti může být z těchto okolností pouze odepření spravedlnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a následující).
Toto své stanovisko Ústavní soud respektuje i v projednávané věci a nevidí zásadní důvod se od něho odchylovat s tou výhradou, že respektování závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu nenaplnění účelu sjednocování judikatury obecných soudů nesmí převážit nad ochranou základních práv a svobod účastníků řízení. Porušení procesních práv stěžovatele v dovolacím řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny však Ústavní soud nezjistil (rovněž z těch důvodů, které budou vyloženy níže), neboť usnesení dovolacího soudu je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními části šesté o. s. ř., která upravují výkon rozhodnutí.
Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v té části jeho úvah, které poukazují na skutečnost, že v českém právním řádu obecné vymezení vad, které způsobují nicotnost (nulitu) správního aktu, není, takže v tomto směru je nezbytné čerpat poznatky k této otázce zejména z judikatury soudů a podpůrně i z teorie správního práva. To však neznamená, že by se problematikou nicotnosti (nulity) správních aktů v potřebném rozsahu pro každé jednotlivé řízení nezabývaly soudy všech instancí, včetně Ústavního soudu.
Ten ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 770/02 k otázce nicotnosti dospěl k závěru (podporovanému i judikaturou obecných soudů včetně soudu dovolacího), že je nutné rozlišovat mezi paakty, správními akty, které vykazují tak zásadní a zřejmé vady, že nevyvolávají zamýšlené právní účinky a nelze na ně pohlížet jako na správní akty a mezi akty nicotnými.
Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu, že zákonnými předpoklady pro nařízení soudního výkonu vymožení peněžitého plnění je mimo existenci vykonatelného rozhodnutí, které musí být vykonatelné jak po formální tak i po materiální stránce, zjištění, zda jsou splněny podmínky řízení, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v dostatečném rozsahu, aby uspokojil oprávněného a navržený způsob výkonu rozhodnutí je pro vymožení peněžitého plnění vhodný, a konečně i skutečnost, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem. Tento posledně uvedený předpoklad exekuce je zkoumán ex offo zejména z toho důvodu, že pokud by soud zjistil, že rozhodnutí navrhované na výkon bylo vydáno tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, tj. správním orgánem, který nemá ve své pravomoci o takové věci rozhodnout, jednalo by se o akt nicotný, jehož zamýšlené účinky by v takovém případě nenastaly.
V této souvislosti je třeba znovu připomenout závěry Ústavního soudu uvedené ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 770/02, na které Ústavní soud odkazuje i v předmětné věci, kde se uvádí, že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy zkoumá v této souvislosti jen to, zda se jedná o správní akt a nikoli o paakt...". V ostatních případech se uplatňuje presumpce správnosti správního aktu, neboť soud je povinen v řízení o návrhu na výkon přihlédnout rovněž k povaze a účelu tohoto řízení.
Pokud stěžovatel namítá údajný nedostatek právního podkladu předmětného správního aktu, a s tím spojenou jeho údajnou nicotnost, je třeba zdůraznit, že taková nicotnost správního aktu by skutečně mohla nastat. Muselo by však jít o natolik zásadní a zřejmou vadu, že v obecné rovině by se mohlo jednat o případ, kdy právní podklad pro vydání správního aktu vůbec neexistuje, resp. v době vydání rozhodnutí neexistoval, ať již z toho důvodu, že byl právní předpis zrušen nebo legislativní proces jeho schvalování nebyl ještě završen. Taková eventualita však v projednávané věci nenastala, takže nelze dospět k závěru o nicotnosti správního rozhodnutí v situaci, jsou-li vady spatřovány výhradně v právním podkladu.
Ze všech těchto důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu